Lee Harris

Lee Harris

Případ bývalé jeptišky 08. Vražda o Velikonocích

1

„To, co se ti teď snažím říct,“

vysvětlovala mi má kamarádka Melanie Grossová do telefonu, „je, že to bude lehce bláznivá sešlost, ale věřím, že se pobavíš.“

„Vím, že se mi bude líbit. A že má být trochu bláznivá? Tím víc se tam těším.“

„S tebou se člověk vždycky hned domluví, Chris. Na rozdíl od mé rodiny.“

„Na ženskou, která si toho vždycky bere víc, než bych já zvládla, mi připadá, že máš plnou hlavu starostí, Mel. Tohle už je potřetí, co o tom mluvíš.“

„Jen počkej, až se přesvědčíš na vlastní oči. Pak to pochopíš.

Uvidíme se zítra večer.“

Zítra večer měla být podle židovského kalendáře tradiční velikonoční večeře – seder – jako památka na poslední večeři Páně.

Tuto událost jsem po většinu svého života, z něhož jsem patnáct let strávila v klášteře svatého Štěpána na severu státu New York, vnímala pouze okrajově. Avšak od doby, co jsem takříkajíc pověsila hábit jeptišky na hřebík a stala se ze mě obyčejná žena, jsem získala tolik nových přátel a zkušeností a události nabraly takový spád, až jsem mnohdy nevěděla, kde mi hlava stojí. Nejprve jsem zdědila dům, pak jsem –dílem náhody, dílem kvůli vrozené zvědavosti –začala koketovat s amatérským vyšetřováním starých nevyřešených vražd a brzy nato jsem se zamilovala a spřátelila jsem se se skvělými lidmi, které bych nikdy nepotkala, kdybych zůstala v klášteře. Mel byla má židovská sousedka – a teď také má nejbližší kamarádka –, která mě trpělivě učila péct vánoční cukroví a pomáhala s organizací té nejkrásnější svatby, která se kdy ve zdech kláštera svatého Štěpána konala. A nyní m
ě a mého muže Jacka pozvala, abychom se u nich zúčastnili slavnostní velikonoční večeře.

Už týdny jsem pozorovala, že se regály našeho místního supermarketu zaplnily lákavými potravinami, z nichž některé jsem viděla poprvé v životě. Byly tam speciální směsi cukroví, plechovky makrónků, krabice nekynutého chleba, sklenice nakládaných ryb, balíčky bonbonů a různých cukrovinek, všechno označeno štítkem „Košer pro Velikonoce“. Co to všechno znamenalo?

„Podle tradice,“ vysvětlovala mi Melanie, když jsme jednoho chladného odpoledne seděly u nich v obýváku a usrkávaly horký čaj, „se musí před Velikonocemi veškeré potraviny z domu vyhodit a nahradit novým, speciálním jídlem.“

„Chceš říct, že vyhodíš všechny zbytky?“

„Zbavíš se všeho, nejen zbytků.

Nesmíš to jíst, dokonce to ani nesmíš dát dobytku nebo tím nakrmit domácí mazlíčky. Jestli najdeš ve špajzu plechovku polévky, kterou jsi nespotřebovala, nebo v baru láhev kvalitní skotské, i to musí jít pryč. Buď to prostě vyhodíš, nebo to můžeš prodat člověku, který není Žid. Vyčistíš police, vyprázdníš ledničku, vymeteš spižírnu, všechno, prosmýčíš každý kout, kde by mohlo ulpět třeba jediné zrnko mouky, dokonce i vnitřek trouby by měl být důkladně zkontrolován. Pak nakoupíš nové potraviny, které jsou košer pro Velikonoce.“

„V čem se liší?“

„Nic z toho nesmělo kynout,“ řekla.

„Žádná mouka, žádná rýže, žádné obilí, žádná kukuřice. Tento zvyk se udržuje jako památka na Židy, kteří opouštěli Egypt v takovém spěchu, že neměli čas sklidit obilí a upéct chleba. Museli jíst jenom tenké placky z mouky a vody. Sušily se venku na slunci a vypadaly a chutnaly tak, jak je známe dneska –jsou tvrdé a křupavé, lámou se a mají krabatý nerovnoměrný povrch.“ Ukázala mi jeden kousek.

„Takže vzpomínáme na své předky a jíme nekynutý chleba. A všechno, co používáme – nádobí, hrnce, mísy, kuchyňské náčiní a příbory –, je určené speciálně jen pro tyto dny.“

„Takže vy máte ještě jednu sadu nádobí a příborů?“ zeptala jsem se udiveně.

„Lidé, kteří chtějí být jaksepatří důslední, mají dokonce dvě. Jednu na maso a druhou na mléčné výrobky.“

„A co třeba můj jogurt? Jaký je v něm rozdíl? Podle toho, co je napsáno na štítku, jsou v něm úplně stejné suroviny.“

„Jednou do roka mlékárenské společnosti také vyčistí svá výrobní zařízení nebo nakoupí nové části a poprvé rozjedou novou výrobu se zbožím právě pro Velikonoce.

Mléko se stáčí do nových lahví, staré se nepoužívají a tak dál.“

„A když je po Velikonocích, vrátíte se zpátky k normální stravě a běžnému nádobí.“

„Přesně tak. Zbytky po Velikonocích se sní, ale nádobí se sbalí a uschová až do příštího roku.“

„Vůbec jsem netušila, že se jedná o tak rozsáhlou přeměnu.To je vlastně, jako kdybyste na chvíli totálně změnili způsob života.“

„To je ono. Vyjádřila jsi to dokonale. A teď máš šanci tu atmosféru při sederu trochu nasát.“

„Můžu ti s něčím pomoct?“

„Ale ne, díky. Jsem domluvená s mamkou, budeme vařit spolu.

Dneska je to daleko jednodušší, protože si můžeš koupit fólie na pečení, a když skončíš, jednoduše je vyhodíš. Dříve jsi musela mít samostatnou sadu pánví jen pro tuhle příležitost.“

„Kdo sem má přijít?“

„Většina mé potřeštěné rodiny.“

„Tohle říkáš pořád, a mně se ti lidé zdají docela normální.“

„Měj oči a uši otevřené,“

upozorňovala mě Mel. „Možná pak změníš názor. Chtěla by sis před večeří přečíst Hagadu?“

„Co jsi říkala?“

„Hagada. To je kniha, z níž se právě během sederu předčítá. Vysvětluje se tam také, co je seder.“

„To není špatný nápad seznámit se s ní dřív. Aspoň budu mít nějakou představu, co se děje.“

Mel zavrtěla hlavou. „To určitě nebudeš, ale není to tvá chyba.

Nevím, proč tomu tak je, ale jen zřídkakdy používáme dvě stejné Hagady. Každý překlad se trochu liší, a pokud ztratíš nit, asi nebudeš sama. Někteří lidé budou číst hebrejsky, někteří anglicky. Jeden z mých strýců určitě usne a jedna tetička začne plakat a bude muset odejít od stolu. Dvě nebo tři sestřenice půjdou s ní a každý zapomene, kde byly.“

„To je to setkání tak smutné?“

„Večeře? Smutná? Aha, ty myslíš kvůli tomu, že se teta rozpláče. Ne, vůbec tam není smutno. Naopak, je to vlastně vzpomínka na velice šťastnou událost – osvobození od Egypta. Jsou tam děti, všichni zpívají a je tam spousta jídla. Jde o to, že tetička – no, pro ni to vlastně je smutné. Před časem se něco přihodilo, ale nechce se mi o tom mluvit. Znáš to, jak to chodí; něco se náhodou semele právě v době kolem svátku a člověku se to pak každoročně s železnou pravidelností vybaví, když se ten čas blíží. Věřím, že se budeš dobře bavit. Dědovi se určitě budeš líbit, ale pozor na něj, je strašně upovídaný. Ten proud slov, co z něho ustavičně tryská, by jednomu vymlel díru do hlavy.

Máma se těší, až tě znovu uvidí, a všichni ostatní jsou velice milí a přiměřeně normální.“

„A taky trochu potrhlí.“

Ústa se jí roztáhla do širokého úsměvu. „Teď jsi na to kápla. Najdu ti nějakou Hagadu, abys měla po čem sáhnout, až budeš mít dlouhou chvíli.“

Uvařit nějakou dobrotu nebo upéct koláč, abych Mel pomohla, jsem nemohla a mé znalosti, co se týká druhu a kvality vína, jsou velice povrchní, než abych si troufla nějaké vybrat, a tak jsem se rozhodla, že jí nechám poslat květiny na stůl. Doručili je odpoledne a brzy nato zazvonil telefon; Mel mi nadšeně děkovala a pochvalovala si, jak jsou krásné.

Když volala, zrovna jsem popíjela čaj a listovala v Hagadě, kterou mi půjčila. Zjistila jsem, že slavnost je úzce spjata s hromadným odchodem Židů z Egypta, že děti mohou klást otázky a dospělí na ně odpovídají, a ty odpovědi vlastně vytvářejí celý příběh. Během vyprávění hosté vypijí čtyři sklenice vína a jedí speciální jídlo, o kterém mluvila Mel. Ačkoli vysvětlivky byly přeloženy do angličtiny, objevilo se tam pár přepsaných slov, která jsem neuměla vyslovit, ale usoudila jsem, že se bez nich obejdu. Docela mě potěšilo, když jsem viděla, že v popisu výzdoby stolu nechyběly květiny. Vykročila jsem správnou nohou.

To odpoledne mi dělal jedinou starost Jack. Pracuje jako detektiv seržant u newyorského policejního oddělení na šedesátém pátém okrsku v Brooklynu. Dostal na starost případ závažného trestného činu, který byl spáchán před dvěma dny. Včera pracoval pozdě do noci a časně ráno už byl zase na nohou.

Ani jsem se ho nechtěla ptát, jestli se vrátí domů včas, abychom stihli seder; pokud to zvládne, přijde.

Když ale v šest hodin zazvonil telefon – tedy v době, kdy normálně odchází z práce –, vytušila jsem, o čem následující rozhovor bude.

„Pořád mě miluješ?“ uslyšela jsem jeho hlas, když jsem zvedla sluchátko.

„Vášnivě.“

„A navíc jsi velice velkorysá, viď?“

„Nestihneš to, co?“

„Začínám o tom silně pochybovat.

V kolik Mel říkala? V osm?“

„V půl osmé, aby byl čas seznámit se s rodinou. Trvá na tom, aby se přesně v osm zasedlo ke stolu.“

„Myslím, že budu rád, když se tam dostanu, až se bude podávat moučník.“

„Nemusíš se honit, Jacku. Dobře víš, že Mel ti něco schová, i kdybys tam nepřišel vůbec.“

„Ta ženská je anděl.“

„Jak to jde?“

„Ztuha. A všechno musí sedět na sto deset procent. Už se příští rok vidím na lavici svědků.“

„Jeď opatrně.“

„Bav se dobře.“

Tohle je jedna z věcí, na kterou jsem si musela zvyknout: pracovní plán, který nikdy nesouhlasí s tím, co je uvedeno v rozpisu. Většina lidí si život nějak naplánuje a podle toho žije; detektivové žijí podle tabulek a předpisů. Dokonce i Jackovo večerní studium musí jít stranou, když je nucen zůstat na místě činu hodiny po konci směny.

On ale svou práci miluje, což je velice důležitá součást jeho osobnosti.

V půl osmé jsem si oblékla kabát a sešla dolů ulicí k domu Grossových. Na příjezdové cestě a podél obrubníků stála auta a uvnitř byla rozsvícena všechna světla.

Melina matka, Marilyn Marguliesová, otevřela dveře a objala mě.

„Chris! Vypadáš úžasně. Pojď dál, drahá. Ty květiny, cos poslala, jsou opravdu nádherné. Kde máš Jacka?“

Paní Marguliesová mi pomáhala s výběrem svatebních šatů a zařídila kolem svatby spoustu nezbytných detailů, takže jsem ji brala jako součást rodiny. Uvedla mě dovnitř a představila tolika lidem, že jsem jejich jména jen stěží stačila registrovat, když jsem se s nimi zdravila. „A tohle je můj táta,“

řekla paní Marguliesová s neskrývanou hrdostí. „Abraham Grodnik. Tati, chtěla bych ti představit Christine Bennettovou Brooksovou, Melinu kamarádku přes ulici. Je to její první seder.“

Byl starý a nápadně hubený –hádala jsem mu skoro devadesát – s malým plnovousem úhledně zastřiženým do špičky. Měl na sobě tmavě modrý oblek s vestou a na hlavě malou kulatou saténovou čepičku, které se říká, jak mě Mel poučila, jarmulka. Co mě však na něm zaujalo nejvíc, byly jeho oči, zářivé, inteligentní a sytě modré.

Stiskl mi ruku pevněji, než jsem očekávala, a řekl: „Jsem velice rád, že vás poznávám.“

„Popovídejte si chvilku, tati,“

navrhla paní Marguliesová. „Musím běžet zpátky do kuchyně.“

„Nemusíš mi napovídat,“ zavolal za ní starý muž. „Pořád vím, co se sluší a patří.“ Obrátil se ke mně, když jsem si sedla vedle něho.

„Takže tohle je váš první seder?“

Zavrtěl se na židli, aby se usadil co nejpohodlněji. „Já už si na svůj první ani nevzpomenu. Byly mi tenkrát tři, nejvýš čtyři roky. Je to už strašně dlouho. Tenkrát ještě vládl car. Víte, kdo byl car?“

„Ano, vím. Trochu se v historii vyznám. Kdy jste přišel do této země?“

„Devatenáct set sedm,“ vystřelil bez váhání. „S rodiči, dej jim pánbůh odpočinutí, a se sestrou.

Také už bohužel není mezi námi.

Ostatní už se narodili tady v New Yorku. Znáte to dole ve východní části?“

„Už jsem tam byla.“

„Mnoho věcí se změnilo. Je to místo, kam se dostanete nejdřív. A pak, až se trochu rozkoukáte a začne se vám v životě víc dařit, odejdete jinam. Židé jsou pryč a jejich místa zaujali jiní lidé. Až se začne dařit jim, sbalí se a odejdou také. Tohle místo –“ rozhlédl se po prostorné útulné místnosti, v níž jsme seděli, „tenhle krásný dům, kde žije má vnučka, tohle je místo, kde se usadíte nakonec. Má vnučka a její muž jsou velmi bohatí, že si mohli dovolit dům, jako je tenhle.“

„Jsou to velice příjemní lidé,“

přitakala jsem neurčitě ve snaze vyhnout se diskusi o ekonomickém zabezpečení mých přátel.

„Máte pravdu. Vstřícnost a milé vystupování je mnohem důležitější než bohatství. Peníze přijdou a odejdou. Zažil jsem to na vlastní kůži. Vlídná povaha zůstává navždy.“

„Moc dobře se to poslouchá.“

Usmál se. „Líbí se vám melodie slov? Dokážete ji vnímat? Před pětasedmdesáti osmdesáti lety jsem věděl, cítil jsem to v srdci, že ze mě bude básník. Doma mám plnou krabici básniček, autorem je Abraham Grodnik. Hádejte, jakou mají dneska cenu?“

„Pravděpodobně mnohem vyšší než být bohatý.“ Pozorně se mi zahleděl do očí a zkoumal můj obličej, než odpověděl. „Jste velice milé děvče,“ řekl. „Má vnučka si vybrala opravdu dobrou kamarádku. Tak mi povězte, víte, o čem vlastně seder je?“

„Právě o tom čtu knihu.“ Měla jsem trochu strach vyslovit to hebrejské slovo nahlas a raději jsem mu ji ukázala.

„Hagada, tak se tomu říká. Ta, co máte vy, je trochu jiná než moje, ale to podstatné je v každé stejné. To zvládneme, nebojte se. Sedněte si vedle mě. Když se budete chtít na něco zeptat, obraťte se na mě.

Doteďka znám celou tu věc nazpaměť.“

„Mám hned jednu otázku, ještě než to začne. Musím opravdu vypít čtyři sklenice vína?“

„V téhle rodině to nikdo nepočítá.

Vypijete, kolik budete chtít, a s jídlem je to stejné, co hrdlo ráčí.

Jsme tady proto, abychom si popovídali a strávili příjemný večer.“

Právě jsem chtěla nějak zareagovat, když se u nás zastavil mladý pár, aby se až přehnaně zdvořile pozdravil s panem Grodnikem.

Vyrozuměla jsem, že to jsou vnoučata nebo vnučka s manželem.

Zaujalo mě, že si okamžitě vybavil jejich jména a pokládal jim otázky, které se jich úzce týkaly a svědčily o jeho jasné mysli. Tenhle starý muž nenechával nikoho na pochybách, že má pořád všech pět pohromadě.

„Tohle je Christine,“ představil mě asi po minutě. „Přítelkyně Melanie.

Dnes je to její první seder.“

„Ale já vím, kdo jste,“ prohlásila náhle mladá žena. „Mel mi o vás vyprávěla. Jsem její sestřenice Bobbie a tohle je můj muž Miles.

Moc ráda vás poznávám.“

„Děkuju. Také mě těší.“

„Přeju příjemnou zábavu a všechno ochutnejte. Mel je široko daleko nejlepší kuchařka.“

„Já vím.“

„No, tak my už vás tady zase necháme o samotě. Máme tu ještě spoustu dalších lidí, s nimiž se musíme pozdravit.“

„Celý život se vlastně skládá ze samých ‚ahoj“ a ^bohem‘,“

filozofoval Abraham Grodnik.

„Člověk by ale měl umět mezi začátkem a koncem na chvíli zastavit a užít si toho, co je uprostřed.“

„Vy se jistě dokážete bavit,“

nadhodila jsem. „Dokud jsem mohl, dokázal jsem se těšit z maličkostí. A nebylo to vždycky jednoduché.

Dneska je všechno snadnější, nic není složité. Bagety jsou nadýchané, postele jsou měkké. Nikdo už nechodí pěšky. Lidé se zbavili dřiny. Pro mě jsou ale ty krásné prostředky už pryč, Christine. Tohle je můj poslední seder.“

Při tom lakonickém vyjádření blížící se smrti mě zamrazilo. „Co tím chcete naznačit?“

„Příští rok touhle dobou už tady nebudu.“

„Jste nemocný?“

„Nemocný, chřadnoucí, slábnoucí, říkejte tomu jak chcete. Jen doufám, že se ještě dočkám jara. To mi stačí.

Rád pozoruju, jak na větvích raší listy a pupeny. Tohle roční období mám nejradši.“

„To jsme dva,“ přitakala jsem mu.

„A jaro už ťuká na dveře.

Nepochybuju o tom, že si ho užijete.“

Přikývl a usmál se. „Když je člověk mladý, nepochybuje o ničem, všechno je jasné. Jakmile zestárnete, není jisté vůbec nic.“

Podíval se na hodinky. „Osm hodin.

Myslím, že vnučka si přála, abychom přesně v osm usedli ke stolu. K čemu jsou sliby, když se nedodržují?“

·

2

Všechno, co jsem se dozvěděla předem, se potvrdilo. Byl to fascinující večer, přestože jsem se ve vyprávění dost často ztrácela. V

mé knize stálo, že čtyři otázky pokládá nejmladší přítomné dítě, ale ukázalo se, že se na ně ptá každé dítě, a než přišla řada na to nejstarší, dokázala bych opakovat ta hebrejská slova sama. Podstata otázek spočívala ve čtyřech základních bodech. Proč se dnešní večer tolik liší od všech ostatních?

Proč se peče jiný druh chleba? Proč se jí hořké bylinky, které se předtím máčí ve slané vodě a ještě vjiném přípravku, jehož jméno ani nedokážu vyslovit? Proč se udržuje tradice těchto výjimečných večeří?

Když děti odříkávaly otázky, mrkla jsem do otevřené Hagady u muže sedícího vedle mě a zjistila, že jeho překlad do angličtiny není stejný jako můj a že text v jeho knize začíná vpravo, zatímco v té mé vlevo.

Otázky byly vyřčeny a pan Grodnik, který seděl v čele stolu, začal číst text v hebrejštině. Sledovala jsem překlad v knize, kde bylo vysvětlení, proč se slaví dnešní večer, jak Bůh vysvobodil Židy z Egypta. Hosté na opačné straně stolu se potom ve čtení střídali jeden po druhém, někteří četli hebrejsky, jiní anglicky. Začalo se otázkami, na něž se mohou zeptat čtyři různí synové: moudrý syn, hříšný, hloupý a ten, který se nedokáže zeptat na nic. A pak následoval příběh o Jákobovi, který odchází žít do Egypta. Čas plynul, Židů přibývalo a Egypťané s nimi zacházeli velice bezohledně.

Neštítili se ani takových zvěrstev, že všechny novorozené židovské chlapce bez váhání nemilosrdně posílali na smrt. Byl to hrůzný popis krvavé historie, o níž jsem četla, zatímco lidé kolem mě ten příběh monotónně odříkávali prastarým jazykem.

Nakonec Bůh Egypťany potrestal a jako odplatu seslal na zemi deset ran, z nichž ta poslední zabíjela, všechny prvorozené syny. Při vypočítávání každé z pohrom bylo jako upomínka na ta strašná období rozlito víno.

„Víte, o co se jedná?“ zeptal se pan Grodnik a naklonil se ke mně.

„Většinou ano. Přinejmenším jsem si udělala obrázek.“

„Obrázek, to je dobré. Nic víc dneska večer nepotřebujete. Chcete také něco přečíst, až bude řada na vás?“

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem srdnatě. „Pokud to bude v angličtině.“

„Až bude čas, ukážu vám, kde začít číst.“ Četla jsem krátký odstavec o velikonočním beránkovi a o tom, jak Hospodin ušetřil domy dětí z Izraele v Egyptě tím, že kolem nich přešel bez povšimnutí. Konečně jsem pochopila, odkud pochází jméno Velikonoce – Passover rovná se projít kolem. Pak jsme se dostali k významu pojmů maces a hořké bylinky. Během čtení se jedlo velice málo a děti, které seděly odděleně, začínaly být neklidné. Několik maminek od našeho stolu se zvedlo a snažilo se je uklidnit. Podívala jsem se na hodinky. Bylo už skoro devět a děti musely být pěkně hladové. Vzpomněla jsem si na Jacka, který možná nejedl několik hodin, a doufala jsem, že to sem stihne dřív než jenom na moučník. A právě ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že i mně začíná kručet v žaludku, jsme dospěli k bodu, který byl v Hagadě popsán jako zahájení slavnostní večeře.

Byla víc než slavnostní; byla velkolepá, jako by Mel vzala v úvahu chuť a přání každého zúčastněného a snažila se všem vyhovět. Cekalo nás obrovské množství jídla, počínaje výtečnou polévkou, pak následoval pečený krocan a hovězí, hory zeleniny, macesy místo obyčejného chleba a samozřejmě bezpočet příloh, o kterých jsem nikdy ani neslyšela, ale ochutnala jsem je a musím říct, že byly znamenité.

„Víte,“ prohodil pan Grodnik poté, co mi podal kus krocana, „že u konzervativních a ortodoxních se takový seder bude opakovat zítra večer?“

„Takže budete tohle absolvovat znovu?“

„Všechno, modlitby, jídlo, všechny písně.“

„Vím, že někteří Židé slaví svátky dva dny, ale nikdy jsem nepřišla na to proč.“

„Důvod je prostý. Před dávnými časy Židé, kteří žili většinou v Evropě, nevěděli, jestli den, kdy slaví oni, se shoduje se dnem, kdy se svátek slavil v Izraeli. Proto slavili dvakrát, aby měli jistotu, že stojí na té správné straně. V Izraeli slaví jeden den, protože tam vědí, který den je ten pravý, a tady reformní Židé slaví také jeden den, protože čas už není žádným tajemstvím. Kdežto pro konzervativní a ortodoxní je to vlastně trénink.“

„Co děláte vy?“

„V mém věku dělám to, co chce rodina. Mám syna, který slaví dva dny, a dceru, která slaví jeden den.

Zítra večer jdu k synovi, potkám se tam s dalšími členy rodiny a oslavím další seder. Je to jednodušší, když máte velkou rodinu; nemusíte je vidět všechny najednou.“

Došlo mi, že mluví napůl vážně, napůl v legraci. Pokud jde o mě, problémy s příliš velkým počtem příbuzných se mě netýkají; nemám prakticky vůbec žádné, protože jsem jedináček a od čtrnácti let sirotek.

Jediným příbuzným teď zůstal pouze můj bratranec Gene, který žije v nedalekém sanatoriu pro duševně postižené dospělé pacienty.

Kromě toho, že jsem byla ustanovena jeho poručnicí, jsme velice blízcí přátelé a doufám, že nám to ještě dlouho vydrží. On je tím člověkem, který má na svědomí mou přezdívku, Kix. Vznikla vlastně jako zkomolenina jména Chris v době, kdy jsme byli ještě malí. Po smrti jeho matky, sestry mého otce, jsem zdědila dům, kde teď bydlím.

Ale všichni jsou už na pravdě boží.

S potěšením jsem se rozhlížela kolem stolu a sledovala všechny ty tváře lidí, kteří jsou spřízněni pokrevně nebo sňatkem, šťastné a rozesmáté muže, ženy a děti, kteří se sjeli z blízkého či vzdálenějšího okolí, aby spolu strávili pár chvil a oslavili Velikonoce. Ten pohled mě znovu přivedl k myšlence, že bych byla moc ráda, aby rodiny, z nichž s Jackem pocházíme, měly své pokračovatele, že už je to pár let, co jsem překročila třicítku a že pravý čas to uskutečnit možná už nastal.

Když jsme dojedli, následovaly další chody a konečně byly sklenice naplněny vínem i počtvrté, ačkoli já vypila sotva jednu.

Hal, Melin muž, vstal a řekl: „Já půjdu ke dveřím,“ a když odešel, jedna žena na druhém konci stolu hlasitě vzdychla.

Pan Grodnik mi položil ruku na předloktí. „Nemějte strach,“

uklidňoval mě, jako by se stalo něco, co by mě mělo znepokojit.

„Hal teď otevře dveře, aby mohl vstoupit Elijáš, a my mu nalijeme víno.“

„Tady je další sklenička, dědo,“

řekla Mel a podávala mu jednu. Jak to probíhá, Chris?“

„Už jsem toho spořádala požehnaně.“

„To děláš dobře, jen se neupejpej.

Tahle sklenička je pro Elijáše.“

Postavila ji na stůl před pana Grodnika.

„Toho proroka?“

„Správně. Židé po celém světě mu otvírají dveře a nalévají mu sklenku vína.“

„Už jsi ho někdy viděla?“ zeptala jsem se.

„Zatím ne, ale to neznamená, že tady není.“

Hal se vrátil ke stolu a čtení pokračovalo, i když osazenstvo kolem se ztenčilo. Jedna mladá žena odnesla v náručí své klimbající dítě. A zdálo se, že se svými ratolestmi, které přemohl spánek, odešly i mnohé ostatní. Odněkud zleva jsem zaslechla ženský pláč.

Hlasité vzlyky způsobily malý rozruch. Žena sedící na jedné straně stolu a muž naproti ní odsunuli své židle a spěchali k naříkající ženě.

Pan Grodnik mi sevřel paži, jako bychom sledovali drama, které on už tolikrát viděl a přesně věděl, jaká scéna bude následovat, jaký další vývoj situace nás čeká. Muž a žena pomohli plačící ženě vstát a všichni tři odešli od stolu a opustili místnost. Zbývající hosté si oddechli úlevou. Lidé po sobě pokukovali, ale nikdo neutrousil ani slovo. Pan Grodnik pohlédl dolů na svou Hagadu a pak upřel zrak na stůl. Právě v okamžiku, kdy začal odříkávat další text, se ozval pronikavý dětský hlásek, „Ty jsi Elijáš?“

Všichni jsme otočili hlavy ke dveřím do jídelny. Na prahu stál můj manžel Jack. Opravdu si nemohl vybrat efektnější nástup na scénu.

Ještě před chvílí byl dům plný veselého smíchu a lidských hlasů, ale poté, co hosté odešli, se zdál pustý a prázdný. Meliny děti musely nahoru do postele a všichni kromě mě a Jacka byli pryč. Pomáhala jsem Mel naskládat nádobí do myčky.

„S těmi květinami jsi to fakt trefila, Chris. Jsou nádherné. Nikdy jsem takovou dekoraci neměla. Některé výhonky jako by se plazily dolů ze stolu.“

„Byla to překrásná tabule. Všechno se povedlo. A tvůj malý synovec do smrti nezapomene, že byl na sederu, který navštívil Elijáš.“

„To byl opravdový vrchol. Jackovo načasování by nebylo přesnější, i kdyby měl stopky. Sebelepší režisér by to nezinscenoval líp. Nerada to říkám, protože to vypadá, že jsem lakomá, ale já jsem skoro ráda, že přišel pozdě.“

„Všechno jsi mu vynahradila. Než sem přišel, měl asi pořádný hlad, ale teď si myslím, že do zítřejšího večera se jídla ani nedotkne.“

„Jak ti chutnal kompot?“

„Nikdy jsem nic podobného nejedla. Cos do něj dala?“

„Jen jablka, banány, ananas, třešně, skořici, cukr, pomerančový džus a trochu Grand Marnier.“

„Říkáš jen?“ Rozesmála jsem se.

„Když já řeknu ‚jen‘, následuje jediná mizerná věc.“

„Trochu básnické licence.“

„Tvůj děda se mi svěřil, že chtěl být básníkem.“

„To je panečku chlapík, viď?

Věděla jsem, že si s ním budeš rozumět. Kdyby se narodil o padesát let později, byl by z něho význačný literát, možná dokonce slavný básník. Ale když přišel do téhle země, musel začít pracovat, jakmile na to měl věk. Má úžasné názory a svěží, otevřenou mysl.“

„Je v pořádku?“ zeptala jsem se.

Tvář se jí změnila. „Proč se ptáš?“

„Něco mi naznačil. Ale možná jsem si to jen špatně vyložila.“ Snažila jsem svou neuváženou otázku trochu zamluvit, protože vypadala šokovaně a nešťastně.

„Budu se muset zeptat mamky.

Babička zemřela před několika lety a od té doby ho rodina kontroluje jako pod drobnohledem. Vím, že je pohublý, ale myslela jsem si, že mu zdraví zatím slouží.“

„Matce to slušelo jako vždycky,“

pokusila jsem se změnit téma.

„Ano.“ Melaniiny myšlenky se očividně stále zaobíraly dědečkem.

„Co ti řekl?“

„Prý cítí, že mu ubývají síly.“

„Tak to buď klidná. Můžu tě ubezpečit, že na tom není ani za mák pravdy. Je stále stejný chlap, stejně příjemný a inteligentní, i když stárne. Ale to my všichni, no ne?“

Usmála se o poznání uvolněněji.

„Nezajímá tě, co měla znamenat ta srdcervoucí scéna?“

„Myslíš tvou tetu? Upozornila jsi mě předem, že k tomu dojde. A proběhlo to úplně stejně, jak jsi to popisovala.“

„Copak nejsi ani trochu zvědavá?

Když to viděl poprvé Hal, zasypal mě spoustou otázek.“

„Podle tvých tajemných náznaků usuzuju, že v tomto období se stalo něco smutného a ona si na to kolem Velikonoc vždycky vzpomene.“

„Bylo to víc než jen smutná událost,“ začala záhadně Mel, zavřela kohoutek a utřela si ruce do ručníku. „Bylo to strašné a úděsné.

Pojď, sedneme si do obýváku. Je tam klid a pohodlí, můžeme si tam dát k pití něco ostřejšího nebo jen šálek kávy. Prostě cokoli, na co budeš mít chuť.“

„Sklenici té tvé šumivé vody.“ Ze skleníkového prostředí kláštera jsem se rovnýma nohama ocitla ve světě, kde se i obyčejná pitná voda plní do plastových lahví. Pro mě je to stále cosi mimořádného.

„Dám si ji taky,“ řekla Mel.

Vyndala láhev z ledničky, nalila nám, hodila do obou sklenic pár kostek ledu a pak jsme odešly do obývacího pokoje a posadily se do pohodlných křesel.

„To je pohoda,“ protáhla se uvolněně Mel. „Teď, když jsou všichni pryč, bych si mohla už vzít tenisky.“ Zula si jednu botu. „Au.

Po vaření mě vždycky nejvíc bolí záda a nohy.“

„Zorganizovala jsi to na jedničku, Mel.“

„Ten večer, když se to stalo, jsem tam byla,“ podívala se na mě Mel vážně. Vypila naráz půl sklenice a postáli vila ji na tácek. „Už je to hrozně dávno, možná šestnáct let.

Tenkrát jsem studovala vysokou školu a přijela jsem domů na velikonoční seder. Vzpomínám si, že děda byl kvůli mně dost nervózní. Měl ze mě radost, že jsem začala studovat, a moc si přál, abych přijela domů. Tehdy ještě žila babička a všichni jsme šli na seder k nim jako každoročně. Babička byla fantastická kuchařka, nepotřebovala recepty, vařila instinktivně podle vlastních pocitů.

Prostě zvedla z hrnce pokličku, ochutnala a okamžitě věděla, co jídlu chybí.“ Odmlčela se, valící se vzpomínky ji přemohly.

„Děda měl spoustu sourozenců, ale teď opravdu nedokážu přesně říct kolik, protože někteří z nich zemřeli ještě v kojeneckém věku nebo v raném dětství. Někteří se narodili v Rusku, jiní už tady. Poslední byla Iris, samozřejmě mnohem mladší než děda, možná o patnáct let, možná ještě víc. Byla velice krásná, křehká a štíhlounká, pořád se smála, milovala děti a měla báječnou povahu. Všichni jsme ji zbožňovali.

Nikdy se ale nevdala a pro mě dodnes zůstává tajemstvím proč.

Mužům se zrychloval tep, jen na ni pohlédli. Měla v sobě jiskru, ráda s nimi flirtovala. Když prošla místností, každý muž okamžitě přerušil svou činnost, ať se zrovna věnoval čemukoli, a zíral na ni.

Říkalo se, že teta Iris chodí s tím a pak zas s jiným, ale nic prý netrvalo dlouho. Tak jsem to aspoň slyšela.

Zkrátka, a dobře, pokaždé přišla k dědovi na seder s někým jiným.

Tenkrát tam byla také. Dáš si ještě vodu?“

Ta nabídka mě vyrušila ze soustředěného poslechu. „Ne, díky.

Pokračuj.“

„Určitě si dokážeš představit, že od toho večera jsem o tom všem nesčetněkrát přemýšlela. Nemůžu ale přijít na nic, co tenkrát bylo jiné, odlišné, zvláštní. Byli tam obvyklí lidé, podávalo se obvyklé jídlo; všechno probíhalo tak jako vždycky. Jenom jsme všichni byli mnohem mladší, ale o tom je zbytečné mluvit.“ Měla v obličeji ustaraný výraz, jaký jsem u ní ještě nikdy neviděla, jako by se snažila znovu vyvolat v paměti detaily jedné noci, na niž by raději zapomněla. „Sešla se tam celá rodina – ti, co chodí dřív, přišli jako obvykle dřív a notoričtí opozdilci také neporušili tradici – a povídali jsme si a pomáhali v kuchyni. Ke stolu jsme zasedli později, než jsme očekávali. Stejně jako každý rok. Prostě vůbec nic nenaznačovalo, že by se mělo přihodit něco mimořádného.“

Nekomentovala jsem to. Ani ve snu by mě nenapadlo, co přijde, jaká strašná příhoda měla v následujících okamžicích jejího vyprávění vyplout na povrch.

„Snědli jsme velikonoční jídlo stejně jako vždycky, já jsem pomohla sklidit ze stolu, a pak jsme si všichni znovu sedli a slavnostní večer pokračoval. Děda přinesl speciální pohár – stříbrný a nádherně zdobený –, který byl každoročně vyhrazený pro Elijáše.

Naplnil ho vínem a teta Iris řekla: Já půjdu ke dveřím,‘ načež vstala a odešla. A stalo se to, že se už nevrátila zpátky.“

„Ona vyšla ze dveří a zmizela?“

„Když se nevrátila ke stolu, volali jsme na ni a pak jsme ji začali hledat. Po chvíli jsme si uvědomili, že v bytě určitě není, a děda okamžitě zareagoval: ‚Zavolejte někdo policii.‘ A to jsme také udělali.“

„Během několika okamžiků. Ani nevím, kdo volal – musel to být táta –, ale namluvil jim, že ji někdo popadl a unesl pryč. Což nebyla pravda – teda aspoň já jsem toho názoru –, ale očividně to zabralo, protože se tam objevili nezvykle rychle.“

„Jak víš, že to nebyla pravda?“

Mel se zhluboka nadechla. „Protože jeden z těch policistů se zeptal, jakou barvu měl kabát, ve kterém teta Iris ten večer přišla. Hledali jsme ho ve skříni, ale nebyl tam. A její kabelka byla také pryč.“

„Takže si myslíš, že využila příležitosti, aby odtamtud utekla.“

„Opravdu to tak vypadalo.

Vzpomínám si, jak horlivě se hlásila, že půjde otevřít dveře. V

duchu si stále dokážu vybavit její hlas: Já půjdu ke dveřím.‘ A hned nato rychle vyskočila a spěchala od stolu.“

„Předpokládám, že z místa, kde jsi seděla, na dveře vidět nebylo.“

„Byl to starý barák a řešení bytu opravdu bránilo tomu, aby na dveře bylo vidět. Byly schované v předsíni za rohem, a aby se k nim dostala, musela udělat pár kroků.“

„Kde byl ten šatník?“ zeptala jsem se. Příběh mě začal zajímat, přestože jsem se tomu vnitřně bránila.

„Vedle vchodových dveří. Mohla na sebe hodit kabát a rychle odejít z domu, aniž by si toho někdo všiml, dokud nezmizela. A ani se neobtěžuj ptát se na kabelku. Netuším, kam ji mohla dát, ale ženy je většinou nechaly v předsíni na podlaze nebo na malém stolku. Dokonce ani nemůžu s jistotou tvrdit, že s sebou ten večer nějakou měla, ale myslím, že na takovou akci se žádná ženská bez kabelky nevydá. Jak by ale mohla odejít z domu a nevzít si ji s sebou?“

„Máš ještě něco, Mel?“

„No jistě, je toho mnohem víc.

Nejhorší ale bylo –a teď nemluvím o utrpení, které si musela celá rodina prožít během příštích osmačtyřiceti hodin –, když se asi po dvou dnech našlo její tělo na oploceném pozemku v místech, kam by Iris nikdy nešla sama, ani v doprovodu. Měla na sobě kabát, z čehož vyplývá, že si ho odchodem z bytu oblékla. Myslím, že jí chyběla jedna bota, a samozřejmě neměla kabelku. V době, kdy ji našli, už jsem byla zpátky ve škole, takže jsem všechno slyšela jen z druhé ruky od matky, která je proto asi spolehlivější zdroj informací než já.

Nevím, co víc bych ti k tomu mohla říct, ale teď už aspoň chápeš, proč tetička Sylvie vždycky začne na Velikonoce brečet a někdo ji musí odvést od stolu. Byly si s Iris velice blízké a ona je silně citově založený člověk.“

„Mel, ještě jsi mi neřekla, jestli dopadli vraha.“

„Nechytli ho. To je vlastně to hlavní.“

„Našla se ta kabelka?“

„Nevím to jistě, ale peněženka snad jo. Matka si určitě vzpomene.“

„A děda?“

„Ten si pamatuje všechno. A kdyby ještě žila babička, taky by to věděla.“

„Takže případ je stále otevřený,“

konstatovala jsem.

„Jestli otevřený znamená totéž co nevyřešený, pak musím souhlasit.

Pokud někdy zatknou člověka, který přizná, že zavraždil tetu Iris, pak se dovíme, kdo to udělal. Ale po šestnácti letech se to nezdá příliš pravděpodobné, no ne? Ten člověk už je dneska nejspíš po smrti.“

„Ale Mel, musel to být někdo, koho znala.“

„Protože si vzala kabát a kabelku?“

„Správně. Znamená to, že odešla ven, aby se s někým sešla.

Souhlasíš?“

Mel se usmála. „A už je to tady –tvá podezřívavá nátura vyšetřovatele, Chris. Možná jí bylo jen trochu teplo nebo se jí udělalo nevolno, a tak šla ven, aby se nadýchala čerstvého vzduchu.“

„Aniž by to někomu řekla?“

„Nebyla přece malé dítě. Copak ty by ses někomu svěřovala, že jdeš ven, kdybys měla v úmyslu se za pár minut vrátit?“

Přemýšlela jsem o její námitce, ale žádný pádný protiargument jsem nenašla.

„Ahoj, holky. Koukám, že si máte pořád co povídat?“ Hal stál ve dveřích obýváku a Jack vedle něho.

Podívala jsem se na hodinky.

„Myslím, že jsme právě skončily, Hale. Byl to nádherný večer.“

Pět minut nato už jsme byli na cestě domů.

·

3

Uplynulo pár týdnů, a přestože jsem o příběhu, který mi Mel vyprávěla, několikrát přemýšlela, měla jsem příliš mnoho práce, než abych se jím zabývala hlouběji. Můj přítel, advokát Arnold Gold, pro něhož příležitostně pracuji, měl pro mě v té době horu úkolů a navíc každé úterý stále vedu semináře poezie, které jsem zahájila v září, když jsem odešla ze Svatého Štěpána. Často jsem se potkávala s Mel na společných ranních procházkách, ale ani jedna z nás se o tetě Iris nezmínila. Připadalo mi to, jako by se tím, že se mi svěřila, zbavila obrovského balvanu, a skončilo to pro ni, ačkoli bylo zřejmé, že se jednalo o tak výjimečnou událost, kterou člověk nemůže jen tak hodit za hlavu. Tím méně ten, který se s obětí dobře znal.

Když jsme se s Jackem toho večera dostali domů, byli jsme tak unaveni, že jsme padli do postele jako zabití a o Melině historce nepadlo ani slovo. O pár dní později Jack zjistil – poté, co už konečně uzavřel případ, na němž pracoval –, že díky přesčasům nashromáždil spoustu volna, které si může vybrat, a tak mě jednoho dne zničehonic překvapil návrhem, že bychom mohli vypadnout někam na víkend, a já mu ho také bez rozmýšlení nadšeně schválila. A tak jsme jednoho časného rána skočili do auta a vyrazili směrem na Washington D. C, což byl věřte nevěřte můj první výlet do hlavního města, a nutno podotknout, že nezapomenutelný. Počasí bylo příjemné, jako stvořené na cestování a procházky, stromy obalené květy zářily pestrými barvami a my přecházeli od jednoho překrásného místa k druhému a na každém kroku jsme se zastavovali, abychom zvěčnili společné chvíle na fotografiích.

Když jsme se vrátili, cítila jsem se šťastná a svěží a už jsem se nemohla dočkat, jak půjdu na zahrádku a začnu rýt, okopávat, shrabovat a sázet. Prostě už mě svrběly ruce, abych se pustila do těch pravidelných každoročních prací v době, kdy zima končí a hlásí se jaro, dny se prodlužují a vzduch je nasycený omamnou vůní probouzející se přírody.

Následující středu po našem návratu jsem si oblékla tlustý svetr, nechala Jacka, ať se postará o snídani, a postranními dveřmi jsem vyšla před dům a pak dolů po příjezdové cestě na ulici. Jako vždy jsem zahnula doleva a lehkým poklusem – tedy tempem, které mi vyhovovalo nejvíc –jsem vyrazila k domu Grossových. Skoro jistě jsem věděla, že jakmile se k němu přiblížím, otevřou se boční dveře, vynoří se z nich Mel a po příjezdové cestě seběhne ke mně na ulici.

„Jak bylo ve Washingtonu?“ zeptala se, když jsme srovnaly krok.

„Báječně. Úžasně. Skvěle. Oba jsme si už potřebovali odpočinout.

Ukážu ti fotky, až je nechám vyvolat. Nádherná dovolená. Měla bys tam rodinu také vzít.“

„Plánujeme to. Chceme jen počkat, až budou děti trochu větší, aby je člověk nemusel pořád tahat na ramenou, když se unaví. Možná příští rok.“

„Brzy už vyraší krásné zelené lístky, Mel. Už se nemůžu dočkat.“

„A ta kyprá černá hlína, co čeká, až ji zryješ. Jako bych cítila její vůni.

Co máš dneska na práci?“

Jen pár věcí od Arnolda, ale udělám to doma. Začnu s tím hned, jak Jack odejde. Po poledni bych to měla mít hotové, není toho moc.“

„Co bys řekla takovému kávovému dýchánku? Ve tři?“

„To zní lákavě. Děje se něco?“

„Ne. Jen mám chuť si popovídat.“

„To jsme na tom stejně. Takže ve tři u tebe.“

Skončila jsem s prací před jednou, dala si k obědu trochu polévky a odjela na poštu, abych zpracované materiály poslala Arnoldovi. Zbyla mi ještě chvilka času, abych nakoupila v supermarketu. K Mel jsem se dostala přesně ve tři.

Jakmile jsem překročila práh, ucítila jsem vůni kávy a kávový koláč na kuchyňské desce mě ubezpečil, že Mel nezahálela a že mě čeká skvělé pohoštění. Mel všechny činnosti týkající se vaření zvládá s nenuceností profesionála.

Když se do pečení pustím já, udělám si nejdřív seznam, zkontroluju spižírnu a spočítám si, kolik časuje třeba a kolik ho skutečně mám. Stále ve skrytu duše doufám, že se její sebejistotou, která působí naprosto přirozeně, v dobrém slova smyslu trochu nakazím. Nicméně už jsem se vzdala naděje, že bych někdy dosáhla takové bezprostřednosti a schopnosti improvizace, co se týká pečení.

„Stihla jsi, cos měla v plánu?“

zeptala se mě, když jsme přenášely věci do obýváku.

„Úplně všechno. Vytištěno, posláno poštou, právě teď na cestě k adresátovi.“

„Arnold měl štěstí, že tě objevil.“

„A naopak. Na člověka, který na většinu světa nahlíží dost cynicky, je to ten nejlaskavější a nejohleduplnější zaměstnavatel na světě.“

„Mám špatné zprávy, Chris,“

změnila Mel znenadání téma.

„Mel, co se stalo?“

„To, co jsi říkala o dědovi, je pravda. Po sederu jsem se ptala mamky, ta šla okamžitě za ním a on to přiznal. Má zhoubný nádor. Prý ho nebudou léčit, jednak kvůli jeho vysokému věku a fyzické kondici a také proto, že se sám rozhodl, že nechce.“

„To je mi líto. Vaše velikonoční večeře už nikdy nebude stejná.“

„Nic nebude stejné. Nedokážu si představit naši rodinu, když on bude chybět v čele. Dověděla jsem se tu novinu o víkendu a pořád na to musím myslet. Vždycky byl všude, kde ho člověk potřeboval. Kdoví, jestli bez něho bude rodina držet při sobě.“

„To víš, že bude. Vaše rodina má velice pevné základy. Každý se toho večera chtěl zúčastnit, každý chtěl být mezi svými. Ti lidé nepřijeli jen proto, aby udělali radost tvému dědečkovi.“

„Máš pravdu. Vycházíme spolu perfektně. Tu a tam se sice objeví nějaké neshody a klevety, to je fakt, ale když o něco jde, táhneme všichni zajeden provaz.“

„Maminku to muselo velice zarmoutit.“

„To teda jo. Včera mluvila s doktorem a ten všechno potvrdil.

Ona opravdu doufala –“ Mel se odmlčela. „Nemůžou vůbec nic dělat. Je to jenom otázka času.“

Mlčela jsem, protože žádná věta by asi nevystihovala tragičnost situace a vyzněla by jako prázdná fráze.

Ona nejlíp věděla, jak skvělý muž její děda je, jak bude všem chybět, jak silný vždycky býval a že mu ani nerovný boj se zákeřnou nemocí na vitalitě neubral. Kdybych tohle všechno vyslovila nahlas, nepomohlo by jí to, ani ji to neutěšilo. „Jsem ráda, že jsem měla příležitost si s ním promluvit,“

řekla jsem nakonec. „Dokonce ještě víc; jsem pyšná na to, že jsem mohla vedle něho sedět během slavnostní večeře.“

„Ano.“ Usmála se. „Já taky. Jsi další člověk, který na něho bude vzpomínat.“ Napila se kávy a vypadala hrozně smutně. Stejně tak se jistě i cítila. „Chris, přes víkend jsme s mamkou probraly hodně věcí. Dostaly jsme se i k tomu, jak jsme spolu mluvily o tetě Iris.

Chtěly bychom, abys pro nás něco udělala.“

Věděla jsem docela přesně, co bude následovat, jako bych sama napsala scénář. „Ne, Mel,“ reagovala jsem pevně. „Nemůžu. Víš dobře, že bych pro tebe udělala všechno. Pomůžu ti postarat se o dědu, když mě budeš potřebovat. Pohlídám ti děti, když ho půjdeš navštívit. Ale nemůžu udělat to, o co se mě teď chystáš požádat. To po mně, prosím tě, nechtěj.“

„Ale ty jsi ta nejvhodnější osoba.

Nepatříš do rodiny, ale všechny znáš. Dokážeš držet jazyk za zuby, takže když ti někdo prozradí něco choulostivého, nerozneseš to dál. A navíc máš dostatek zkušeností, talent a vrozený cit pro to, za kým jít a na co se zeptat. Děda si zaslouží dovědět se, co se stalo s jeho nejmladší sestrou. Mnoho času mu už nezbývá a policie ve vyšetřování selhala. Pokud existuje nějaká odpověď, já i mamka jsme přesvědčeny, že jedině tyji můžeš najít.“

„Napadlo tě někdy, že tvůj děda si možná nepřeje, aby pravda vyšla na povrch.“

„Co tím myslíš?“

„Třeba se jedná o něco podlého a nečestného. Nemělo by něco takového navždy zůstat zahaleno tajemstvím?“

„Teta Iris? Podlá a nečestná? To je zhola nemožné.“

„Mel, teď mluvíš jako sedmnáctiletá holka, kterou jsi byla, když se to stalo. Dneska je ti přes třicet. Přemýšlej o tom. Byla to svobodná žena po padesátce. Měla známosti, ráda si zaflirtovala – to všechno jsi mi toho večera sama řekla. Nebyla to žádná šedá myška, která visela na rodičích a sotva vytáhla paty z domu. Žila sama, měla svůj soukromý svět, o který by se třeba se svou rodinou nerada dělila. Byla jsi tenkrát dítě, Mel.

Neměla jsi ponětí, jaký život vedla, když neplnila roli zbožňované tetičky. Nevíš, kdo byli její přátelé, jak trávila volný čas. Nevíš, s kým ho trávila.“

„Máš pravdu. To nevím.“

„A nechceš to vědět. Proč to nenecháš být, jak to bylo doteďka?

Tvá milovaná teta prostě vyšla ven, aby se nadýchala čerstvého vzduchu, někdo ji přepadl a snažil se ji oloupit, ale vymklo se mu to z rukou a zavraždil ji. To je taky nejspíš pravdivá verze toho, co se skutečně stalo, a pokud ano, nemůžu v tom udělat víc, než co už udělala policie.“

„Nikdy jsem se na to takhle nedívala,“ přiznala zamyšleně Mel, „třeba na to, že měla svůj soukromý život, který s rodinou neměl nic společného. V tom máš jistě pravdu.

Jediné příležitosti, kdy jsem ji viděla, byla rodinná setkání. Jednou mě vzala do zoo, když jsem byla malá, ale to byla výjimka. Nikdy jsem nepatřila do skupiny lidí, mezi nimiž byli její přátelé. V celém svém životě jsem potkala pouze jednoho z nich – nějakou ženu –, ale muselo jich být jistě víc. To, co mi tady navrhuješ –“

„Já nic nenavrhuju,“ přerušila jsem ji. „Jen tě upozorňuju, že jako dítěti nebo mladé slečně ti určitě spousta souvislostí o starších členech rodiny unikla, o spoustě věcí jsi neměla tušení.“ Věděla jsem, o čem mluvím, protože podobnou zkušenost jsem nedávno zažila na vlastní kůži ve své rodině. „Jedna generace úzkostlivě střeží svá tajemství před druhou generací.

Takže tady vidíš, proč se nemůžu pustit do vyšetřování a proč bude lepší nechat věci tak, jak jsou.“

Mel vstala a odešla ke knihovně, která zaplňovala celou jednu stěnu obývacího pokoje. Vzala z poličky album, otevřela ho a obrátila několik stránek. „Nemůžu to nechat být,“ řekla. „Tohle je fotografie tety Iris a mě, když jsem maturovala na střední škole.“

Spatřila jsem Melinu známou sladkou tvářičku se šťastným odzbrojujícím úsměvem. Za ní stála menší štíhlá žena, v jejímž obličeji se daly vystopovat dobře patrné rysy rodinné podoby. Pro tuto příležitost zvolila nádherný kostým bledě broskvové barvy ušitý pravděpodobně z lněného plátna, na krku se jí leskla šňůra perel, na předloktí měla zavěšenou elegantní kabelku. Její praneteř v bílé akademické róbě v kombinaci s jemnou ozdobou v barvě bílé kávy vypadala ve srovnání s ní jako vysoká hubená dívka.

„Byla velmi krásná,“ zhodnotila jsem prostě její vzhled. „Ty jsi podobná na tuhle rodinnou větev, viď?“

„Až na to, že nikdy nebudu mít takovou postavu jako Iris.

Podezřívám ji, že užívala nějaké zázračné hormony nebo k tomu prostě měla dispozice. Podívej se ten její pas. Nebyla jsem tak štíhlá, ani když mi bylo deset.“

„Je opravdu půvabná. Jaké měla zaměstnání?“

„Byla sekretářka. Přesně ten typ, bez nichž se žádný šéf neobejde a firma jde nezadržitelně ke dnu. Na konci roku dostávala královské odměny. Většinu pravděpodobně utratila za mě a mé sestřenice.“

„Závidím ti ty úžasné vzpomínky,“

podívala jsem se na ni.

„Chris, já to prostě musím vědět, chápeš mě?“ Vzala album a ještě jednou se zadívala na maturitní fotografii, otočila stránku a podívala se na další. Pak knihu zavřela. „Jestli vyběhla na chvíli ven na čerstvý vzduch a stala se obětí jednoho z těch bezejmenných šílenců, kteří páchají zločiny náhodně jen tak pro potěšení, tak budiž. Já si ale myslím, že existuje i jiné vysvětlení. Mohla jít ven, aby pomohla někomu, koho znala, někomu, kdo bydlel blízko dědy, a něco se seběhlo – možná hádka – a on ji zabil.“

„Jak jsi na to přišla?“

„Protože byla strašně hodná a rozdala by se. Třeba ji v práci někdo požádal o půjčku, řekněme sto dolarů, a Iris řekla: ‚Sejdeme se dneska v jedenáct večer před domem mého bratra. Tam ti ty peníze předám.‘ Tak se to klidně mohlo stát, co myslíš?“

„A proč by ji pak ten člověk zabil?“

„Chtěl víc,“ vyhrkla Mel horlivě.

„Mnohem víc. Všiml si, jak je pěkně oblečená, a řekl si: ‚Ta ženská musí být pěkně zazobaná.‘

Začal na ni tlačit, ale ona ho odmítla, a on – nebo ona –já nevím… Takové věci se občas stávají. Lidi mají špatnou náladu a nastartuje je první nevhodně zvolené slovo. Ta druhá možnost je příliš jednoduchá. Že by někdo vyšel zpoza rohu právě ve chvíli, kdy ona stála na chodníku, oloupil ji a pak zavraždil? Proč by ji ale zabíjel, když už měl její peníze v kapse? A jak vysvětlíš, jak dopravil její tělo na místo pět mil vzdálené od dědova domu? Kolik pouličních násilníků nebo zlodějů, které znáš, projíždí po ulicích autem a číhá na svou oběť?“

„Dobrá. Vzdávám se. Souhlasím s tebou, že se nejednalo o obyčejné přepadení.“

„To ráda slyším, Chris. Protože jakmile jsi souhlasila, chytla ses.“

Zasmála jsem se. „Takže tohle všechno byla jen chytře vymyšlená past.“

Mel se tajemně usmála a uvolnila se. „To si piš. A ta teď sklapla a tobě to určitě nedá. Podívej. Přes víkend jsme daly s matkou hlavy dohromady a sepsaly jsme všechna jména a adresy, které pro začátek potřebuješ. A nejen to, mé auto se mnou jako řidičkou je ti plně k dispozici, aby přivezlo, kohokoli si budeš přát, až ke dveřím tvého domu, takže nebudeš muset honit své. No řekni, dostala jsi někdy takhle lákavou nabídku?“ zeptala se smutně vemlouvavým hlasem.

Měla pravdu, bylo to velice lákavé.

Kdybych Mel neznala, kdyby byla cizí, určitě bych tomu pokušení neodolala. Nevěřila jsem o nic víc než ona, že její prateta si vyšla na procházku a byla oloupena a zavražděna. Bylo dokonce možné, že některý z členů rodiny věděl o Iris věci, s kterými se policii nesvěřil z důvodů, které jsem před chvílí uvedla – že existovala odvrácená, temná část jejího života.

Netoužila jsem být tím, kdo tyto informace odhalí. Byla jsem přesvědčena, že především Abraham Grodnik by zemřel jako šťastnější muž, kdyby se některé detaily o životě a smrti své nejmladší sestry nedověděl. Ale teď mi na klíně ležely papíry se jmény a adresami počínaje panem Grodnikem, pak následovala Marilyn Marguliesová a teta Sylvie výčet jmen téměř uzavírala. Byl to seznam lidí, kteří se zúčastnili velikonoční večeře toho večera, kdy teta Iris docela obyčejně vyšla ze dveří a nikdo už ji živou nespatřil.

Dokonce nechyběl ani náčrtek prostorového řešení bytu, který dokazoval, že pro každého v místnosti bylo prakticky nemožné, aby viděl tetu Iris, jakmile odešla od stolu.

„Daly jste si záležet, jen co je pravda,“ musela jsem uznat.

„Protože nás to zajímá. Nikdo se tolik nestará jako rodina. Se vší úctou k Jackovi a celému policejnímu sboru je třeba si na rovinu přiznat, že poté, co vyšetřovatelé navštíví obvyklá místa a promluví s obvyklými podezřelými, postrádají motivaci pokračovat dál. Myslím si, že tetu Iris někdo zabil záměrně. Někdo, koho rozzuřila, někdo, kdo ji znal, někdo, komu důvěřovala, někdo, s kým si smluvila na ten večer schůzku. Dokonce ani po tolika letech by mu to nemělo beztrestně projít.“

Souhlasila jsem se vším, co řekla, ale stále jsem se vnitřně bránila tomu, abych byla vmanévrována do role člověka, který klade nepříjemné otázky a dostává ještě nepříjemnější odpovědi. A přesto mě to lákalo, znovu jsem si představila ten snímek a na něm krásnou usmívající se ženu, která byla tak přívětivá k těm, co ji znali.

„Jezdila autem?“ zeptala jsem se.

„To nevím.“ Mel vypadala nešťastně. „To je strašný, Chris.

Ptáš se mě tady na docela normální jednoduché věci o ženě, kterou jsem znala od té doby, co jsem přišla na svět, a já na ně nedokážu odpovědět. Nikdy jsem ji neviděla řídit. Když jsme šly někam spolu, vždycky jsme jely metrem nebo autobusem a někdy taxíkem. To ale neznamená, že neuměla řídit. Jen to prostě nevím.“

„Kde bydlela?“

„Když jsem byla malá, měla byt v Bronxu na Grand Concourse, ale několik let před smrtí se rozhodla, že už to není bezpečné místo k životu, zvlášť když se vrací domů pozdě večer sama. A ona opravdu chodila často na koncerty, do divadla nebo na různé přednášky. A tak se přestěhovala na Manhattan. V

jednom činžáku si sehnala pěkný malý byt a nádherně si ho zařídila.

Moc ráda jsem tam chodila.“

„Sepsala nějakou poslední vůli?“

„Ano. Mé sestřenice a já jsme zdědily její peníze. Rodiče mi je uložili.“

„Mel, opravdu si myslím –“

„Neříkej to.“ Mel vstala a přešla k mé židli. „Vezmi si ten soupis s sebou. Přemýšlej o tom. Přemýšlej o sederu, o tom, jak někdo řekl, že je čas otevřít dveře pro Elijáše a o nedočkavém hlase, který se vzápětí ozval: Já půjdu ke dveřím.‘ A pak v duchu sleduj tu drobnou krásnou ženu, jak se zvedá od stolu a vychází z místnosti vstříc kruté smrti.“

Slíbila jsem jí, že si určitě nechám všechno znovu projít hlavou, a odešla jsem domů.

·

4

Nakonec se z toho vyklubala záhada příliš poutavá a pro začátek poměrně snadná na to, abych ji odmítla. Skutečnost, že se vražda stala před tolika lety, také nahrávala rozhodnutí případ přijmout. Rodina věděla, že Iris Grodniková je mrtvá; věděli také, jak zemřela. Nic ji nemůže vrátit zpátky. Jediné, co si od vyšetřování mohou slibovat, je, že získají odpovědi na nejasné otázky.

Zavolala jsem Mel hned ráno a oznámila jí: „Předtím, než se budu moct seriózně pustit do vyšetřování smrti tvé tety, potřebuju pár informací.“

„Cokoli, Chris. Najdeme s matkou všechno, co si budeš přát.“

„Chci jméno Irisiny přítelkyně, té, kterou jsi, jak říkáš, potkala. Ráda bych také měla telefonní číslo společnosti, pro kterou pracovala, a jméno jejího šéfa.“

„Zemřel. Četla jsem jeho nekrolog v Timesech, už je to pár let.“

„Nevadí, přesto se, prosím tě, pokus sehnat jeho jméno. Je to tak dlouho, že neočekávám, že by zůstal jediný člověk, který by se na ni pamatoval. Pracovala ta její přítelkyně ve stejném podniku?“

„Myslím, že ne. Vypadalo to spíš, že jsou kamarádky od dětství nebo ze středoškolských studií.

Vzpomínaly na dávné časy.“

„Byla vdaná?“

„To nevím. Ale je to možné.“

„Předpokládám, že asi nebudeš vědět, jestli ještě žije,“ nadhodila jsem s nadějí.

„Nemám tušení. Ale jestli byla s Iris ve stejném věku, což je pravděpodobné, bylo by jí teď asi pětasedmdesát, nebo tak nějak.“

„Proč ne? Sedmdesát pět let není dneska žádný věk, dožívá se ho spousta lidí. Takže můžeme doufat.“

Nahlédla jsem do poznámek, které jsem si sepsala včera večer, když jsem čekala na Jacka, až se vrátí domů z večerní školy. „S tou přítelkyní bych si opravdu moc ráda promluvila. Znala Iris dobře a nepatří do rodiny. Její postřehy budou odlišné, její zájmy se nebudou krýt se zájmy rodiny.“

„Udělám, co bude v mých silách.“

„Další, s kým se chci setkat, je tvá teta Sylvie. Jak je na tom se zdravím?“

„No, je už stará, přes osmdesát. Ale neslyšela jsem, že by měla nějaké zdravotní problémy.“

„Nerada bych jí totiž přivodila srdeční záchvat, až se jí začnu na všechny ty věci vyptávat. Nestálo by to za to. Život je nejdůležitější.“

„Souhlasím. Jestli něco zjistím, dám ti vědět.“

„Pokud proti tomu nebudeš nic mít, ráda bych začala s tvou matkou, protože vy dvě jste vlastně uvedly celou věc do pohybu.“

„Jasně. Já s tím nemám problém.

Zavolám jí hned, jak domluvíme, a zařídím to. Pokud to bude jen trochu možné, pozvu ji sem na dnešní odpoledne.“

„Hlavně aby se to hodilo jí, Mel.

Není kam chvátat. Nám jde přece hlavně o to, abychom zahnaly zlé duchy.“

„Dobrá. Ještě něco?“

„Ano. Něco velice důležitého.

Někdo mi bude muset dát adresu místa, kde bylo nalezeno tělo. To znamená okrsek, který se vraždou zabýval. Je totiž docela dobře možné, že policisté, kteří na případu pracovali, tam stále slouží.“

„Mamka si snad vzpomene. Já se vrátila do školy ještě před tím, než ji našli, a skoro všechno, co jsem se po Velikonocích dověděla, mám od matky.“

„OK. Musím tady ještě trochu uklidit. Zavolej mi, až něco budeš mít.“

„Spolehni se.“

Nebylo sporu o tom, že Jack pojal podezření, že jsem se asi zbláznila.

Avšak jako každého dobrého detektiva – a on jím jistě je – ho ten příběh zaujal, a to tím víc, že spadal do teritoria newyorského policejního oddělení. O případu bude existovat spis, který mi prozradí, s kolika lidmi se mluvilo, co odhalily lékařské nálezy, který z podezřelých, pokud vůbec někdo, byl vyslýchán. Zatímco vzpomínky členů rodiny mohly být po tolika letech značně zkreslené, strohé, emocemi neovlivněné policejní záznamy v kartónových deskách určitě zůstaly nezměněny. Metodou křížové kontroly zjistím, kdo je nejdůvěryhodnější, pokud se příběhy jednotlivých členů rodiny budou zásadně lišit.

Já jsem ale chtěla začít s Marilyn Marguliesovou, protože byla ochotná a dychtivá podělit se se mnou o své názory a protože jsem ji měla ráda a důvěřovala jsem jí.

Nemusela jsem dlouho čekat. Mel zavolala tak brzo po našem rozhovoru, že jsem sotva začala s úklidem.

„Chris? Nechceš přijít na oběd?

Mamce to vyhovuje.“

„Oběd? To je skvělý nápad. Dej mi trochu času a jsem u tebe.“

„Domluvíme se na půl jednou?

Musím ještě vyběhnout ven nakoupit a něco uvařit.“

„Budu tam.“

„Nedělej si hlavu s oblékáním. Já vím, mamka trochu nahání strach, ale klidně si vezmi džíny.“

Zasmála jsem se té poznámce.

„Nepřipadala mi, že by z ní šel strach, ale opravdu vždycky budí dojem, jako by se chystala na něco důležitého.“

„Dobrý postřeh. Všechno je pro ni důležité. Přesně taková je její životní filozofie.“

Pomyslela jsem si, že to vůbec není špatný náhled na život, ale na druhé straně jsem ráda souhlasila s tím, že si nechám džíny. A právě proto, že jsem Marilyn Marguliesovou považovala za mimořádnou osobnost a chovala k ní hluboký respekt, oblékla jsem si nový bavlněný svetr z mého oblíbeného katalogu. A pak už jsem zamkla dveře a vyšla na ulici.

„Jak se ti líbil náš seder?“ zeptala se paní Marguliesová poté, co jsme se políbily.

„Bylo to úžasné. Zvlášť ten moment, když si Jacka spletli s Elijášem.“

„No, vypadá to, že na tenhle večer dlouho nezapomeneme. Tak už pojď, ať se naobědváme a můžeme se pustit do toho rozhovoru.“

Odešly jsme do kuchyně, kde Mel svátečně prostřela stůl. Byly na něm misky se salátem a plátky uzeného lososa s ozdobnými kousky pečiva.

Lněné ubrousky a křišťálové sklenky na víno pomohly navodit nevšední atmosféru, jakou jsem očekávala.

„Mám pít víno, Mel?“ opáčila jsem.

„Ty chceš, aby mi padla hlava na stůl, až si budu psát poznámky?“

„Vždycky vyhrožuješ a nikdy to nesplníš. Sklenka ti neuškodí a Hal zrovna nedávno koupil celý karton burgundského. On vínu rozumí a podle jeho názoru je prý výborné.

Posaď se.“

Poslechla jsem ji a ona nalila.

„Vynikající,“ pochvalovala si Marilyn. „Mel, je opravdu skvělé.

Řekni, prosím tě, Halovi, aby sehnal také jeden karton pro nás.

Taťkovi bude chutnat.“

Musím přiznat, že i mně zachutnalo a můj jazýček, který se po tolika dlouhých letech nečinného podřimování a strádání konečně probudil, aby dokázal ocenit širokou paletu chutí života, si přišel na své. Strávily jsme příjemnou půlhodinku nad jídlem, povídaly jsme si o sobě a našich rodinách a hlavní téma, hlavní důvod našeho setkání, jsme prozatím odsunuly stranou. Nakonec, chvíli po jedné, jsme se přesunuly do rodinného pokoje, abychom se do toho pustily.

„Nejdřív bych se ráda zeptala, jak je na tom váš otec,“ začala jsem, hledajíc si na židli tu nejpohodlnější polohu.

„Co můžu říct? Nic dobrého, ale nese svůj osud velice statečně. Už o té nemoci nějakou chvíli ví, ale nechtěl nám tím přidělávat starosti.

On je prostě takový.“

„Kde bydlí?“ zeptala jsem se.

„S mou sestrou v New Yorku. Před několika lety jsem mu nabízela, aby se přestěhoval k nám, ale on odmítl s tím, že New York miluje, že je městský kluk a na stará kolena se nechce stát venkovanem. Sestra má byt na Manhattanu, takže to mají pár kroků do centra. Táta se ale nikdy toho starého bytu, kde jsme všichni vyrostli, nezbavil. A v poslední době každému vykládá, že se tam chce vrátit zpátky a umřít tam.“

„Copak je tam pořád nábytek?“

„Je úplně stejně zařízený, jako když se odtamtud před několika lety stěhoval. Veškerý nábytek, matčin porcelán, staré gramofonové desky ze sedmdesátého osmého, koberce.

Mně osobně se nápad, aby se vracel zpátky, nelíbí, ale on trvá na svém, a my se s tím asi budeme muset nakonec smířit. Nepřekvapilo by mě, kdyby se jednoho dne prostě sebral, vzal si taxi a odjel domů. To by na něho sedělo.“

Nevyčítala jsem mu to a totéž jsem řekla jí. Pak jsem vytáhla notes a nalistovala čistou stránku. „Povězte mi, co si pamatujete o Iris. Kam až nejdál sahá vaše paměť.“

„Dobrá.“ Paní Marguliesová mi věnovala prchavý úsměv a zabořila se pohodlně do opěradla. Měla na sobě dvojdílné šaty upletené z kvalitní černé vlny s bílou obrubou na lemu sukně, kolem okrouhlého výstřihu a na okrajích rukávů. Na krku se jí blýskalo několik zlatých řetízků a stejný kov jí zdobil pravé zápěstí a leskl se i na několika prstech. Některé z prstenů, jak jsem odhadovala, musely patřit mezi vzácné starožitné kousky a byly opravdu skvostné. Práce, kterou na nich klenotník odvedl – řemeslná zručnost v kombinaci s uměleckou nápaditostí –, se u dnešních moderních výrobků málokdy vidí.

Na rozdíl od ní jsme její dcera a já měly pouze svatební prsteny a pár dalších šperků.

„Řekla bych, že vždycky pro každého bývala oblíbenou tetou,“

pokračovala. „Byla maximálně o dvacet let starší než já a žila s mými prarodiči – rodiči mého otce –, když jsem vyrůstala. Takže kdykoli jsem šla navštívit dědu s babičkou, setkala jsem se s tetou Iris. Ostatní už v domě nebydleli. Byli starší, oženili se nebo vdaly a odstěhovali se. Ale Iris zůstala hodně dlouho.

Muselo jí být už dobře přes třicet, když odcházela z domova.“

„Vyskytly se nějaké problémy, když odešla?“

„To jsou věci, které šly mimo mě,“

opáčila Marilyn. „Táta by to věděl, protože byli sourozenci. Musím tě upozornit, že pocházím z rodiny, kde panovalo přesvědčení, že dětem se historky o starší generaci vyprávět nemají. A platí to dodneška. Nepochybuju o tom, že otec zná spoustu drbů a povídaček o lidech, kteří už jsou dávno mrtví, ale nikdy by mi je neřekl, protože v jeho očích navždy zůstanu dítětem.“

„Poznala jsem to na vlastní kůži, paní Marguliesová. V mé rodině se také před dětmi mnoho věcí tajilo.“

„Chris.“ Naklonila se v židli dopředu. „Musíš mi říkat Marilyn.“

„OK.“ Usmála jsem se. Určitě mi to mnoho věcí usnadní a navíc se ráda stanu součástí okruhu jejích přátel.

„Takže v určité době odešla a našla si vlastní byt. Měla spolubydlící?“

„Ach, to nevím, ale myslím, že nikdy s nikým nežila. Neměla to zapotřebí. Mohla si dovolit svůj vlastní byt a řekla bych, že se o něj ráda starala. Hodně jí v začátcích pomáhala moje babička. Vím to, protože když teta Iris zemřela, mnoho z babiččiných věcí se našlo v Irisině bytě.“

„Vypadá to tedy, že tví prarodiče nebyli nijak zvlášť vyvedeni z míry, když jejich svobodná dcera odešla z domu ještě dřív, než se vdala.“

„Myslím, že ne. A pokud jo, vzali to na vědomí a přizpůsobili se.“

„Pověz mi o její práci.“

„Byla to ta nejskvělejší sekretářka na světě. Dlouhé roky pracovala pro jednoho muže. Nebylo to její první místo, bylo ale nejdelší a poslední. Byla vždycky tam, kde ji potřeboval, a on se jí za její služby štědře odměňoval. Mám dojem, že jí jednou dokonce zaplatil dovolenou v Evropě.“

„Myslíš, že mezi nimi vzniklo něco víc než jen dobrý pracovní vztah?“

nadhodila jsem.

„Máš na mysli milostný románek?

Ne, to bych neřekla.“

„Proč ne?“

„Protože – no, Iris by to neudělala.

Myslím, že ctila přísloví Co je v domě, není pro mě. Mezi svým soukromým životem a pracovními povinnostmi udržovala pevně stanovenou hranici.“

Trochu mě pobavilo, jak Marilyn okamžitě pohotově sestřelila můj malý balónek pochybností. Bylo zcela zřejmé, že o Irisině soukromém životě – pokud nějaký vedla – neměla ani páru, ale pouhá představa, že by její teta byla zapletena do něčeho nezákonného nebo nemravného, ji šokovala a byla pro ni naprosto nepřijatelná.

„Jaký vedla společenský život?“

zeptala jsem se okamžitě, aby neodbočila od tématu.

„Víš, Iris trávila spoustu času s rodinou a pak měla jednu dávnou přítelkyni z dětství a s ní se poměrně často stýkala.“

„Chodila s někým?“

„Myslím, že jo.“

„Setkala ses někdy s nějakou její známostí?“

„Byl tam jeden muž – kraci, jak on se jenom jmenoval? Chodil za ní do bytu a občas ji navštívil i u dědy.

Pan, pan… jestli si na to jméno vzpomenu, hned se ti ozvu.“

„On byl jediný?“

„Jediný, kterého jsem potkala, ale dám krk za to, že si občas vyrazila.“

„Co ta její stará přítelkyně?

Vzpomeneš si na nějaké detaily o ní?“

„Ale samozřejmě. Jmenovala se Shirley. Shirley Finsterová.Teda aspoň myslím. Vídávala jsem ji často. Vzpomínáš si na ni, Melanie?“

„Párkrát jsem ji potkala. Ale to jsem byla ještě malá. Od třinácti čtrnácti už si nevzpomínám, že bych ji ještě viděla.“

„Víš, že máš pravdu? Zajímalo by mě, jestli se něco stalo nebo jestli se Shirley jenom odstěhovala.

Možná se vdala a odjela s manželem z města.“

„Vzpomeneš si, jestli jsi ji viděla na Irisině pohřbu?“ zajímalo mě.

„Hm. Dobrá otázka. Na to si ale opravdu nevzpomínám.“

„A tys byla na pohřbu?“ zeptala jsem se Mel.

Zavrtěla hlavou. „Mamka si to nepřála. Měla strach, že mě to příliš rozruší. Zůstala jsem ve škole.“

„Bylo by toho na ni moc,“ přidala se Marilyn. „Bohatě stačilo jen to, že musela prožít ten hrozný večer, kdy Iris odešla z domu a zmizela.“

„Vyprávěj mi o tom večeru,“

požádala jsem ji.

„O tom sederu,“ opakovala automaticky a zhluboka se nadechla.

„Byl úplně obyčejný jako každý seder, kterého jsem se zúčastnila.

Což znamená, že se odehrálo mnoho věcí, které jsou typické pro naši rodinu, ale v jiných rodinách k nim pravděpodobně nedochází.“

„Jako co?“

„Jako obvyklé tahanice o to, kdo kde bude sedět. Nikdy nám nevyjde místo pro všechny u velkého stolu, a tak posadíme děti k oddělenému stolu ve vedlejší místnosti. Občas se stane, že ty starší nechtějí sedět s těmi mladšími, jindy zase ty malé chtějí zůstat u svých rodičů, a my musíme vynaložit maximální úsilí včetně taktického manévrování, abychom všem vyhověli. Pak tu samozřejmě byli jako každoročně ti, kteří pravidelně chodí pozdě, a tátu to jako každoročně rozčílilo, protože jsme chtěli začít přesně na čas. Ale jestli mě paměť neklame, co jsem živa, nikdy jsme na čas nezačali.“

„Vzpomínám si na tvého otce, jak se významně zadíval v osm na hodinky a řekl, že domluva zněla začít v osm.“

„Vidíš,“ řekla Marilyn. „Nic se nezměnilo. A přestože ti nedokážu přesně říct, co se toho večera stalo a co se nestalo, jsem si jistá, že většina z těch věcí proběhla a táta byl naštvaný, protože jsme nabrali zpoždění. Nakonec někdo ještě dorazil čtvrt hodiny potom, co jsme začali, a táta se rozčílil znovu.“

„Strejda Dave přišel pozdě,“

doplnila ji Mel. „Vzpomínám si, jak děda zuřil.“

„Strýček Dave chodí vždycky pozdě. Za celý život se nenaučil, jak chodit včas. A už se to nenaučí.“

„A co Iris?“ nadhodila jsem zvědavě.

„Ach, Iris. Ta se objevila velice brzy. Pomáhala matce v kuchyni.“

„Byla jsi tam, když přijela?“

„Mám dojem, že ne,“ řekla se Marilyn. „Strávila tam prakticky celé odpoledne a já přijela až později.“

„Takže jsi ji neviděla, jak si věší kabát a odkládá kabelku.“

„Ne. Vím docela jistě, že když jsem vstoupila do bytu, ona už tam byla.“

„Vzpomeneš si, co měla na sobě?“

„To těžko. Co mohla mít? Asi zástěru, aby se ne-ušpinila. Ale později už jsem si nevšimla, kdy ji sundala. Jedna věc je jistá, teta Iris se vždycky pěkně oblékala a na seder určitě zvolila něco speciálního, možná nové šaty. Byla to velice přitažlivá žena, štíhlá, s perfektní postavou; veškeré oblečení vypadalo, jako by jí bylo ušité na míru.“

„Jak se toho večera chovala?“

„Stejně. Je těžké nějak tento seder vyčlenit od všech ostatních, ale můžeš mi věřit, že jakmile zmizela, všichni jsme se snažili celý večer –důkladně, minutu po minutě – znovu ve svých hlavách přehrát. Já můžu čestně prohlásit, že jsem nenarazila na nic, co by se zdálo odlišné, co by se jakkoli vymykalo normálu. Totéž jsem řekla policii. Pamatuješ si, jak náš seder začal, Chris? Čtyřmi otázkami.“

„Velmi dobře si na to pamatuju.

Všechny děti se na ně ptaly.“

„První otázka zněla: ‚Proč je tenhle večer odlišný od všech ostatních večerů?‘ Sama sobě jsem si ji musela položit snad tisíckrát v týdnech a měsících, které následovaly. Co bylo na tom večeru tak jiné? Co bylo jiné na Iris? Co bylo jiné na lidech kolem stolu? A odpověď byla vždy stejná – nic.

Všechno bylo stejné jako rok předtím a dva roky předtím. Jediný rozdíl byl v tom, že Iris otevřela dveře pro Elijáše a pak vyšla z bytu ven.“

„Vybavuješ si ten okamžik, když odcházela od stolu?“

„Docela dobře. Seděla jsem blízko ní, ne přímo vedle, ale asi o dvě místa dál. Někdo řekl: Je čas pro Elijáše,‘ a Iris zvolala: Já půjdu.‘

Odsunula židli od stolu a odešla z místnosti.“

„Jak dlouho to trvalo, než si ostatní všimli, že se nevrátila?“

„No, chvíli jo,“ připustila Marilyn.

„My jsme prostě pokračovali dál ve čtení Hagady. Myslím, že si ve skutečnosti ani nikdo nevšiml, že tam není. Lidé si neustále sedají a vstávají. Už vím, kdy se na to přišlo,“ prohlásila náhle, jako by si zrovna vzpomněla. „Čtení pokračovalo postupně kolem stolu, a když přišla řada na ni, její místo bylo prázdné. Matka na ni zavolala.

Pak asi můj bratr. A pak jsem se zvedla já a šla se po ní podívat. Na záchodě nikdo nebyl. Ložnice byly také prázdné. Jen děti seděly u svého stolu. Zamířila jsem tedy ke vchodovým dveřím. Zůstaly ještě trošku pootevřené. Ani v kuchyni nikdo nebyl. Zavřela jsem hlavní dveře a vrátila se zpátky ke stolu.

Řekla jsem ostatním, že ji nemůžu nikde najít. Ani ve snu by mě nenapadlo, že odešla z bytu. Brala jsem to prostě tak, že někde je a my nevíme kde.“

„Co se stalo pak?“

„Všichni začali křičet a volat její jméno. Hledali jsme ji. Táta běsnil.

Chtěl pokračovat ve čtení. Matka ale trochu znervózněla. A do toho začala teta Sylvie brečet. Pamatuješ si na ni?“

„Pamatuju.“

„Je to velice křehká, choulostivá žena, všechno ji hned dojme. Muž jí zemřel před mnoha lety, ale ona o něm stále nedokáže mluvit, aniž by se jí oči nezářily slzami. Ne že bych ji kvůli tomu hanila. On byl opravdu skvělý muž a moc hezky se k ní choval. Když ale tehdy začala plakat, přepadl mě strach.“

„Jak dlouho jste Iris hledali?“

„Nevím, snad dalších pět minut.“

„Vyšel se někdo podívat ven?“

„Ne hned. Koho by napadlo, že odejde pryč uprostřed sederu?“

„Nevzpomeneš si, kdo byl první, co to navrhl?“

„Ne. Vypadalo to, jako by zčistajasna všichni dostali ten samý nápad. Bratr si oblékl kabát a šel ji hledat ven. My ostatní jsme nepřestávali pročesávat celý byt, byli jsme jak šílení, dívali jsme se pod postele, otvírali dveře skříní. A nakonec to nesmyslné hledání ukončil táta, když prohlásil: ‚Zavolejte policii.‘“

„Jak dlouhá doba uplynula, podle tvého odhadu, od chvíle, kdy Iris odešla od stolu, do okamžiku, kdy byla přivolána policie?“

„Hodně dlouho,“ pokyvovala Marilyn hlavou. „Minimálně patnáct minut. Možná víc. A hlavním důvodem je to, že nikdo nevěnoval pozornost tomu, že nesedí na svém místě u stolu.“

„Co se stalo po příjezdu policie?“

„Nastal neuvěřitelný chaos. Volal tam můj muž a službukonajícímu policistovi oznámil, že tetu Iris unesl neznámý muž přímo z předsíně bytu, což samozřejmě nebyla pravda, ale on chtěl, aby přijeli okamžitě, a je třeba říct, že to fungovalo. Během několika minut se dostavili dva policisté, mluvili s námi, položili nám několik otázek a pak se jeden z nich zeptal: Jakou barvu měl její kabát?‘ A to bylo poprvé, kdy nás napadlo, abychom se podívali do skříně, jestli tam visí její kabát. Nebyl tam.“

„Dokážu si představit, co následovalo.“

„Policisté si vyměnili významné pohledy a vysvětlili nám, že naše teta pravděpodobně odešla ven –sama a dobrovolně –, aby se nadýchala čerstvého vzduchu.

Mezitím už jim samozřejmě došlo, že povídačka o únosu z bytu je holý nesmysl, a naprosto oprávněně je dopálilo, že jim můj manžel lhal do telefonu. Poradili nám, abychom se pokusili zavolat jí domů, že tam nejspíš brzy dorazí, a abychom jim pak určitě dali vědět, jak to dopadlo.“

„Říkala jsi, že se ji vypravil hledat tvůj bratr.“

„Obešel blok, a když se vrátil a uviděl policejní auto, šel nahoru.“

„Volali jste Irisino číslo?“

„Stokrát. Ráno zavolal bratr znovu na policii a oznámil jim, že se celou noc neukázala. Oni se nepustí do vyšetřování hned, jak víš.“

„Vím.“

„A právě když se chystali začít, někdo našel její tělo.“

„Jak dlouho byla mrtvá?“

„Podle ohledání dost dlouho na to, aby se shodli na jedné věci – byla zavražděna hned tu první velikonoční noc.“

„Takže všechny vaše obavy se nakonec ukázaly jako oprávněné,“

konstatovala jsem.

„Všechny naše obavy, ty, které jsme si s těžkým srdcem připustili, ale i ty, na které jsme se báli jen pomyslet a ani v nejčernějším scénáři bychom jim nevěřili.“

„Co měla na sobě, když ji našli?“

„Svůj kabát,“ zdůraznila, jako by to byla ta nejdůležitější věc. „Vzala si svůj nový zimník.“

„Našlo se něco, co by nasvědčovalo pohlavnímu zneužití?“

„Nic.“

„Co šperky?“

„Tak teď musím přemýšlet. Vím jistě, že měla zlatý prsten, ale mám zato, že všechno ostatní bylo pryč, hodinky, náramek, všechny doplňky, co nosila na šatech.“

„A kabelka?“

„Nenašla se.“

„Mami,“ ozvala se Mel. „Myslela jsem, že našli –“

„Nikdy nic nenašli,“ stála si za svým Marilyn. „A to je celý příběh, Chris. Přijela policie a vyslechla každého, kdo byl na sederu. Chovali se velice mile a zdvořile. Psali si poznámky a ptali se, jestli víme ještě něco, co bychom jim mohli sdělit, jestli nás nenapadá, kdo by to mohl udělat, ale samozřejmě z nikoho nic podstatného nedostali.

Otec byl jak tělo bez duše. Matka se málem nervově zhroutila. Nikdy se ale nic nevysvětlilo.“

„Mluvili s Shirley Finsterovou?“

„To snad museli, ne? Vyptávali se na jména lidí, s nimiž pracovala, na přátele a sousedy, a nepochybuju o tom, že jsme jim všichni poskytli vyčerpávající informace.“

„Máš o celé té věci svou vlastní teorii?“ podívala jsem se na ni.

„Nikdy jsem to nepokládala za teorii. Jistě si dokážeš představit, kolik času a úporného přemýšlení jsem věnovala tomu, abych té vraždě přišla na kloub. Jednou z možností je, že se necítila dobře a místo aby se nám svěřila, sebrala narychlo kabát a kabelku a spěchala ven na ulici, aby si chytla taxík domů. Zatímco na něj čekala, náhodně se tam potloukal nějaký vagabund a zaútočil na ni. Pokud se to takhle stalo, musíme si zároveň bohužel přiznat, že nemáme a nejspíš ani nebudeme mít žádnou odpověď. Druhá možnost je, že se z nějakého důvodu s někým sešla a on ji zabil. Ale nedokážu ti říct proč.

Pokud je tenhle scénář pravdivý, odešla dolů, aby se s někým setkala, dala mu něco nebo řekla to, co musela, a chtěla se vrátit zpátky ještě předtím, než si někdo všimne, že zmizela. Proto si oblékla kabát a vzala kabelku. Jestli ses ptala na teorii, tak teď jsi ji slyšela.“

Vypadala velice unaveně, a tak jsem navrhla, abychom si udělaly přestávku.

„Výborný nápad,“ zajásala Mel.

„Dám vařit vodu a uděláme si čaj.“

„Šálkem bych nepohrdla,“

souhlasila její matka.

·

5

Nad horkým voňavým čajem a kouskem koláče jsme otevřely jiné téma. Marilyn přešla k oknu, kde Mel naaranžovala sestavu nádherných rostlin, a nešetřila pochvalnými slovy, jak čerstvě vypadají. Já jsem seděla a procházela jsem si poznámky, které jsem si doposud udělala. Pokud jsem doufala, že se od Marilyn dovím něco užitečného, zatím se tak nestalo. Ze všeho, co mi řekla, vycházelo jediné: Iris se prostě necítila dobře a rozhodla se odejít domů, aniž o tom někoho uvědomila. Jednotlivé teorie postupně vznikaly, ale tahle vyhovovala všem faktům, ke kterým jsem se prozatím dopracovala –vzala kabelku a kabát, sama se ochotně nabídla, že otevře dveře pro Elijáše, což mohla být jen vhodná záminka, jak nepozorovaně zmizet od stolu, a odešla z bytu. A je třeba si uvědomit, že noční procházky ulicemi New Yorku nejsou nikdy pro žádnou osamělou ženu bezpečné.

Požádala jsem o další šálek čaje a nechala matku s dcerou na chvíli o samotě, protože zapředly konverzaci, která mě nezaujala. S

šálkem v ruce jsem se vytratila do obývacího pokoje. Sluneční paprsky, které sem pronikaly velikým oknem, jako by rozsvítily dekorační předměty z barevného skla na stole a na policích a probudily k životu dřímající barvy nábytku a koberců. Byl to útulný pokoj, a když do něho člověk vstoupil, hned se cítil líp na duchu i na těle. Grossovi tu příliš mnoho času netrávili, a mně připadalo škoda, že nejhezčí místnost v domě se využívá tak málo.

„Tady jsi.“ Mel stála na prahu.

„Zmizela jsi tak nepozorovaně, že jsem tě podezřívala, žes odešla domů.“

Jako teta Iris?“ nadhodila jsem.

„Opravdu tomu věříš, Chris?“

„Každopádně je to nejjednodušší vysvětlení.“

„Pojď se zase připojit k nám.“

Následovala jsem ji do rodinného pokoje, položila jsem šálek s podšálkem na stůl a posadila se na židli. „Opravdu mi chybí něco, co by mě přesvědčilo, že se Iris prostě nesebrala a neodešla domů třeba proto, že ji rozbolela hlava nebo se cítila docela normálně unavená.“

„Neodešla by bez rozloučení,“

zdůraznila Marilyn.

„Vím, že o tom nepochybuješ, ale zkus se na věc podívat i z mého pohledu. Máme tady roztomilou starostlivou ženu, která strávila rušný, namáhavý den, když pomáhala švagrové v kuchyni. Už vypila několik skleniček vína a snědla poněkud víc, než plánovala.

Začíná ji zmáhat únava. Možná má na zítřek domluveno, že bude pomáhat s přípravou sederu někomu jinému, a pokud okamžitě nezmizí, aby si odpočinula a pořádně se vyspala, bude z ní nepoužitelná troska. Až dorazí domů, zavolá vám, abyste neměli starost.“

„Chápu, kam míříš,“ pokývala hlavou Mel. „Díváš se na to jako nezaujatý člověk – a jsem si jistá, že policie se na to dívá úplně stejně – a musím přiznat, že to dává smysl.

Navíc nezastírám, že kdyby mi nějaká sousedka vyprávěla takový příběh, sama bych se nejspíš přikláněla k podobnému vysvětlení.“

„Má to snad znamenat, že to vzdáváš?“ podívala se na mě Marilyn úzkostlivě.

„Znamená to, že musím najít něco přesvědčivého, co někdo ví, ale tají, co bylo přehlédnuto, něco natolik pádného, abych to mohla použít jako základ k vytvoření zcela odlišné teorie.“

„Jak to ale uděláme?“

„Mluvila jsi o tom, že tvůj otec si pořád drží svůj starý byt.“

„Ano. Je to nádherný byt v předválečném stylu, s velkými místnostmi. I když už, pravda, není v nejlepším stavu. Roky tam nikdo nevymaloval a záclony také už pamatují své. Po matčině smrti už se o něj nikdo tak dobře nestaral.“

„To vůbec nevadí. Mohla bych se tam podívat?“

„Samozřejmě. Klíč mám. Kdyby se ti to hodilo?“ Vypadalo to, že je připravena mě tam odvést hned.

„Co zítra?“

„Zítra? Perfektní.“ Marilyn se usmála. „Už jsem měla strach, žes to vzdala, Chris. Opravdu jsi mě vylekala.“

„Nic jsem nevzdala. Jen potřebuju něco, co by přede mnou vybuchlo, co by vykřiklo: Jen se podívej, tahle ženská nebyla jen tak obyčejně přepadena cestou domů!‘ Třeba mi právě ten byt poslouží jako rozbuška. Ať tak nebo tak, ráda bych ho viděla, abych se dokázala vcítit do místa, kde ten osudný seder probíhal, kde i místnosti sehrály svou roli.“

„Takže zítra v půl desáté dopoledne?“

„Dej mi adresu a já tam přijedu.“

„Já zatím opravdu nevím, co mám hledat,“ přiznala jsem Jackovi, když se vrátil domů z večerních přednášek na právnické fakultě.

„Když jsme to dneska odpoledne rozebíraly, získala jsem pocit, že na Irisině odchodu ze sederu opravdu nebylo nic zlověstného nebo neblahého. Byla prostě unavená a naskytla se jí šance nepozorovaně se ztratit, aniž by se jí někdo vyptával. A ona ji využila. Sebrala kabelku, hodila na sebe kabát, otevřela dveře Elijášovi a odešla domů. Tragédie je, že se tam nikdy nedostala, ale možnost, že se stala obětí náhodného násilníka, se mi nezdá tak přitažená za vlasy.“

„Začínáš uvažovat jako starej policajt, ty má milovaná ženuško.“

„A to je dobře nebo špatně?“

„Zapomeň na posuzování hodnot.

Tahle deformace se projevuje u lidí, kteří mají za sebou vyšetřování mnoha zločinů.“

„Takže špatně,“ zamračila jsem se.

„A já jsem žila v přesvědčení, že mi byl dán do vínku výjimečný nadhled. Pokud ho ztratím, můžu se s mou hlavní výhodou rozloučit a slibně vyhlížející kariéru špičkového detektiva bez fanfár ukončit. To měl být vtip.“

„Pochopil jsem, přestože jsem policajt. Ale svou mimořádnou schopnost jsi neztratila a myslím, že se to nikdy nestane. Prostě jen vidíš to, co vidíme my ostatní, že pro zločiny existují rozumná vysvětlení, která sice nejsou uspokojivá a přátelé a členové rodiny je většinou neradi slyší, ale tyto odpovědi většinou odpovídají shromážděným faktům a často se ukáže, že jsou správné.“

„Co myslíš, že chtějí ti lidé slyšet?“

zeptala jsem se.

„To, co jsi říkala, když jsi mi vyprávěla poprvé o svém rozhovoru s Mel. Že její teta udělala cosi ušlechtilého, nějakou laskavost, o niž ji někdo požádal a pak ji zavraždil. To tetu Iris v očích pozůstalých promění v hrdinku, v mučednici, v někoho, koho obdivujeme a milujeme ještě víc než předtím. Nikdo nechce slyšet, že oplakávaná a všemi příbuznými milovaná teta Iris byla zavražděná náhodným pobudou kvůli šperkům a několika ušmudlaným dolarům v peněžence.“

„Máš pravdu, to je velice bolestivé.

Vyvolává to pocit zbytečně zmarněného života. Člověk to přijímá daleko hůř, než když se oběť před smrtí zachová statečně a šlechetně.“

„Takže takhle to vypadá. Kdo ví?

Možná v bytě Melina dědy najdeš nějaký kousek papíru, který ukáže Irisinu smrt v úplně jiném světle.“

„O tom silně pochybuju. On je naživu a má stále všech pět pohromadě. Pokud o něčem ví, jsem si jistá, že by to oznámil buď policii, nebo někomu z rodiny.“

„Pak možná prožiješ krásné půldne prohlídkou jednoho starého bytu.

Kde bylo nalezeno tělo?“

„Zapomněla jsem se zeptat. Ráno to připomenu Marilyn. Než toho nechám, ráda bych se podívala do spisu.“

Pobaveně se na mě zazubil. „Nevíš, čím to může být, že jsem to předpokládal? Seženu ti ho, miláčku. Potřebuju znát jen okrsek.

Ne že bych chtěl utíkat od tématu, ale nejsou támhle na stole koláčky přímo z Meliny kuchyně?“

„Čekají jen na tebe. Měl jsi dost toho studeného kuřete nebo jsi jen tak podráždil svůj prázdný žaludek?“ Vždycky Jackovi něco připravím, aby měl něco k zakousnutí, než se vrátí domů.

Obyčejně nemá čas se ani najíst mezi cestou do práce a začátkem vyučování.

„Bohatě. A to rajče bylo dobrý.

Chutnalo úplně jinak než to plastový, co jsem měl k obědu.“

„Tak se do nich dej. Všechny jsou pro tebe.“

Jdu na ně.“

Telefon se rozdrnčel brzo ráno a něco mi říkalo, že je to předzvěst změny plánu.

„Chris? Tady Marilyn. Jak jsi na tom dneska dopoledne?“

„Já jsem v pohodě. Můžu vyrazit.“

„Kdyby ti to nevadilo, ráda bych ti navrhla malou změnu programu.

Včera jsem mluvila s tetou Sylvií.

Vím, že se jí chceš také na pár věcí zeptat, a tak mě napadlo, že bych se mohla pokusit něco sjednat.Trvá na tom, aby ses s ní sešla ještě před tím, než začneš cokoli podnikat. Co ty na to?“

„Výborný nápad. A kdy si na mě udělá čas?“

„Dneska dopoledne. Myslím, že bychom to mohly stihnout, stejně jedeme do centra. Bydlí v Bronxu na Grand Concourse. Znáš to tam?“

„Slyšela jsem o tom.“

,Vyzvednu tě a pojedeme spolu. Až skončíme u Sylvie, dovezu nás do otcova bytu.

Domluvíme se na devátou?“

„Budu připravená.“

Popravdě řečeno jsem trochu litovala, že si nebudu moct s tetou Sylvií popovídat o samotě.

Nedokázala jsem totiž odhadnout, jak bude Marilyn reagovat na mé otázky.

Když s někým chcete mluvit, je ideální, abyste spolu seděli sami, tváří v tvář, aby nebyl nablízku nikdo jiný, kdo by mohl tázanou osobu ovlivňovat, brzdit ji nebo naopak nevhodně pobízet. Rozhodla jsem se ale, že dokud nebudeme na místě, pustím obavy z hlavy.

Marilyn přijela přesně. Vyrazily jsme do centra a celou cestu jsme měly o čem mluvit. Když jsme se po chvíli vmísily do hustého provozu na Grand Concourse, vyrazilo mi to dech.

„Vypadá to tu jako na Champs Elysées,“ řekla jsem. Pozorovala jsem široké vnitřní pruhy a užší postranní pruhy oddělené od sebe uprostřed travnatými pásy. „Jak řidiči přejíždějí z jedné strany na druhou?“

„Musíš dávat zatraceně velký pozor,“ vysvětlovala Marilyn. Jak vidíš, lidi jezdí jako blázni a musíš mít oči na stopkách. Chtěla bych to otočit támhle nahoře a podívat se, jestli se mi podaří zaparkovat na straně u tety Sylvie, abychom nemusely přecházet.“ Na semaforu zatočila doleva, překřížila další pruhy a travnatý pás, až se dostala do parkovacího pruhu u chodníku.

„Tamhleto místečko je jako dělané pro nás,“ ukázala prstem.

Zkušeným okem odhadla, že s notnou dávkou trpělivosti a řidičské zručnosti, což jsou nezbytné vlastnosti, kterými musí být vybaven každý, kdo se do centra New Yorku odváží, auto do široko daleko jediné miniaturní proluky vměstná, i když se u toho asi pěkně zapotí. „Perfektní,“ konstatovala s uspokojením. „Je to kousek odtud tudy dolů, ve vedlejším domě.

Můžeme jít.“

Budova na první pohled zaručeně pamatovala lepší časy, přesto vypadala poměrně čistě a zachovale. Dveře do vestibulu byly zamčené. Marilyn zmáčkla tlačítko zvonku a teta Sylvie na druhém konci, jakmile poznala známý hlas, použila automatického vrátného, který s charakteristickým bzučením uvolnil zámek. Výtah byl právě na cestě vzhůru, když jsme k němu přišly. Na displeji svítila čtyřka.

Dojel až do posledního šestého poschodí a pak se vydal pomalu na zpáteční cestu do přízemí. Když s námi opět stoupal nahoru, kabinou to co chvíli škublo, a mě napadlo, jestli někdo pravidelně kontroluje závěsná lana. Nechtěla jsem ale Marilyn svými katastrofickými úvahami zbytečně strašit a nechala jsem si je pro sebe.

„Tak jsme tady,“ usmála se na mě Marilyn, když kabina s poskočením zastavila a na číselníku se ustálila pětka.

Sylvie už měla dveře otevřené, a jakmile jsme vešly do chodby, okamžitě je za námi zamkla na dva západy. Byla dokonce ještě menší, než jak jsem si ji pamatovala, sotva sto padesát centimetrů, hubená jak věchýtek.

„Jen pojďte dál, děvčata,“ zvala nás svým vysokým pisklavým hláskem.

„Odložte si kabáty a udělejte si pohodlí. Ahoj, Chris. Pamatuju si na vás ze sederu.“

„Ráda vás znovu vidím,“

odpověděla jsem a současně jsem si uvědomila, že vlastně neznám její příjmení, protože jsem se zapomněla podívat do seznamu lidí, který mi dala Mel. „Máte nádherný byt.“

„Dvě ložnice a dvě koupelny.

Nevyměnila bych ho za nic na světě, ale taky už to tady není, co bývalo.

Zločiny, zločiny a zase zločiny. Po setmění už ani nemůžete vyjít ven.

Člověk aby se pomalu bál chodit nakupovat.“

„Jak to teda řešíte?“

„Vždycky se nás několik domluví, vezmeme si taxík a jedeme do obchodního domu.“

„Je pěkné, že tady máte přátele.“

„To je taky všechno, co mi zůstalo, pár přátel. Sedněte si. Ale ty ne, Marilyn. Nechci, abys nás poslouchala, až si budeme povídat.“

„To jev pořádku, teto. Jenom si vezmu noviny a půjdu do ložnice.“

„V té velké je televize. To pro případ, že bys je dočetla příliš brzy.

Nemusíš spěchat.“

Marilyn odešla a já jsem s tetou Sylvií osaměla. Sedly jsme si v obýváku k oknu, které nabízelo výhled na Concourse, lemovanou předválečnými činžovními domy a statnými vzrostlými stromy, pod nimiž tu a tam odpočívalo na skládacích židlích několik lidí.

„Marilyn mi řekla, že se snažíte najít vraha mé sestry.“

„Pokusím se o to,“ připustila jsem váhavě, protože jsem se nechtěla hned zkraje k ničemu zavázat.

„Kolik toho víte?“

„Jen to, že vstala od stolu, aby otevřela dveře pro Elijáše, vzala si kabelku a kabát a odešla z bytu. O

dva dny později se našlo její mrtvé tělo.“

Jakoby rezignovaně zvedla ruce a pak nechala dlaně plácnout o stehna. „Vidíte, a už tady máte chybu. Nikdo si nepamatuje, jak se to stalo. Ona totiž neodešla dobrovolně. Unesli ji. Neměla na sobě kabát a nevzala si kabelku.“

„Jak to víte?“

„Vím také to, kdo ji unesl. Čekal na ni. Všichni to vědí, ale nechávají si to pro sebe. Nic vám neřeknou.“

Začal se mě zmocňovat nepříjemný pocit. Rodina nechala tuto ženu žít samotnou, protože věří, že je toho schopna a zvládne to. Na mě tak ale v téhle chvíli nepůsobila, naopak mi připadalo, že její schopnost reálně uvažovat se právě ocitla na hraně.

„A vy mi to povíte?“ nadhodila jsem.

„Měla přítele. Znala jsem ho.

Chodívala sem s ním.

Byl do ní blázen, ale strašně na ni žárlil. Tu noc si na ni počkal u bratrova bytu. Když otevřela dveře, vrhl se na ni a odtáhl ji pryč. Tak se to stalo.“

„Znáte jméno toho muže?“

„Harry. Na jeho příjmení už si nevzpomenu. Chodila s ním roky.

Měl spoustu peněz a byl to krasavec k pohledání.

Byli by se vzali, ale on byl ženatý a jeho manželka ho nenechala odejít.

A Iris o něho měla zájem jen v tom případě, když si ji vezme.“

„Řekla jste o něm policii, když Iris zemřela?“

„Jsem si jistá, že jsem musela. Už je to tak dlouho.

Nemůžu si přece pamatovat na všechno, co jsem tehdy komu napovídala.“

„Pamatovala jste si jeho jméno tenkrát?“

„Tenkrát jsem si pamatovala všechno.“

„Sylvie, na co Harry žárlil?“

„Iris měla nového přítele.“

„Ona s někým chodila, než zemřela?“

„Dám na to krk.“

„A Harry o tom věděl?“

„Samozřejmě že jo. Když šla Iris ven s jiným mužem, nemohla se věnovat Harrymu, to dá rozum, ne?“

Znělo to naprosto logicky. „To opravdu nemohla.“

„Takže on to věděl a šílel žárlivostí.

Věděl, že se chystá k bratrovi na seder. A Harry nebydlel tak daleko.“

„Bydlel ve stejném domě?“

„Ve stejném domě ne, ale myslím, že ve stejné ulici.

Mohla byste se zeptat Abeho, jaké je Harryho příjmení.

Určitě to ví, ale neřekne vám to.“

„Proč myslíte, že mi to neřekne?“

„Protože podle něho to, co Iris dělala, byla jen její věc.

Ale pravda je, že Abe z toho udělal i svou věc.“

„Zúčastnil se Harry nějaké velikonoční večeře?“

Zmlkla a zamyslela se, hlava se jí nachýlila dopředu, oči za tlustými brýlemi byly zaostřené na neviditelný bod v prostoru.

„Možná,“ připustila. „Možná ano.

Ale toho večera ne. To přišla Iris sama.“

„Vzpomínáte si, co se toho večera stalo?“

„Jako by to bylo včera.“

„Povězte mi o tom, prosím.“

„Jak zmizela?“

„Všechno, co se vám vybaví.“

„Byla tam celá rodina, Abe a Sarah, alahe ha šalom, a jejich děti a vnoučata. Snad s výjimkou toho nejmladšího. Možná chyběl Sandy.

Ale Marilyn tam byla a její bratr David a sestra Naomi a jejich děti.

Byla tam spousta lidí. Já tam šla, protože můj syn byl pryč a dcera s mužem měli domluvenou večeři u jeho rodičů. A tak jsem se rozhodla, že půjdu k bratrovi. Iris tam byla, protože se nikdy nevdala, takže chodila k bratrovi na seder každoročně.“

„Promiňte prosím,“ přerušila jsem ji. „Po jménu Sarah jste vyslovila něco, čemu jsem vůbec nerozuměla.“

„To bylo v hebrejštině, ať odpočívá v pokoji. Ona zemřela. Abeho žena zemřela už dávno.“

„Aha. Pokračujte. Máte neobyčejnou paměť, Sylvie.“

„Nemám s ní sebemenší problémy,“

zdůraznila, čímž si ale odporovala.

„Mám vynikající paměť. Kde jsem to přestala? Takže jsme všichni seděli za stolem a nadešel čas otevřít dveře pro Elijáše. A Iris vstala a odešla z pokoje.“

„Řekla předtím něco?“

„Nevím. Prostě se zvedla. Někdo musel ty dveře otevřít. Pro ni to bylo snadné. Kdybych vstávala já, musela bych se ven protlačit, ale odtamtud, kde seděla Iris, to bylo snadné. Nikdo jí nevadil v cestě.“

„Takže vstala a odešla z pokoje.“

„Přesně tak. Vstala a odešla z pokoje.“

Neuniklo mi, že se jí trochu zachvěl hlas. Její útlý obličej byl smutný a ustaraný, ruce měla zaťaté v pěsti.

„Pamatujete si ještě na něco?“

Přikývla. „Po chvíli jsem zčistajasna pohlédla k místu, kde měla sedět má sestra, ale ona tam nebyla. ‚Kde je Iris?‘ zeptala jsem se. ‚Co se jí stalo?‘“

„Takže vy jste si jako první všimla, že je pryč?“

„Ano. Já jsem to byla. Viděla jsem prázdné místo. Přímo v tom okamžiku mě vůbec nenapadlo, že by to mohlo znamenat něco zlého.

Prostě jsem jenom nevěděla, kam šla. Zavolala jsem na ni, ale ona neodpověděla. Někdo na její straně stolu se zvedl a šel ji hledat. Nikdy jsme ji nenašli.“ Vytáhla z kapsy šatů kapesníček a přitiskla si ho pod brýle, aby si otřela oči. „Byla prostě pryč. Jako by se po ní zem slehla.“

„Hledala jste ji?“

„Každý ji hledal. Já, Abe, děti, všichni hledali. Někdo šel do ložnice, jiný ven a další zavolal policii.“

„Tvrdíte, že její kabát zůstal v bytě?“

„On ji chytil, jakmile otevřela dveře. Harry. Vytáhl ji z bytu a odvlekl pryč. Neměla čas, aby si oblékla kabát.“

„Přijela policie?“

„Přijela. Dva policisté v uniformě, chlapi jako hory. Vůbec nic neudělali, no co vám mám povídat.

Jeden řekl, že odjela domů, druhý, že se šla projít. Kdo by si vyšel na procházku v New Yorku v jedenáct v noci? Možná ten policajt, ale má malá sestřička určitě ne. Byla takhle veliká. Nikdy by ji nenapadlo procházet se o půlnoci sama po ulici.“

„Zmínil se někdo policii o Harrym?“

„Já nevím, kdo co říkal. Moc nechybělo a zkolabovala jsem.

Sarah naštěstí přispěchala se sklenkou brandy, takže jsem to jakžtakž zvládla. Sarah byla báječná ženská. Bratr si nemohl vybrat lepší. Vy jste vdaná?“

„Ano, jsem.“

„Viděla jsem se s vaším mužem na sederu?“

„Přišel později.“

„Nepamatuju se na něj.“

Minuli se, protože děti ji odvedli od stolu, když začala plakat.

„Sylvie, kdo byl ten nový muž, s nímž Iris chodila?“

„To vám nemůžu říct. Nikdy jsem se s ním nesetkala.“

„Iris vám neprozradila jeho jméno?“

„Pokud ano, nepamatuju se.“

„Mohl to být někdo, s kým pracovala?“

„To si nemyslím. Nikdy nespojovala práci se soukromým životem. Práce byla práce.“

„Slyšela jsem, že byla zaměstnána ve známé firmě jako sekretářka ředitele, který k ní byl prý velice štědrý.“

„Ach, ano. Choval se k ní velice mile. Kdyby takový nebyl, jistě by pro něho tak dlouho nepracovala.“

„Nenapadlo vás někdy, že právě on mohl být tím novým mužem v jejím životě?“

„Pan Garganus?!“ vykulila na mě nevěřícně oči, jako bych právě vyřkla tu nejskandálnější myšlenku, která mě mohla napadnout. „Víte, nevěřím, že by Iris chodila s panem Garganusem. Byl to ženatý muž a měl děti. Iris by si s někým takovým nic nezačala.“

„Ale sama jste řekla, že Harry byl také ženatý, a přesto s ním chodila.“

„To bylo něco jiného. Harry už se svou ženou nežil.“

„Měla v té době Iris nějaké problémy?“

„Problémy? Jaké problémy by mohla mít? O ničem se nezmínila, na nic si nestěžovala. Vypadala dobře, hezky se oblékala. Iris vždycky vypadala dobře. Měla pěknou postavu, pečovala o sebe.

To je velice důležité, když o sebe člověk pečuje.“

„Sylvie, pamatujete se na Irisinu kamarádku Shirley?“

„Shirley Finsterová? Pamatuju se na ni velice dobře. Příjemné děvče.“

„Nemohla byste mi poradit, jak ji mám najít? Myslím, že by mohlo být užitečné si s ní promluvit.“

„Se Shirley? Co by vám mohla říct?

Ona tam té noci nebyla.“

„Ale znala Iris velmi dobře.“

„No a co? Shirley ji přece nezabila.“

„Nevíte, kde teď bydlí?“

„Nemám tušení. Možná se přestěhovala na Floridu.“

Mávla rukou, jako by chtěla myšlenky na Shirley zahnat.

„Je tu ještě něco jiného, o čem bych měla vědět, Sylvie? Cokoli, co by mi pomohlo odhalit vraha?“

„Jedna věc mě napadá,“ protáhla a sevřela v dlani vlhký kapesník. „Jen nevím, jestli bych vám to měla říct.

Nikdo jiný to ale neudělá.“

Vyčkávala jsem. „Pokud by mi to pomohlo, pak bych o tom měla vědět,“ povzbudila jsem ji pak.

„Já nevím. Abe by mě zabil, kdyby se mu doneslo, že jsem to prozradila.“

„Víte co? Dám vám své telefonní číslo, Sylvie. Rozmyslete si to.

Můžete mi kdykoli zavolat a popovídáme si. Samozřejmě na můj účet.“

„Ale to je výborný nápad!“ Usmála se. „Ano, tak to uděláme. A třeba mě napadne ještě něco jiného, co bych vám mohla říct.“

„A kdybyste si vzpomněla na Harryho příjmení, moc by mi to ulehčilo práci.“

„Abe ho bude vědět. Zeptejte se ho.“

„Zeptám.“ Ale ve skutečnosti jsem ani v nejmenším netoužila vyptávat se jejího bratra. Bylo zřejmé, že má teď svých starostí nad hlavu a rozviřování této tragické rodinné události, i když už spoustu let staré, by mu nijak neprospělo.

„Takže to máme za sebou,“

vydechla Sylvie s uspokojením, jako by byla právě propuštěna ze zubařského křesla. „Seženu Marilyn.“

Stála jsem u okna a slyšela jejich hlasy z ložnice. Dole se míhala auta a mladé maminky na chodnících se pečlivě rozhlížely, než se rozhodly vkročit do vozovky a přejet s kočárkem na druhou stranu Concourse. Nikdy jsem neviděla Champs Elysées, ale pokud byla jen z poloviny tak úchvatná jako široká dopravní tepna pode mnou, musela to být ohromující podívaná.

Rychle jsme se rozloučily. Sylvie už s námi očividně nehodlala ztrácet čas a bez dalšího zdržování nás nechala odejít. Kovové cvaknutí západky zámku se rozlehlo chodbou, když jsme kráčely k výtahu.

·

7

Marilyn se usmívala. „Tetička, to je ale figurka, viď?“

„To teda je. Tvrdila jsi, jak se těší, až si se mnou promluví, ale mně to spíš připadalo, že se už nemůže dočkat, až se nás zbaví.“

„Dověděla ses něco užitečného?“

„Nejsem si jistá. Řekla mi například, že Iris měla přítele, jmenoval se Harry, s nímž chodila několik let.“

„Prokristapána! Harry! Zapomněla jsem na něj jako na smrt. Co ti o něm řekla?“

„Nic moc. Jen to, že byl ženatý a nemohl se rozvést, což byl jediný důvod, proč se nevzali. A proč, podle mého názoru, spolu nikdy nezačali žít. Tvrdila, že Iris takový vztah nechtěla. Znala jsi ho, Marilyn?“

„Určitě jsem se s ním setkala, ale už je to strašně dávno. Byl to vysoký pohledný muž, tmavovlasý s odzbrojujícím úsměvem. On ji doslova zbožňoval, to ti můžu říct.“

„Vzpomeneš si na jeho příjmení?“

Byly jsme zrovna na ulici a šly jsme k autu. „Pokud jsem to jméno někdy znala, je už dávno pryč. Vsadila bych se, že je to dobrých třicet let, kdy jsme se poprvé setkali.“

„Nevíš, co dělal?“

„Nemám ponětí.“ Odemkla auto.

„Pro nás to byl prostě Irisin přítel.

Myslím, že ho jednou přivedla, když byla Melanie ještě malá, a choval se k ní velice hezky, pořád spolu cukrovali. Příjemný muž.“

Vyrazily jsme dolů po Concourse a držely jsme se stále v servisním pruhu. Na semaforu jsme zabočily doprava do jakési rušné ulice plné obchodů, aut a lidí, jimž nad hlavami vedla nadzemní část metra, podepřená zrez-lými kovovými nosníky. „Je to tu jako malé město,“

řekla jsem.

„Všude jinde by to město bylo. Tady je to čtvrť. Teď směřujeme na západ. Za chvíli budeme na severním konci Manhattanu. A pak to otočíme do centra do tátova bytu.“

„Marilyn, neznáš nějaký rodinný klep o Iris?“

Jaký?“

„Třeba o Harrym nebo o jiném příteli. Neměla nějaký vztah nebo známého, který by způsobil rodině problémy?“

„Možná se něco přetřásalo. Snad jsem někdy i nějakou šeptandu zaslechla, ale víc ti k tomu neřeknu.

Nezapomeň, patřila jsem k jiné generaci, a pokud moji rodiče, tety a strýcové věděli něco, z čeho zrovna nemohli být nadšeni, snažili se to ututlat, aby se to za žádnou cenu nedostalo ven.“

„Sylvie mi řekla, že Irisin šéf byl pan Garganus.“

„To je ono!“ vykřikla Marilyn vzrušeně. „Wilfred Garganus.

Vzpomněla jsem si hned, jak jsi to jméno vyslovila. Sylviina paměť není vůbec špatná, že ne?“

„Naopak, je překvapivě dobrá. Ale možná něco záměrně zamlčuje.“

Nechtěla jsem to víc rozpitvávat.

Dostala jsem se do poněkud trapné situace. Pokud skutečně existovala nějaká stinná stránka Irisina života, nechtěla jsem do těchto rodinných záležitostí šťourat, aniž by s tím souhlasili příslušníci generace, kteří se tu nepříjemnost snažili udržet v tajnosti. „Přemýšlela jsi někdy o tom, že by Iris mohla mít s panem Garganusem milostné pletky?“

„Připadá mi to absolutně vyloučené,“ prohlásila Marilyn a vypadalo to, jako by k tomuto závěru dospěla právě teď. „Myslím, že si ho velice vážila, ale podle mého; názoru její náklonnost nikdy nevybočila z rámce čistě „

pracovních vztahů.“

„Pochop, Iris si klidně mohla něco začít s ním nebo s někým jiným až poté, co ztroskotal dlouholetý vztah s Harrym. To ovšem nevylučuje možnost, že ji na ulici ‚ přepadl a zavraždil náhodný násilník, když se vytratila z bytu, aby odešla domů.“

„To je pravda. A ty můžeš odkrýt nějaké nechutné věci z Irisina soukromí, na které by všichni raději zapomněli, a přesto nezjistíš, kdo a proč ji zavraždil. Její život vlastně nemusí mít s její smrtí vůbec nic společného.“

„Přesně tak.“

„Takže co se mi snažíš naznačit?“

„Potřebuju nějaký důvod, proč pokračovat, nový im-pulz, nějakou informaci, kterou všichni přehlédli, potřebuju znát motiv, něco, do čeho bych se mohla zakousnout, za čím bych mohla jít.“

„No, za moment budeme u táty v bytě. Možná tam něco najdeme.“

Okamžitě jsem pochopila, proč Abraham Grodnik tolik lpěl na svém bytě, proč se tam chtěl vrátit.

Budova na první pohled nijak nevybočovala ze stereotypu ostatních; světle hnědé cihly fasády plynule přecházely do chodníku.

Toto stavební řešení sice poskytovalo na jedné straně maximum možného prostoru, na druhé straně ovšem zjevně vůbec nepočítalo s travnatými plochami, s keři nebo stromy. Co však činilo tento dům výjimečným a neodolatelným, byla jeho poloha –východní Sedmdesátá první ulice, jen pár minut svižné procházky od nádherných obchodů na Madison Avenue a Lexington Avenue. A byt samotný měl velké místnosti včetně obývacího pokoje se sníženou podlahou, kuchyně tak prostorné, že by se v ní pohodlně najedl regiment vojáků, a dvou koupelen.

„To je pohádka,“ vydechla jsem překvapeně.

„Měla jsem štěstí, že jsem mohla vyrůstat v tak nádherném prostředí.

Moji rodiče byli první, kteří v tomhle bytě žili. Matka nám často vyprávěla, jak sem přišla v den, kdy se začínaly uzavírat nájemní smlouvy na jednotlivé byty, a stoupla si do fronty. Ty ve vyšších poschodích byly o dva až tři dolary měsíčně dražší, takže si vždycky pochvalovala, jaký výhodný obchod ve čtvrtém patře uzavřela.“

„Dva nebo tři dolary měsíčně,“

opakovala jsem užasle.

„Je těžké uvěřit, že tak směšný peníz někdo mohl považovat za velikou úsporu, ale nezapomeň, že mluvíme o době, kdy známky stály tři centy, dopis z jednoho konce New Yorku na druhý jen dva a pohled za penny byl považován za strašně drahý. Nájem za tenhle byt nepřesáhl sto dolarů.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Podobným způsobem jsem nahlížela na peníze, když jsem byla v klášteře. Utratila jsem jen to, co jsem potřebovala, a když se mi podařilo ušetřit pět nebo deset centů, bylo to něco navíc –nebo jsem si koupila kopeček zmrzliny.“

„To není špatný způsob, jak vyrůstat,“ podotkla Marilyn.

„Někdy bych si přála, abych mohla část své mateřské šetrnosti vštípit do myšlení svých dětí. No nic, jsme na místě. Je tu nejspíš plno prachu –už tu nenecháváme uklízet každý týden –, ale nic ti nebrání, aby ses pustila do prohlídky, otvírej šuplíky, dělej, co uznáš za vhodné.“

„Nevím, k čemu by mohlo být dobré otevírat šuplíky. Iris tu přece nebydlela.“ Rozhlédla jsem se kolem po nábytku a po obrázcích na stěnách. „Tvá matka musela být vášnivá sběratelka. Všechno vypadá tak neobvykle.“

„Milovala starožitnosti. Milovala porcelán. Tu a tam se stávalo, že jsem přišla do pokoje a přistihla ji, jak stojí před policemi a s nepřítomným úsměvem na tváři laská očima své poklady. Pouhý pohled na ně jí přinášel radost a uspokojení.“

„Když vidím tu nádheru kolem, docela jí rozumím.“ Stály jsme vedle prosklené skříně, kde byla vyrovnána sbírka mís, každý kus neopakovatelný originál, všechny překrásné. „Ukaž mi, kde jste toho večera seděli.“

Vešly jsme do jídelny a zahnuly za roh, který zakrýval vchodové dveře.

Pokoj byl vybavený mahagonovým nábytkem, tmavým, masivním a velice konzervativním.

„Museli jsme rozložit stůl, abychom všechny hosty usadili. Iris měla místo někde támhle blízko dveří.

Táta jako hlava rodiny seděl na konci stolu na druhé straně.“

Ukázala na místo, které bylo nejdál ode dveří. „Sama vidíš, že ať seděl člověk kdekoli, neměl šanci vidět na vchodové dveře, pokud nevstal od stolu a neodešel z místnosti.“

„Kde seděla tvá matka?“

„Naproti tátovi, tady na tom konci.

Je to nejblíž ke kuchyni.“

„A nedaleko od místa, kde seděla Iris.“

„Správně.“

Otevřela jsem notes a načrtla si zhruba půdorys bytu a rozestavění nábytku. Na další stránku jsem pak nakreslila detailnější podobu jídelny. „Říkala jsi, že děti seděly odděleně. Kde byly?“

„Tehdy jsme jim prostřeli stůl v kuchyni. Ale na vchod odtamtud neviděly o nic líp než my.“

„Ženy si prý nechávaly kabelky na nějakém stole.“

„To bylo támhle.“

Šla jsem za ní do chodby, kde jediný nábytek tvořila židle, stůl a zrcadlo na zdi.

„Odkládaly si věci na podlahu, na stůl, na židli. Někteří lidé museli určitě přijít i s nákupními taškami a ty nejspíš skončily taky tady.“

„Není tohle ten šatník, o kterém jsi mluvila?“ otočila jsem hlavu ke dveřím vedle vchodu.

„To je on. Je hodně hluboký a mamka často žertovala, že ho tady máme místo podkroví. V zimě visely zimní kabáty na přední tyči a věci na léto byly na zadní. Úplně vzadu je ještě místo na kufry a zavazadla, matka je tam myslím skladovala.“

„Hosté, co tenkrát přišli na seder, věšeli své svršky sem do šatníku nebo je jen hodili v ložnici přes postel?“

„Asi obojí. Kdo přišel včas, našel si místo v šatníku. Kdo se opozdil, musel se spokojit s postelí. Ale teta Iris dorazila brzy, to vím jistě, takže si určitě pověsila kabát do skříně. A je jasné, že kdyby ho položila na postel, matka by ho druhý den našla.“

„To je pravda. Marilyn, co kdybychom se podívaly, co je uvnitř? Otázka, jestli měla Iris kabát na sobě, je vlastně pořád trochu nejasná.“

„Jdeme na to. Proto tu taky jsme, ne?“ Naklonila se dovnitř a kus za kusem šoupala ramínka po tyči, přičemž jsme každý kabát pozorně prohlédly. „Tátův plášť do deště, tady je jeho starý zimník – říkala jsem mu snad stokrát, aby ho už vyhodil – a tady jeho starý pršiplášť. Ten už se skoro rozpadá.

Už jako malé děti jsme mu říkaly, aby sem dal nějaké světlo, ale on nás vůbec neposlouchal. Co je tohle?“

Visel tam dámský kabát, měkký, čokoládově hnědý. Marilyn ho sundala z ramínka. „Ten byl mamky,“ řekla smutně. „Je tady po všechny ty roky. Myslím, že táta si ho chtěl nechat na památku. Není nádherný? Koupila si ho několik měsíců před tím, než zemřela.“

Dotkla jsem se prsty látky. Byla jemná jako kašmír. „Je krásný. Ale jsi si jistá, že patřil tvé mamince?“

„Stoprocentně.“ Prošacovala kapsy a vytáhla pár kožených rukavic a několik kapesníků. „Určitě je mamčin.

A Iris by byl beztak velký. Ta mohla mít tak velikost osm.“

Na přední tyči viselo ještě několik prázdných ramínek a pár dalších věcí. Došlo mi, že Abraham si nejspíš vzal zimní oblečení s sebou, když se stěhoval k dceři do jejího bytu.

„Copak je asi vzadu?“ zajímalo mě.

„Nejlepší bude se podívat.“

Marilyn odsunula oblečení na zimu stranou, takže jsme mohly postoupit do zadní části nezvykle prostorného šatníku. Pustily jsme se do prohlížení letních věcí. „Už toho tady moc není,“ povzdechla si.

„Pamatuju se, když tahle skříň doslova praskala ve švech. Byla tak nacpaná, žes mezi ramínky neprostrčila ruku, ale teď, když všichni kromě táty odešli, je poloprázdná. Tamhleto byl mamčin kufr.“ Předklonila se a přitáhla ho k nám. „Když byli mladí, bavilo je cestování. Táta má svůj asi u sebe.

Chceš ještě něco vidět?“

Vycouvala jsem z šatníku ven.

„Chtěla jsem se jen přesvědčit, jestli tu náhodou Irisin kabát nezůstal někde zastrčený. Vypadá to, že tady není.“

„Určitě nejinak bychom ho našly, to je jisté. Proboha, vidíš všechny ty boty? Člověk by si pomyslel, že žijeme na Sibiři. Musely patřit matce. Buduje muset vyhodit.“

Zdvihla jedny a položila je na stranu. „Propánakrále, podívej se na tohle.“ Vytáhla cosi na trochu lepší světlo v chodbě.

„Co to je?“

„Mámina stará kabelka.“ Otevřela ji. „V peněžence jsou ještě peníze.

Táta asi neměl sílu prohledávat její věci, a tak ji tady jen odložil.“

Začala zkoumat obsah. „Tady je stříbrné pero, které jsem jí koupila u Tiffanyho k narozeninám. Vždycky mi vrtalo hlavou, jestli ho používá.“

Chvíli si s ním hrála a pak ho vrátila do kabelky. „Její zákaznické kupony na nákupy v samoobsluze.

Malý kožený notýsek, kam si zapisovala důležité schůzky.

Objednací lístek k zubaři na leden.

Proč jen ty krámy táta už dávno nevyhodil?“

„Omlouvám se, že jsem ti to znovu připomněla. Je mi to líto, Marilyn.“

„Neomlouvej se. Není to tvá chyba.“ Zavřela kabelku a položila ji na dno skříně. „No nic, podíváme se, jaké další poklady se mezi těmi botami skrývají.“ Přehazovala věci z místa na místo. „Tady už nic.

Zkontrolujeme ještě druhou stranu.“

Neviděla jsem, co dělá, protože mi zaclánělo její tělo. Ustoupila jsem pár kroků dozadu a přemítala, jestli to byl dobrý nápad. Prozatím jsme nenašly nic, co by mi mohlo pomoct. Řešení bytu mě přesvědčilo, že jakmile Iris odešla z jídelny, nemohl ji nikdo vidět.

„Tady je další kabelka,“ ozvala se Marilyn. Narovnala se a oklepávala si šaty. „Je tam strašného prachu.

Musím zařídit, aby tady někdo vyluxoval, než sem někoho zase pozveme. Na tuhle si nepamatuju.

Možná je sestry.“ Otevřela ji a nahlédla dovnitř. „No řekni, není nádherná? To kožené lemování.

Takové už dneska neuvidíš.“

Vytáhla něco ven – kožené pouzdro na kreditní karty. „To je zvláštní.“

„Co je to?“

„Mamčiny kreditní karty byly přece v té druhé kabelce.“ Vytáhla z přihrádky jednu kartu a tvář jí zkameněla. „Ach, Chris.“

„Co je to, Marilyn?“

„Irisina kreditní karta American Express. Tahle kabelka není mamčina. Patřila Iris. Je to právě ta, kterou si vzala s sebou tehdy na seder.“ Obrátila se ke mně se zaprášenou kabelkou v rukách a pohlédla mi do očí. „Ležela zahrabaná na dně šatníku celých dlouhých šestnáct let.“

·

8

Seděly jsme v obývacím pokoji a víceméně jsme se zotavovaly z právě prožitého šoku. Kabelka skutečně patřila Iris Grodnikové.

Uvnitř byla její francouzská peněženka plná peněz a kreditních karet, dále pak pero a tužka, rtěnka, šikovné elegantní zrcátko a pudřenka.

„Musela ji odložit do šatníku, když přišla, jen ji trochu odsunula stranou, aby nebyla tak na očích,“

uvažovala Marilyn nahlas. „Nikdo by si jí nevšiml, kdyby nehledal právě ji. Vidíš, a já bych byla přísahala na to, že všechny kabelky byly v chodbě.“

„Znamená to, že měla v úmyslu se vrátit,“ podotkla jsem. „Nejednalo se tedy o žádné náhlé rozhodnutí jít domů a neodešla ani proto, aby si něco koupila, protože peníze nechala tady. A neobstojí ani Sylviina verze, že ji někdo zničehonic chytil, když otevřela dveře, protože měla oblečený kabát.“

„Počítala, že se na pár minut vytratí, aby se s někým sešla,“ navrhla Marilyn jednu z možností.

„Nebo potřebovala na chvíli ven na vzduch.“

„Na to zapomeň. To by neudělala.

Tohle je to, cos hledala, Chris.

Tohle je důkaz, že Iris zavraždil někdo, s kým se setkala podle předem domluveného plánu. A museli se sejít před domem, jinak by nechala kabát ve skříni.“

„Marilyn, Sylvie řekla, že ten muž, s nímž Iris dlouhé roky chodila, Harry, bydlel nedaleko odtud.

Myslím, že teď je velice důležité zjistit jeho příjmení a pak se modlit, aby byl stále naživu, abychom s ním mohly promluvit.“

„To že řekla Sylvie? Že Harry bydlel pár kroků od tátova bytu?“

„Tak mi to alespoň tvrdila.“

Já bych teda přísahat nemohla, jestli jsem vůbec kdy věděla, kde bydlí.

Ať jsem ho viděla kdekoli, byl s Iris, a to mohlo být tady nebo u Iris doma. Proč jen si krucinál nemůžu vzpomenout, jaké bylo jeho příjmení?“

Vytáhla jsem zápisník. „Potřebuju si ujasnit pár věcí. Kde Iris bydlela v době, když zemřela?“

„Kips Bay. Měla krásný byt.“

„Slyšela jsem o tom místě, ale teď si přesně nevybavím, kde to je.“

„Na východní straně, tam co jsou Třicáté ulice, přímo na jih od budovy Organizace spojených národů.“

„Takže ona také bydlela ve východní části.“

„Ano. A jeden z důvodů, proč si vybrala právě tohle místo, byl, že to odtamtud měla pár minut k tátovi.

Byla ráda, když měla rodinu blízko sebe.“

„Kdyby nám dneska zbylo trochu času, ráda bych se podívala tam, kde žila. Ne že bych doufala, že se něco nového dovím, ale pomůže mi to vcítit se do Irisina vnímání světa.“

„Můžeme tam zajet po obědě. Ještě něco?“

„Nikdy jsi mi neřekla, kde bylo nalezeno Irisino tělo.“

„Ach ano, samozřejmě,“ Marilyn se odmlčela, jako by pouhá vzpomínka na to byla stále živá a bolestivá.

„Bylo to strašné místo, Chris.

Nahoře na severním konci Manhattanu jsou skladiště ropy.

Našla bys je asi blok od Broadwaye, nedaleko od stadionu Baker Field, kde Columbia hraje domácí fotbalové zápasy. Obrovské nákladní lodě tam přivážejí ropu, a zde se skladuje, dokud ji nepřečerpají do cisternových kamionů, které ji pak dopraví na místo určení. Nikdy jsem nevěděla, že takové sklady vůbec existují.

Bohužel právě tam se našlo tělo ubohé Iris dva dny po jejím zmizení.“

„To je strašné,“ řekla jsem. Rychle jsem si poznamenala maximum informací o místu, jak ho Marilyn popisovala. „To ale znamená, že Irisin vrah musel mít auto.“

„Všechno tomu nasvědčuje.

Vypravili jsme se tam s mužem asi týden potom, co našli Iris, jen abychom si udělali představu, kde vrah pohodil její tělo. Celý prostor je obehnaný drátěným plotem, který je ale na mnoha místech odchlíplý od země, takže tam vznikla spousta děr, kudy můžeš při troše šikovnosti nepozorovaně prostrčit i mrtvolu nebo tam podlézt sám. Ale pochybuju, že by se našel takový blázen, který by po tom toužil. Plot byl po celé délce porostlý plevelem, všude kolem ležely poházené odpadky. Byla to hrozná, deprimující podívaná.“ Na chvíli zmlkla.

„Co je za tím plotem?“

„Většinou cisterny na ropu, jedna malá bouda, kde strážní nejspíš po nocích klimbají, staré nepoužívané kabiny od vyřazených náklaďáků.

Předpokládám, že se tam budeš chtít podívat.“ Podle tónu jejího hlasuji tato vyhlídka žádné nadšení nepřinášela.

„Ne, pokud by to pro tebe mělo být bolestivé.“

„Každá smrt je bolestivá. A Irisina smrt mě zasáhla ještě mnohem víc.

Kdo jen mohl mít to svědomí, že ji odvezl na tak nehostinné odlehlé místo, Chris?“

„Někdo, kdo chtěl dosáhnout toho, aby byla nalezena co nejpozději, někdo natolik zvrácený, že byl schopen zavraždit jiného člověka, někdo – o tom není sporu –, kdo měl k dispozici auto.“

„Jo, to je jisté, že musel mít auto.

Taxíkem by ji tam vezl těžko.“

Mrkla jsem na hodinky. „Musíš mít určitě hlad. Už je to pěkně dlouho, co jsme odjely z Oakwoodu.“

„Dáme si někde oběd. Tady kolem je spousta míst, kde se může člověk docela dobře najíst. Zvu tě.“

„Díky.“

„Ještě moment, vezmu si kabelku.

Tu Irisinu si odvez domů a pořádně ji prohlédni do posledního záhybu látky. Možná narazíš na něco, co policie neví.“

„Na to vezmi jed, že udělám vše, co bude v mých silách.“

„O nic víc tě ani nežádáme.“

Marilyn dostala do vínku úžasnou schopnost – dokáže neomylně vybrat to nejvhodnější místo k občerstvení, ať se zrovna nachází kdekoli. Ani dnešek nebyl výjimkou. Zvolila malou útulnou restauraci na Lexington Avenue, kde byl náhodou volný jeden stůl pro dva. Posadily jsme se a chystaly se v příjemném prostředí poobědvat.

„Jak se tak na to koukám, asi si dám salát Nicoise,“ zamumlala Marilyn, obličej napůl zakrytý jídelním lístkem.

„Cože?“ zeptala jsem se.

„Nicoise,“ vysvětlovala mi. „To znamená, že pochází z Nice, víš? To je město na jihu Francie.“

„Aha, ovšem,“ přikývla jsem s rozpaky; reálie ze středoškolských hodin francouzštiny se mi bohužel vybavily až o pár okamžiků později.

„Z čeho se připravuje?“

„Neboj se, nic špatného v něm není, věř mi, tuňák, brambory, zelené fazolky, cherry rajčata a ančovičky.“

Jakmile jsem zaslechla slovo tuňák, zbystřila jsem pozornost. „Taky ho zkusím. Zní to lákavě a myslím, že jsem ho ještě nikdy neochutnala.“

„Měli byste se s Jackem domluvit a někdy se spolu podívat do Evropy.

Jako policajt musí mít spoustu náhradního volna, že jo?“

„To má, ale většinou ho stráví nad knihami do školy.“

„Jak si vede?“

„Myslím, že se nemá za co stydět,“

pochválila jsem ho. „Ze začátku byl dost nejistý, nevěřil si, ale postupně získal sebevědomí. Podle mého názoru měl strach, že se na něj budou dívat spatra, protože mu je už přes třicet a je policajt. Ale bylo to přesně naopak; za obě věci si získal u kolegů obdiv. Může se pochlubit praktickými znalostmi a zkušenostmi z první ruky, o kterých téměř nikdo nemá ani páru.

Mnohokrát se blýskl i tím, že dokázal přesně citovat příslušnou pasáž z nějakého zákona.“

„To ráda slyším, že je nejen milý, ale i chytrý. Zapůsobil na mě hned od prvního okamžiku, kdy jsme se setkali. Když s tebou mluví, dívá se ti přímo do očí, což považuju za velice důležité.“

Pomyslela jsem si, že ta poznámka se týká spíš Marilyn než Jacka, ale přesto jsem jí za laskavá slova poděkovala. Marilyn je čestná a přímočará žena – co na srdci, to na jazyku. To je patrně také důvod, proč tak skvěle vychází se svou dospělou dcerou. Nesnaží se s nikým manipulovat. Pokud se v Melině životě odehrává něco, co neschvaluje nebo o čem má pochybnosti, bez okolků se jí na všechno otevřeně zeptá. Mám dojem, že lidé, kteří nemají vlastní děti, zastávají přísně vyhraněné názory na to, jak vychovávat děti ostatních – a pohříchu velmi často chybné –, ale mně se velice zamlouval způsob, jak se obě ženy k sobě chovají, jak se vzájemně ovlivňují, jak spolupracují. V jejich jednání je vždy patrný respekt k názorům druhé strany, ale hlavně a především z nich vyzařuje vzájemná láska.

Salát podle francouzské kuchyně se ukázal být opravdu šťastnou volbou a novou kulinářskou zkušeností, která se může někdy hodit, nicméně Marilyn nezapomněla zchladit mé nadšení poznámkou, že v Nice by rozhodně chutnal líp. Pokud jde o mne, byla jsem potěšena, že takovou lahůdku dokážou připravit i na Lexington Avenue, a slíbila jsem si, že se o ni sama také pokusím.

„Až tady skončíme, vezmu auto a pojedeme dolů na Kips Bay.

Souhlasíš?“ navrhla Marilyn.

„Víš, dneska byl docela náročný den a už se cítím trochu unavená.

Můžeme tam s Jackem zajet o víkendu.

On mi zatím zjistí, do jakého okrsku ta oblast patří, a já se poohlédnu po detektivovi, který měl ten případ na starosti.“

„Myslíš, že tam stále slouží?

Šestnáct let je dost dlouhá doba.“

„Pokud ne, bude pravděpodobně někde jinde ve městě. Tak jako tak, Jack mi slíbil, že opatří kopii spisu.

Doma si k ní potom spolu sedneme a důkladně ji prohlédneme.“

„To vám teda nezávidím. Musí to být dost nechutná práce, pročítat pitevní protokoly a studovat odporné fotografie zkrvavených obětí.“

„To teda je. Ale aspoň tě může těšit vědomí, že ti ta řezničina může pomoct najít vraha.“

„Vraha krásné drobné ženy, která vážila sotva pětačtyřicet kilo. Nikdy se nedokážu smířit s tím, co se jí stalo.“

„Jak zemřela, Marilyn?“ zeptala jsem se. Byla to otázka, na niž jsem potřebovala znát odpověď, ale ona by s ní nikdy dobrovolně nepřišla, a mně bylo nepříjemné se ptát.

„Byla ubita k smrti,“ zašeptala Marilyn nešťastně. „Myslím, že ten parchant jí zlomil vaz.“

„To je opravdu hrozné,“ řekla jsem nahlas a v duchu jsem dodala: Tohle nebyl případ náhodného násilníka.

Vrah svou oběť nenáviděl.

Když jsme dopily kávu, nasedly jsme do Marilynina auta a vyrazily po Second Avenue podél Sedmdesátých ulic dolů k Třicátým.

Pár zatáček a ocitly jsme se před honosným činžovním domem s nádherným vyhleděni na East River.

„Je to tu hezké,“ poznamenala jsem uznale. „Iris si vůbec nežila špatně.“

„Měla slušný plat a neměla manžela. Svobodné ženy si mohou dovolit spoustu věcí, na něž si vdané musejí nechat zajít chuť.

Nákladné byty mezi takové výsady rozhodně patří.“

„Mel se pochlubila, že se sestřenicemi zdědily po Iris nějaké peníze.“

„To je pravda. Iris pamatovala na závěť. Byla na svůj věk velice moderní žena. Rozdělila své peníze spravedlivě mezi své praneteře a prasynovce. Ale moc toho nebylo.

Bavíme se o stovkách, ne tisících nebo dokonce desetitisících.“

„A co její další věci? Musela mít přece spoustu šperků.“

„To jistě, a také nádherný kožich.

Myslím, že většinu z toho jí věnoval Harry. O víkendu jsem se na to ptala táty. Tyhle věci připadly jejím bratrům a sestrám. Mám dojem, že Sylvie dostala právě ten kožich.“

„Takže tvá generace nedostala nic?“

„Nepotřebovali jsme to. Před šestnácti lety jsme všichni teprve roztahovali křídla k rozletu do života a takové věci nás vůbec nezajímaly. Hledáš snad motiv uvnitř rodiny?“

„Hledám motiv, kdekoli je možné ho najít. Co muži, s nimiž chodila?

Dědil někdo z nich?“

„Pokud vím, tak ne.“

„Máš kopii její poslední vůle?“

„Nemám. Já jsem mezi dědice nepatřila, takže mi nic neposlali.

Ale Mel by ji měla mít, protože byla jednou z dědiček.“

„Ano, mluvila o tom.“

„Stačí ti, cos viděla?“

„Myslím, že jo.“

„Takže to bychom pro dnešek měly.“

·

9

Marilyn mě vysadila před domem a pokračovala podél bloku domů o pár desítek metrů dál, aby se zastavila u Mel a podívala se na vnoučata. Já jsem se ze všeho nejdřív převlékla do džín a košile.

Vzala jsem si i teplý svetr, protože dům byl studený, a než ho topení vyhřeje, chvíli to potrvá. Jako františkánská jeptiška jsem se naučila jednu věc: šetřit každý cent.

Ačkoli v klášteře svatého Štěpána jsem nouzi o peníze nikdy neměla, málokdy jsem u sebe nosila byť jen o pěťák víc, než jsem v určitý den skutečně potřebovala. Teď už sice nevycházím z domu s pouhými padesáti centy v kabelce, přesto si udržuju dokonalý přehled o tom, kolik mám, a často peníze dvakrát převrátím v ruce, než se rozhodnu něco koupit, i když je to potřebné.

Jakmile jsem se převlékla, posadila jsem se ke stolu v jídelně a opatrně na něj vysypala obsah Irisiny kabelky. Jak už poznamenala Marilyn, byla kvalitní, vyrobená z krásné černé kůže s nápadným červeným lemováním, také koženým, k němuž byla na jemném zlatém řetízku připevněna malá peněženka na drobné. Byly v ní žetony na metro a nějaký klíč, odhadovala jsem, že od poštovní schránky. Ve francouzské peněžence z červené kůže jsem našla sedmdesát dva dolary a nějaké drobné. Byla tam také karta sociálního pojištění, karta do knihovny a nějaké členské karty od organizací, jejichž jména mi nic neříkala.

Pouzdro na kreditní karty bylo zvlášť, a když jsem ho rozevřela, téměř z každé přihrádky na mě jedna vykukovala. Byla tam karta American Express, kterou Marilyn vytáhla, když ho zkoumala poprvé.

Dále karty Bloomingdale’s, Saks, Lord &Taylor, Bergdorf Goodman a B. Altman. Moje teta Meg nejraději nakupovala u Altmana, ale společnost před několika lety –dlouho po smrti Iris – zkrachovala a byla nucena všechny své podniky zavřít. Nechyběla tam ani karta Visa a jedna karta na benzin, ačkoli jsem nikde nenašla řidičský průkaz.

Kabelka byla rozdělena na dvě části; zadní, kde jsem našla peněženku a kreditní karty, a přední, která obsahovala klíče, kapesníčky, rtěnku, zrcátko a malý notýsek v kožených červených deskách, což byl vlastně plánovací kalendář, kde každý týden zabíral dvě strany.

Červená záložka označovala místo s poznámkou „seder“ pro dva po sobě jdoucí dny a pod tím druhým bylo připsáno písmeno M. Pohodlně jsem se opřela, nalistovala leden a začala kontrolovat každý záznam.

Hned jsem zjistila, že Iris Grodniková rozhodně netrávila volný čas jako domácí puťka, spíš naopak, podle diáře, který byl slušně zaplněný různými akcemi, bylo zřejmé, že žila velice aktivním životem. Během posledních tří měsíců navštívila několikrát divadlo, operu v Lincolnově centru, jakousi přednášku v Cooper Union, v únoru byla na svatbě, zúčastnila se dvou oslav narozenin, několika rodinných sešlostí a asi týden před smrtí byla na pohřbu. Některé zápisky vypadaly spíš jako kryptogramy nebo šifry, takže jsem vůbec neměla šanci rozluštit, co znamenají. „L svatba 4“ připadla na jednu z nedělí a připomínala, jak jsem odhadovala, osobu a čas, kdy se ona událost bude konat. Jestli byl Dr. J lékař nebo zubař – nebo třeba chiropraktik –Jsem také nedokázala poznat. Sjednané schůzky pokračovaly i za datem její smrti.

Kdyby nezemřela, určitě by si nenechala ujít jedno sobotní odpoledne a přišla by na tradiční předsvatební sešlost, kterou pro budoucí nevěstu –její jméno se zřejmě skrývalo pod iniciálou C–zpravidla organizuje její družička a kam jí přítelkyně nosí dary. Vzala jsem si čistý list papíru a sepsala všechny rodinné společenské akce včetně té pro nevěstu, abych se na ně vyptala Marilyn. Nevěděla jsem, jestli mě to vůbec někam dovede, ale jiný materiál jsem tak jako tak prozatím neměla. Také jsem si vytvořila seznam všech písmen, které Iris použila – pravděpodobně odkazovala na určité osoby –například M při příležitosti druhého sederu, Dr. J, C jako neznámá nevěsta a ještě několik dalších, která se v zápisníku objevila.

Zarazilo mě, že chyběla jakákoli zmínka o kamarádce Shirley Finsterové nebo o Harrym, předpokládaném příteli. Možná se nechtěla zatěžovat poznámkami o lidech, s nimiž chodila do divadla nebo do opery, protože na to si vzpomněla i bez upomínky. A co mají znamenat všechny ty volné stránky sobotních večerů, což bývají pro svobodné lidi obvykle příležitosti vyrazit ven za zábavou?

Měla snad pro ně nějakého stálého partnera?

Podívala jsem se na hodinky a usoudila, že je nejvyšší čas zabývat se večeří. Měla jsem v plánu podusit jehněčí se zeleninou a příprava mi jistě nějakou chvíli zabere. Dneska je pátek, a nedojdeli u Jacka v práci k nějakým nepředpokládaným problémům, co nevidět se přiřítí domů hladový jako vlk a začne se shánět po nějakém jídle.

Zprudka jsem osmahla maso a očistila zeleninu. Z hrnce se začala linout lákavá vůně. Dům už byl příjemně vyhřátý a vaření teplotu v kuchyni ještě zvýšilo, což mi nijak nevadilo, spíš naopak, místnosti těch pár stupňů navíc přidalo na útulnosti. Když byly všechny ingredience přidány, poklice přiklopena a teplota ustálena na hodnotě, při níž směs v hrnci jen zvolna probublávala, prostě když bylo všechno tak, jak má být, vytáhla jsem dárek, který jsem dostala k Vánocům v klášteře svatého Štěpána – konvici s píšťalkou. Dala jsem vařit vodu a sáhla do skříňky pro čaj. Pak jsem se pohodlně usadila v kuchyni ke stolu, na stůl před sebe postavila šálek horkého zlatavého nápoje a vychutnávala si chvíli, kdy mým jediným společníkem jsem byla já sama.

Když chvíli před šestou – což byla doba, kdy Jack obyčejně odcházel ze stanice – zazvonil telefon, vycítila jsem, že můj poklidný idylický večer vzal nenávratně za své.

„Ahoj, lásko,“ uslyšela jsem Jackův hlas. „Jak ses měla celý den?“

„Zajímavěji, než by si kdokoli z nás pomyslel. Našly jsme něco v Marilynině šatníku. Chvátej domů, už se nemůžu dočkat, až si o tom popovídáme.“

„Bude to muset počkat, Chris. Mám problém.“

„Nový případ?“

„Ne. Týká se to rodiny.“

Zlověstně mě zamrazilo. Jeho otec byl nedávno u doktora a maminka se tím očividně trápila. „Tatínek?“

„Ne. Ten je v pohodě. Je v tom něco jiného. Po telefonu to nechci rozebírat. Podívej, vím, že to je nepříjemné, ale dnešní noc strávím u matky. Zítra odpoledne jsem doma.“

„Jacku je někdo nemocný?“

„Nikdo není nemocný. Objevila se prostě jedna věc, kterou musím vyřešit. Tady. Vydržíš to tam beze mě sama, že jo?“

„Nedělej si starosti. Jsem OK.“

„Objednej někde stůl na zítřek na večeři, ano?“

„Dobře.“

„Opravdu mě to moc mrzí, miláčku.“

„Jen doufám, že bude všechno v pořádku.“

„Zvládneme to. Zítra se uvidíme.“

Seděla jsem v kuchyni za stolem a cítila zklamání a prázdnotu. Ačkoli já jsem o Vánocích strávila pár nocí daleko od Jacka a nechala ho v našem domě samotného, on nikdy nic podobného neudělal. V telefonu měl navíc takový divný hlas a jeho mnohoznačné, nejasné vysvětlení mi také na klidu nepřidalo. Pokud to nebyla nemoc, co jiného ho mohlo trápit? Jeho rodiče byli poměrně mladí a v podstatě zdraví. Oba pracovali a v posledních několika letech dokonce začali jezdit o dovolené na výlety. Přemýšlela jsem, jestli jim nemám zavolat, ale nakonec jsem tuto možnost zavrhla, abych je zbytečně nevylekala.

Poprvé za dobu trvání našeho manželství jsem se cítila vyčleněná z Jackovy rodiny a nutno podotknout, že Jackova rodina je jediná, kterou mám.

Nebylo nic platné, že na sporáku vonělo jehněčí a že jsem měla na srdci milion věcí, o které bych se s Jackem ráda podělila. Pár minut jsem jen tak seděla, zírala před sebe a snažila se vzpamatovat, jako bych se právě sebrala ze země po tvrdém úderu pěstí. Pak jsem se vrátila k telefonu a zavolala do Greenwillow, kde bydlel Gene, a zařídila mu, aby mohl se mnou jít na večeři.

„Zavolala jste právě včas,“ řekla mi asistentka, která zvedla telefon.

„Už jsme téměř připraveni zasednout.“

„Za pět minut jsem tam. A nenechte ho, aby se pustil do jídla.“

„To ale nebude legrace,“

poznamenala se smíchem.

Hodila jsem na sebe kabát a spěchala k autu.

Strávili jsme příjemné dětství, já a můj bratranec. Vyrůstali jsme spolu a prožívali šťastné roky v době, kdy oba moji i jeho rodiče ještě žili.

Během let, kdy jsem byla jeptiškou, jsem více méně pravidelně dojížděla do Oakwoodu, abych ho navštívila. On byl tím důvodem, proč jsem si pořídila auto, důvodem, proč mi teta Meg vyhradila jeden pokoj ve svém domě, proč před mým příjezdem zakrývala zrcadlo v koupelně kusem tvrdého papíru, a jakmile jsem odjela, uvedla vše do původního stavu. Oni byli jediní, kteří zůstali z mé rodiny. A teď už tady byl jen Gene.

Najedli jsme se spolu a pak, protože jsem věděla, že to ocení, jsem ho vzala ven na zmrzlinu, než ho vrátím zpátky do ústavu.

Hned.nato jsem odjela domů, chvíli koukala do knížky a pak jsem šla spát.

Nebyla to nejlepší noc mého života.

Četla jsem do té doby, než se mi jednotlivá slova začala před očima pohupovat jako na vodě a já nebyla schopna udržet v paměti jedinou větu, kterou jsem přečetla. Zhasla jsem světlo a téměř okamžitě usnula. Ale asi o hodinu později jsem se probudila a úzkostlivě si lámala hlavu tím, co přinutilo mého muže, aby trávil noc mimo náš dům, pryč ode mne. Nepřišla jsem na žádnou uspokojivou odpověď, žádný náznak, žádný ani vzdálený nápad. Nakonec mě znovu přemohl spánek.

Řinčení telefonu přeťalo mé neklidné sny, když za okny byla ještě černá noc. Dezorientovaná prudkým vzbuzením jsem v prvním okamžiku vůbec netušila, co se děje. Šátrala jsem popaměti rukou po Jackovi a vyděsila jsem se, když jsem našla jeho místo prázdné. Pak jsem nahmatala telefon a zvedla ho.

„To jsem já. Promiň, že tě budím.“

„Jacku?“

„Ano. Jsi v pořádku?“

„Myslím, že jo. Spala jsem.“ Pocit, který mě sužoval, se nezměnil.

„Nemůžu mluvit dlouho. Jsem v kuchyni a nechci nikoho vzbudit.“

„Stalo se něco?“

„Prostě mi chybíš.“

„Ach, to je od tebe hezké. Taky se mi stýská.“

„Uvidíme se brzy.“

„OK.“

„Běž zase spát.“

„Hm.“ Tak tohle je rada, pomyslela jsem si, bez níž bych se určitě obešla.

Jeho auto zabočilo na příjezdovou cestu těsně před třetí a já utíkala ke dveřím, abych ho přivítala. Objali jsme se, jako bychom se neviděli kdovíjak dlouho, a pak jsme se dlouze líbali jako milenci, kteří se po několika měsících odříkání opět sešli na starém známém místě.

„Jdeme někam na tu večeři?“ zeptal se Jack, když si svlékal kabát.

„Volala jsem do Ivy’s a budou nám rezervovat stůl na sedmou.“ Ivy’s byla malá francouzská restaurace v sousedním městě, kam jste si mohli přinést vlastní víno, a vařili tam dobře a za přijatelné ceny.

„Nemohla jsi vybrat líp. Na Ivy’s mám tu pravou náladu.“

„Dovím se už konečně, jaký máš problém, nebo si mám začít nervozitou hryzat nehty?“

„To nedělej, miláčku, neslušelo by ti to. Jdu udělat kávu. Matka začala pít tu břečku bez kofeinu, takže už nutně potřebuju pořádný kafe, jinak padnu.“

,,Dej se do toho.“

Zmizel v kuchyni. „Jedná se o mou sestru,“ volal na mě.

„Tvou sestru}“

„Jak víš, tak podniká se svou kamarádkou Taffy. Snaží se prorazit v cateringu, šlo jim to čím dál líp, všechno vypadalo opravdu perfektně, a pak najednou –“

Odmlčel se a zapnul kávovar.

„Najednou co?“

„Najednou se stalo něco naprosto neskutečného. Občas takové věci slýcháš, ale nevěříš, že by se někdy mohly přihodit i tobě. Taffy si vzala dovolenou. Plánovala ji už měsíce dopředu, měla koupené jízdenky, objednaný hotel, prostě všechno zařídila. Odjela minulý víkend a včera ráno volali Eileen z banky, že účet jejich firmy je přečerpaný.“

„Neproplatili jí šek?“

„Vypsala ho před pár dny a dneska jí přišla zpráva, že na účtu není dostatečný zůstatek na pokrytí. Ale ona si je jistá, že by tam měla být spousta peněz.“

Polil mě studený pot. „Její partnerka?“

„Vypadá to tak, že milá Taffy před odjezdem společný účet dokonale vybílila.“

„To je strašný.“

„To je horší než strašný. To je čistokrevná krádež.“

„Myslíš, že ty peníze ukradla, Jacku?“

„Vypsala šek, a než odjela, nechala si ho v bance proplatit. Je tam její podpis a dívka v bance si pamatuje, že jí peníze vyplácela.“

„Nemůžu tomu uvěřit.“

„Eileen taky ne. Kamarádily spolu od prvního ročníku na St.

Margaret’s.“

„Ale kamarádky přece takovéhle věci nedělají,“ namítla jsem chabě.

„Chris, miláčku, přátelé ti provedou totéž co největší nepřátelé.“

„Muselo ji to strašně ranit.“

„To teda jo. Na příští týden měla Eileen naplánovanou důležitou obchodní schůzku s pohoštěním, daly dohromady pěknou sumu peněz, a teď chudák nemá ani na to, aby zaplatila účty. Ona je družná, společenská ženská, vždyť víš, ale takhle zničenou jsem ji nikdy neviděl. Co ji ale žere nejvíc, je to, že se toho dočkala zrovna od Taffy.

Ty dvě holky spolu vyrůstaly. Taffy byla vždycky taková ušlápnutá. Jako dítě se mi pořád motala pod nohama.“

„Muselo se jí stát něco vážného, když ji to dohnalo k takovému činu.“

„To nebyla otázka momentálního rozhodnutí, Chris. Neproběhlo to tak, že by se jednoho rána probudila, v hlavě jí něco přeskočilo a ona se rozhodla, že vybere všechny peníze z účtu a hopne na první autobus. Pečlivě to plánovala celé týdny, možná měsíce.“

„Eileen to muselo zlomit srdce.“

„Přesně tak. Rozpadlo se na kusy.

Teď je ale nejdůležitější udržet firmu nad vodou. Jestli Eileen příští týden nesplní dohodnuté závazky, klient by ji mohl zažalovat a to by mohlo znamenat její konec.“

„Kolik to dělá?“

„Nic konkrétního jsme z ní nedostali. V téhle chvíli asi zatím nedokáže jasně uvažovat. Ale s tátou jsme odhadovali, že aby se dostala z nejhoršího, potřebovala by minimálně pár tisíc dolarů. Sama nemá v bance skoro nic, protože díky své pečlivosti se snažila mít pro všechny případy na firemním účtu dostatečnou rezervu.“

„Jacku, já mám, kolik potřebuje.“

„Na to zapomeň. To jsou tvé peníze.

Dokážeš si představit, jak by asi reagoval Arnold Gold, kdybych ti dovolil, abys je použila na záchranu Eileenina obchodu?“

Arnold Gold je advokát, s nímž jsem se seznámila během vyšetřování svého prvního případu a pro něhož od té doby příležitostně pracuju. Spřátelili jsme se a považuju ho za svého druhého tátu, takže když jsme se loni v srpnu s Jackem brali, mohl mě odvést k oltáři jedině on. Je to také člověk, který úzkostlivě dohlíží na to, aby mě ochránil před jakýmkoli nebezpečím, které sama nevidím nebo si ho ani nedokážu představit.

„Jacku, ty mi asi nerozumíš. Tohle není otázka toho, co mi s těmi penězi dovolíš nebo nedovolíš udělat. Jak jsi sám před chvílí řekl, jsou moje. Doufám, že se mnou budeš souhlasit, že jsem dospělá, přiměřeně inteligentní ženská, která dokáže rozhodovat sama za sebe.

Čirou náhodou mám zrovna na účtu spoustu peněz, protože jedna z tetiných obligací je právě splatná.

Můžu to považovat například za jistý druh investice. A každá investice nemusí nutně vynášet finanční dividendy. Někdy může třeba pomoct v nouzi lidem, kteří si to zaslouží.“

„Chris, já ti prostě nemůžu dovolit –“ Odmlčel se, aby se opravil. „Já si nemyslím, že je to dobrý nápad.

Je to tvé dědictví. Ty peníze jsou pro tebe, pro tvou budoucnost, na stáří. Podívej se na to takhle, je docela dobře možné, že už je nikdy neuvidíš. Nedokážu odhadnout, jestli bude Eileen schopna vést firmu sama, a teď je v tak hrozné depresi, že hledání nového partnera nepřichází v úvahu. Možná po takovém zklamání už nebude nikdy nikomu důvěřovat.“

„Pak jí je věnuju jako dar.“

„Už ti někdo řekl, že je naprosto nemožný se s tebou rozumně domluvit?“

„Spousta lidí, většinou studentky, které si myslí, že jsem krutá, nemilosrdná tyranka, absolutně postrádající schopnost porozumění a vcítění se do pocitů druhého.“

Zavrtěl rezignovaně hlavou.

„Promluvíme si o tom zítra.“

Myslel to vážně. Po zbytek dne nechtěl o sestřiných problémech slyšet ani slovo. Navrhla jsem mu, že jí zavolám, ale on odmítl se slovy, že to není zrovna nejlepší nápad. Eileen s matkou teď dělají, co mohou, aby připravily vše potřebné na schůzku v příštím týdnu, a Eileen se má co držet, aby nezačala brečet. Takže rozhovor se mnou by jí na klidu jistě nepřidal.

Jack se na chvíli natáhl, aby si po včerejším nekonečném martyriu trochu zdříml, a probudil se právě včas, aby se osprchoval a oblékl na večeři v Ivy’s.

Cestou jsme se zastavili v obchodě s lihovinami a Jack vybral láhev červeného vína. „Tak,“ oddechl si, když se znovu usadil za volant. „A teď mi vyprávěj o záhadném zmizení a smrti tety Iris.“

„Našla jsem něco, co šestnáct let všichni přehlíželi.“

„To ale není žádné překvapení.

Hned jsem věděl, že na něco narazíš. Bereš tu věc dost vážně, co? Tak už se pochlub.“

„Našly jsme její kabelku. Tu, co měla ten večer, když se ztratila, a každý si myslel, že si ji při odchodu vzala s sebou, protože ji nikde v bytě nenašli.“

„Takže ty jsi rozsvítila světlo a hle: Irisina kabelka.“

Zasmála jsem se. „A víš, žes to docela trefil? Když o tom teď přemýšlím, přibližně tak to proběhlo.“

„Chceš říct, že tam šestnáct let ležela a nikdo si jí nevšiml?“

„Byla na podlaze obrovského šatníku a zakrývala ji hromada bot a deštníků. A pokud na ni někdo narazil, pravděpodobně usoudil, že patří Marilynině matce. Já si ale myslím, že ji nikdo neviděl. Byla zastrčená v levém rohu. Je černá.

Iris ji tam patrně sama položila, aby nepřekážela. Jejich rodina žila v tom bytě padesát let, možná víc.

Dala bych krk za to, že úklid v šatníku probíhal tak, že se z ramínka sundaly staré bundy a kabáty, vytřídily se a nepotřebné věci se vyhodily. No řekni sám, kdy ty sis naposled koupil nové pantofle nebo boty?“

„Nepřiváděj mě do rozpaků. No, to je fakt bomba. Objevila jsi jasný důkaz, který potvrzuje, že se jen tak nesebrala, aby odešla domů. Uvnitř je určitě spousta osobních věcí, které tě můžou nasměrovat dál.“

„Ve všem máš pravdu. Její peněženka, kreditní karty a malý zápisník se spoustou poznámek. A také už vím, kde se našlo tělo.“

„Kde?“

„Ve skladišti ropy na severu Manhattanu.“

90

91

„Až tam nahoře?“

„Marilyn říkala, že je to blízko Baker Field.“

„Krásná část města,“ utrousil sarkasticky. „Ale výhled odtamtud je nádherný. Celý východní Bronx, západní Bronx a ještě kousek New Jersey máš jako na dlani. O čem jiném je život?“ Bravurním manévrem se vměstnal na jediné volné místo před Ivy’s, vzal láhev vína a vešli jsme dovnitř. Jako obyčejně tam byla hlava na hlavě, ale náš stůl byl přichystaný a okamžitě nás k němu usadili. Jack si objednal vodku, ale já se k němu nepřidala. Víno mi bude stačit.

„To ropné úložiště spadá do katastru okrsku tři-čtyři,“

poznamenal, jako bychom náš rozhovor vůbec nepřerušili.

„Někoho bych tam měl znát, jen si musím vzpomenout, koho.“

„Tak touhle zprávou jsi mi udělal radost, Jacku. To poslední, po čem bych toužila, by bylo toulat se v téhle zimě venku a vyptávat se kolemjdoucích.“

„To se nestane, slibuju. Jen co zjistím – á, už to mám. Jmenuje se Greg Jarvis. Před pár lety jsme chodili do stejného kurzu a taky jsme spolu dělali na jednom neobvyklém případu. Je to dobrý chlap. Zavolám mu.“

„Kolik sázíš na to, že tam pracoval už před šestnácti lety?“

„Nic moc. Je asi v mém věku, možná o rok dva starší. Před šestnácti lety jsme byli mladý ucha.

Ale pomůže mi sehnat kontakt na chlápka, co na tom případu dělal. A kdyby se nám to nepodařilo, máme tu ještě archiv. Každopádně můžeš vzít jed na to, že se tam nedostala sama, když nechala všechny peníze v bytě.“

„I žetony na metro. Našla jsem je ve zvláštní peněžence na drobné.

Nevěřím, že by si vzala jen jeden a pak se ztratila v metru.“

„To nedává smysl. Buď odběhla dolů, aby se s někým setkala, nebo šla na procházku. Tak jako tak, vypadá to na úkladnou vraždu, pachatelem byl pravděpodobně někdo s autem.“

„Vidím to stejně.“

„Nedá se říct, že by detektiv, který tenkrát dostal případ na starost, odvedl nějaký mimořádný kus práce, ale to, co máš v ruce, je důkaz vraždy, a budeš to muset nahlásit a odevzdat.“

„Počítám s tím a nebráním se tomu.

Teď mi něco řekni o Kips Bay. Kdo byl pan Kips?“

„Jmenoval se Kip Jacob a byl holandský farmář. Vlastnil pozemky v místech, kde se říkalo ‚bay‘.

Dneska je to tam celé zastavěné a mrakodrapy tam rostou jako houby po dešti. Celá oblast na východě kolem Třicátých ulic se jmenuje Murray Hill.“

„Jeden ze střípků historie New Yorku, který jsi vybral z mozaiky, abych si ho mohla prohlédnout?“

„Proč ne? Je to mé město. V roce 1863 tady probíhaly masové vzpoury, které často vyústily do velikých ozbrojených srážek mezi místními gangy a policií.“

„Nejsi ty náhodou chodící encyklopedie?“ poškádlila jsem ho z legrace, protože jeho vědomosti mě ve skutečnosti fascinovaly.

„Chvátej s tím jídelním lístkem.

Umírám hlady.“

·

10

Neděli jsme věnovali odpočinku.

Jack se postaral o snídani a cestou na mši jsme vyzvedli Gena.

Odpoledne, když se Jack připravoval na pondělní večerní vyučování, jsem znovu důkladně prohledala Irisinu kabelku, udělala jsem si poznámky o všem, co obsahovala, sepsala jsem seznam všech kreditních karet, dokonce jsem nezapomněla ani na značku a odstín rtěnky, kterou používala.

Protože se budu muset tohohle vzácného důkazu vzdát, chtěla jsem si být jistá, že jsem nic nepřehlédla a později si dokážu vyvolat v paměti každý detail, každou věc, kterou kabelka obsahovala. Teprve pak budu – ač velice nerada –souhlasit s tím, že její existenci oznámím na policii.

Když jsem dopsala všechny nezbytné poznámky, zatelefonovala jsem Marilyn.

„Chris, to je pěkné, že jsi zavolala,“

řekla srdečně. „Jak se to vyvíjí?“

„Jack má známého na okrsku, kde leží ta ropná úložiště, a zítra dopoledne bych se tam chtěla podívat. Ale leží mi v hlavě pár otázek, na něž bych se tě předtím ráda zeptala.“

„Co ti v tom brání? Dej se do toho.“

„Iris měla v zápisníku ke dni druhého sederu připsáno písmeno M. Všimla jsem si, že u termínů schůzek nikdy nepoužívala jména.

Nenapadá tě, co by mohlo M pro ten den znamenat?“

„Když si vyberu to nejjednodušší řešení, tak na M začínám já i Mel.

Možná plánovala, že jednu nebo obě dvě navštíví.“

„Nevzpomeneš si náhodou, kde se měl ten druhý seder konat?“

„To je u každého jiné, ale možná měla namířeno do Queensu za bratrem.“

„Za Davem?“

„Ano. Bydlel tenkrát v Queensu.“

„Další otázka. V sobotu po Velikonocích se měla zúčastnit dámské předsvatební párty s předáváním dárků nevěstě. Iniciálou pro tuto příležitost bylo C. Kvůli komu se podle tebe ten dýchánek konal?“

„Říkáš C? Takhle spatra mě nikdo nenapadá. Kdy se vdávala Carol?“

zeptala se sama sebe. Pak to zamítla. „Chris, to není možné.“

„Proč?“

„Protože Židé se nesmějí brát mezi Velikonocemi a Šavuotem.“

„To mi musíš vysvětlit.“

„Tomuhle období se říká židovská dovolená a trvá sedm týdnů. Podle staré tradice se během ní nekonají žádné židovské svatby. Každý rabín odmítne sloužit svatební obřad.

Pokud se nestihneš provdat před Velikonocemi, musíš si prostě počkat. A nedokážu si představit, že by družička zvala hosty na posezení s nevěstou dva měsíce před svatbou. To je trošku předčasné, nemyslíš?“

„Mně jen vrtá hlavou, o koho se mohlo jednat.“

„Třeba někdo z práce. Iris udržovala velmi přátelské vztahy s děvčaty v zaměstnání.“

„Takže můžeš s jistotou prohlásit, že se nejednalo o rodinnou záležitost?“

„Přesně tak.“

„V tom případě myslím, že už je to všechno. Ozvu se ti.“

S Jackem jsme stručně prodiskutovali problémy jeho sestry a mou nabídku na řešení celé situace, ale závěr našeho rozhovoru byl, že pár dní počkáme a uvidíme.

Rozumné. Souhlasila jsem.

V pondělí dopoledne volal Jack krátce poté, co dorazil na šestpětku, což je okrsek v Brooklynu, kde pracuje a kde jsme se seznámili, když jsem vyšetřovala svůj první případ. „Před chvílí jsem se spojil s Gregem,“ hlásil mi.

„Pořád slouží na tři-čtyřce.“

„To je skvělé.“

„A co je ještě lepší: podíval se do spisů o vraždě Grodnikové. Asi máš dneska šťastný den, ale ten detektiv, který od začátku na případu dělal, je tam také.“

„Úžasné.“

„Jmenuje se Harris White a Greg mě ubezpečil, že se s tebou sejde, kdykoli se ti to bude hodit.“

„Můžu mu zavolat?“

„No jistě.“ Nadiktoval mi číslo.

„Greg mu samozřejmě nezapomněl hned za tepla vyslepičit, že jsi má žena, takže se můžeš těšit na královské přijetí.“

„Neměla bych si vzít svou diamantovou čelenku?“

„No, já bych s tím počkal až na druhou návštěvu. Chystáš se tam dneska?“

„Doporučíte mi lepší termín, pane?“

„Ne, madam. Bavte se dobře.“

Ujistila jsem ho, že budu, a pak jsem zavolala na okrsek tři-čtyři a požádala o spojení s detektivem Harrisem Whitem. Očekával můj telefonát, a jak se sám vyjádřil, opravdu se na něj těšil. Navrhla jsem mu, že za hodinu a půl bych mohla být u něho, a on souhlasil.

Uložila jsem Irisinu kabelku do nákupní tašky a vyrazila.

V policejní budově na Broadwayi nedaleko Sté osmdesáté druhé ulice jsem se objevila se značným předstihem, protože si vždycky nechávám určitou časovou rezervu pro případ, že bych zabloudila.

Policista, který měl službu u vstupu, mě odkázal ke schodišti. Vyšla jsem nahoru a stanula před místností pro mužstvo. Když jsem vstoupila do dveří s označením 34. detektivní skupina, všimla jsem si na zdi pověšené dřevěné repliky zlatomodrého detektivního štítu s volnými místy vyhrazenými pro jmenovky. Dvě už byla obsazená –detektiv White a detektiv Farbman.

„Můžu vám nějak pomoct?“ oslovil mě muž sedící u nejbližšího stolu.

„Mám tu domluvenou schůzku s detektivem Harrisem Whitem.“

„Támhle u okna, paní.“

„Děkuju.“ Muž za stolem u okna byl ke mně obrácený zády. Přešla jsem k němu, a jakmile mě zaregistroval, obrátil se ke mně. Mohlo mu být něco málo přes čtyřicet, byl to černoch, upravenější než většina detektivů, s nimiž jsem se setkala, a měl krásný úsměv, kterým mě okamžitě obdařil na přivítanou.

„Jsem rád, že vás poznávám, paní Brooksová.“ Potřásli jsme si rukama a mně neunikl jeho pevný stisk, který mám u mužů ráda. „Jsem detektiv Harris White. Posaďte se prosím. Slyšel jsem, že se zajímáte o jeden z mých prvních případů.“

„Jedná se o Iris Grodnikovou. Jsem přítelkyně její rodiny.“

„Víte, přiznám se vám, že tenhle případ už bych měl rád z krku.

Přidělili mi ho asi týden potom, co jsem dostal Zlatý štít. Inkoust na papíru ještě ani nestačil zaschnout, ale já byl mladý a nafoukaný a s ničím jsem se moc nepáral. Prostě dneska vidím, že jsem ho odložil příliš brzo. Od té doby uplynulo dlouhých šestnáct let a já stále nevím o nic víc, než jsem věděl pár dní po nálezu mrtvoly.“

Položila jsem mu na pracovní stůl nákupní tašku. „Něco jsem našla, detektive.“

„Říkejte mi Harris. Jsme přece něco jako kolegové, nebo ne?“

„Dobře. Já jsem Chris.“

Nahlédl dovnitř, zamumlal něco, čemu jsem nerozuměla, a vytáhl ven černou koženou kabelku. „Její kabelka?“

„Ano.“

„Kde jste ji proboha našla?“

„V šatníku v bytě, který navštívila toho večera, kdy zmizela.“

„Dušovali se, že kabelku a kabát si vzala s sebou.“

„Spletli se. Kabát byl opravdu pryč, ale kabelka ležela zastrčená úplně v rohu a od té osudné noci s ní nikdo nehýbal a ani ji neviděl.“

„To mi teda řekněte, co to musí být za ohromný šatník.“

Otevřel ji a začal studovat obsah, tak jako já o víkendu. „Peníze, kreditní karty, klíče, malý zápisník.

Vypadá to, že všechny věci nechala v kabelce, když odešla z bytu.“

„Mám stejný názor.“

„Takže se pro ni určitě chtěla vrátit, než půjde domů.“

„Bez klíčů by se ani nedostala do svého bytu.“

„Zatraceně.“

„Měla na sobě kabát, když ji našli?“

zeptala jsem se.

„No jistě, měla na sobě kabát a krásné šaty. Nebyly nalezeny žádné známky sexuálního zneužití. Ať po ní chtěl vrah cokoli, určitě to nebyl sex ani žádná věc z téhle kabelky.“

„Takže to mohlo být něco, o čem se před ním zmínila nebo co měla v té chvíli u sebe.“

„Tak nějak bych to viděl.“

„Můžete mi říct, jak zemřela?“

„Než se k tomu dostaneme, byla byste tak laskavá a prozradila mi, jaký je váš konkrétní zájem na tomto případu?“

„Jsem přítelkyně Irisiny rodiny.

Bydlím pár kroků přes ulici od její praneteře. Letos mě pozvali na rodinnou velikonoční večeři, pak jsme se dali do řeči, znáte to, a začali jsme mluvit i o tom, jak teta Iris z podobné večeře před mnoha lety zmizela. Já už mám jistou zkušenost s vyšetřováním vražd z předešlé doby – musím zdůraznit, že zcela neoficiální a naprosto neprofesionální –, a tak mě rodina požádala, jestli bych se tohoto případu neujala. Nedělám si velké naděje, protože se to stalo už strašně dávno a nikdo si nepamatuje nic, čeho by se mohl člověk chytit, ale řekla jsem si, že to zkusím. A náhoda tomu chtěla, že během vyšetřování první vraždy jsem se seznámila se svým mužem.“

„Jackem Brooksem?“

„Ano.“

„Greg mi o něm vyprávěl. Moc ho chválil, prý je to skvělý chlapík.“

„Děkuju, taky si to myslím.“

Harris se usmál. „Nepochybuju o tom. Dobrá. Určitě se budete chtít podívat do spisů nebo mi položit pár otázek –“

„Popravdě řečeno, ráda bych stihla obojí. Nezačneme raději nejdřív těmi otázkami? Vy se pak budete moct vrátit ke své práci a já si zatím prohlédnu spis.“

„Jsem vám plně k dispozici.“

„Kdo objevil mrtvolu?“

„Nějaké děti, které se tam procházely se psem.“

„Bylo to přibližně asi den a půl po zmizení, mám pravdu?“

„Asi tak.“

„Jaká byla odhadovaná doba úmrtí?“

„Soudní lékař prohlásil, že zemřela během noci, kdy zmizela.“

„Zůstaly jí šperky?“

„Nevěděli jsme, jestli jsou všechny.

Každý v rodině si vzpomněl na něco jiného. Měla hodinky a prsten, o němž příbuzní tvrdili, že ho nosila pořád, a pak snad také náramek –musel bych se podívat –, ale někteří ještě váhali, jestli neměla zlatou ozdobnou jehlici a dokonce i zlatý řetízek. Ale jako loupež to rozhodně nevypadalo.“

„Jak zemřela, Harrisi?“

„Použil jen ruce, pěsti a nohy.

Nebyla nalezena žádná stopa po zbrani. Stručně řečeno, umlátil ji k smrti.“

„Je to běžné?“

„Lidé jsou v tomto směru nesmírně vynalézaví. Dokážou vymyslet nejrůznější způsoby, jak druhého sprovodit ze světa. Tady bych se ale přikláněl k tomu, že oběť vraha něčím rozzuřila, a ten se tak rozběsnil, že nad sebou ztratil kontrolu a nechal se unést vztekem.

Také mi to připadá, jako by se za něco mstil. Když se rozhodnete někoho zabít, připravíte se na to a vezmete si s sebou zbraň, to dá rozum.“

„Někteří příbuzní tvrdí, že někomu slíbila půjčit peníze. Možná si to na poslední chvíli rozmyslela a nepřinesla je s sebou nebo se to vrahovi zdálo málo, což byla poslední kapka a pohár přetekl.“

„I to je možné, ale nikoho, na koho by tahle teorie seděla, jsme nenašli.

Většina ze sousedů o ní nikdy neslyšela, všichni v rodině, zdá se, spolu vycházeli velice dobře –žádné pomluvy za zády, tahanice o majetek, nic takového –zkrátka a dobře, opravdu se nám nepodařilo odhalit nikoho, kdo by v sobě tajně dusil zášť nebo nenávist.“

„A co lidé, s nimiž pracovala?

Podle slov její neteře pracovala Iris na Park Avenue pro muže jménem Wilfred Garganus.“

„Ne, to není pravda.“

„Promiňte, asi jsem vám nerozuměla.“

„Ona už tam nepracovala. Odešla ze zaměstnání asi týden před svou smrtí.“

„Podala výpověď?“

„To nebylo jisté. Opakovaně jsem se vyptával lidí v kanceláři i mimo ni. Pořád jsem se nemohl zbavit pocitu, že vědí něco víc, ale nechtějí mi to říct. Záznamy hovořily jednoznačně – Iris odešla dobrovolně. Ale podle mého názoru to zas až tak dobrovolně nebylo.

Nikdy jsem ovšem nenašel nikoho, kdo by mou domněnku potvrdil.“

„Touhle informací jste mě opravdu překvapil. Co se týká její rodiny, všichni žili v přesvědčení, že pracovala ve firmě několik let a bylo tomu tak i v den, kdy zemřela.“

„Buď o tom nevědí, nebo vám to nechtějí říct.“

„Znáte jméno té společnosti?“

„Samozřejmě.“ Zalistoval v papírech a jeden z nich vytáhl.

„GAR, Inc. Nějaká nadnárodní společnost. Ústředí měli na 107

Park Avenue, ale rovnou vám můžu prozradit, že už tam nesídlí. Asi před deseti lety se přestěhovali na Long Island. Je ale možné, že část personálu v té staré budově zůstala.

Chcete s nimi mluvit?“

„Její tehdejší šéf pan Garganus prý před několika lety zemřel, ale pokud bych tam našla někoho, kdo by se na ni pamatoval, opravdu ráda bych se s ním setkala. Vadilo by vám to?“

„Vůbec ne. Mám ale jednu podmínku – když se dovíte něco nového, dáte mi vědět.“

„To vám ráda slíbím. Ještě jedna věc. Víte něco o přátelích nebo mužích, s nimiž chodila?“

„Něco by tu skutečně bylo.

Moment.“ Během chvilky našel, co potřeboval. „Vypadá to, že jeden čas měla stálého přítele. Nějakého Harryho Schiffa. Jeho výslech byla ale poněkud choulostivá záležitost.

Byl totiž ženatý a to po celou dobu, co se s Iris Grodnikovou scházel.“

„Měla jsem stejný dojem.

Předpokládám, že nepatřil do okruhu vašich podezřelých.“

„Zdálo se mi to velice nepravděpodobné. Smrtí Iris byl skutečně zdrcený. Když vypovídal, plakal jako dítě. Přiznal se mi, že ji miloval roky, ale ona se s ním rozešla, protože se nemohl nebo nechtěl se svou ženou rozvést.

Mohlo mu být kolem šedesáti a působil na mě jako příjemný muž.

Policejní rutina mi samozřejmě velela brát ho v úvahu jako možného pachatele, ale ve skutečnosti jsem nevěřil, že by ji zabil.“

„Objevil se na obzoru nějaký novější nápadník?“

„Na nic jsme nenarazili. Vy snad víte něco, co by mi uniklo?“

„Irisina sestra se nechala slyšet, že v jejím životě prý byl nový muž.

Jméno ale nezná. Tak mě napadlo, že vy byste mohl.“

„Lituju.“

„Předpokládám, že jste prověřili její finance, jestli někomu platila, nebo naopak od někoho dostávala peníze kromě jejího zaměstnavatele.“

„Od společnosti, pro kterou pracovala, dostávala pravidelně každý týden šek a část peněz si sama ukládala. Samozřejmě neposílala do banky všechno, ale kdo to tak dneska dělá, viďte?

Platila někomu, vydíral ji někdo?

Pokud ano, určitě ne šekem. Měla snad nějaký záhadný vedlejší příjem, který se neobjevoval na účtu? Nic tomu nenasvědčuje. Měla nějaké úspory, nějaké investice, nějaké úroky. Víc vám k tomu neřeknu. Máte ještě něco?“

„Prozatím je to všechno. Teď bych se ráda na chvíli podívala do toho spisu. Můžu vás ještě otravovat, když si nebudu vědět rady?“

„Samozřejmě. Támhle je jeden volný stůl. Posaďte se tam a udělejte si pohodlí.“

„Díky.“

Celý zbytek dopoledne jsem strávila s hlavou ponořenou ve spisu. Bylo tam několik příšerně naturalistických snímků Irisina potlučeného těla, které jsem jen zběžně prolétla a otočila lícem dolů. Pitevní zpráva byla stroze technického rázu, ale vyčetla jsem z ní, že přišla o život přibližně tak, jak mi to Harris White popsal. Pak jsem tam našla záznamy rozhovorů s lidmi, kteří žili ve stejném domě, ale většina z nich o ní nikdy neslyšela do té doby, než zemřela.

Sousedka z vedlejšího bytu, svobodná žena kolem třicítky, ji znala a měla ji ráda. Nebyly sice přítelkyně, ale často si spolu povídaly a čas od času jedna druhou večer navštívila. Jestli měla nějakého přítele, si ale slečna Ableová nevšimla.

Wilfred Garganus, muž, pro něhož dlouhá léta pracovala, ochotně poskytl dlouhou výpověď, ale jakmile se začalo mluvit o důvodu Irisina náhlého odchodu, vyjadřoval se velice neurčitě. Řekl, že existovala reálná možnost, že se vrátí zpátky, zmiňovala prý se o nějaké zahraniční cestě a také o osobních problémech, které by chtěla urovnat. Zpráva o její smrti ho šokovala a zarmoutila a chtěl, aby rodina věděla, že by rád přispěl na pomník, který na její památku vybudují. Jestli se později opravdu s rodinou spojil a svěřil se jim se svým bohulibým úmyslem, pro mě zůstalo tajemstvím. Marilyn se každopádně o ničem takovém nikdy nezmínila. Dále tam bylo několik rozhovorů se sousedy Abrahama Grodnika, s lidmi, kteří mohli vidět Iris vycházet během toho osudného večera z bytu. Nikdo si však ničeho nevšiml.

Nakonec jsem objevila ještě přepis krátkého telefonického hovoru s Shirley Finsterovou. Iniciativa zjevně vzešla od Shirley, která volala na policii, aby se zeptala, jak se případ její kamarádky vyvíjí.

Neudala žádnou adresu ani telefonní číslo a vypadalo to tak, že zavěsila, když jí došla trpělivost, protože jen odpovídala na spoustu otázek a sama se nic kloudného nedověděla.

Z jejích odpovědí jsem nic nového nevyčetla. Znala se s Iris od dětství, měly se rády jako sestry, nedokázala si představit, kdo by mohl takovou věc udělat tak skvělému člověku. Ne, s Iris se nějakou dobu neviděla, ale důvod byl zcela prozaický; Shirley se odstěhovala a pak měly obě svých starostí nad hlavu. A to bylo všechno. Celkem vzato jsem stála před zapeklitým případem s několika nejasnými stopami, které budou ovšem po tolika letech pravděpodobně téměř nepoužitelné.

Adresa Harryho Schiffa ukazovala do západní části, do oblasti Sedmdesátých ulic, přestože teta Sylvie žila v přesvědčení, že bydlel kousek od Abrahamova domu.

Zapsala jsem si ji a stejně tak jméno Irisiny sousedky z vedlejšího bytu, i když naděje, že ji tam ještě najdu, byla mizivá. Pak jsem si vypůjčila telefonní seznam Manhattanu a vyhledala v něm GAR. A opravdu, firma stále sídlila na 102 Park Avenue. Nalistovala jsem písmeno S a našla nějakého H. Schiffa na adrese, kde Harry bydlel, když ho Harris White vyslýchal. Nebylo to sice nic, nad čím by člověk skákal radostí do stropu, ale pro začátek to stačilo. Poděkovala jsem detektivovi, ještě jednou jsem ho ubezpečila, že se ozvu, jakmile na něco přijdu, a odešla jsem.

·

11

Park Avenue byla nedaleko od Čtyřicáté druhé ulice, což je jedna z nejhorších částí New Yorku, hledáte-li levné parkování, takže jsem nechala auto o kousek dál na severovýchod a vydala se zpátky pěšky. Cestou jsem se zastavila na oběd. Pořád jsem ještě nedokázala vstřebat překvapující informaci, že Iris týden před svou smrtí odešla ze zaměstnání. Proč to neoznámila rodině? Pokud plánovala odejít do důchodu nebo si jen vzít na chvíli volno, proč to tajila? Zajímalo by mě, jestli to bylo ono tajemství, o němž mluvila Sylvie, to, které mi nikdo z rodiny nechtěl prozradit.

Nedávalo to smysl. Ale samotný fakt, že v Irisině životě existovaly neočekávané zvraty, z ní činil velice zajímavou osobu a poskytoval mi o důvod víc, proč se pustit do pátrání po vrahovi ještě intenzivněji.

Budova byla stará, ale řady moderně vybavených výtahů, z nichž každý jezdil do odlišné skupiny podlaží, zářily novotou.

GAR sídlila v sedmém, takže jsem nastoupila do prvního výtahu, který sloužil prvním deseti poschodím.

Kabina vyjela nahoru tak rychle a hladce, že jsem ani

nezaregistrovala, kdy zastavila, dokud se neotevřely dveře.

Prostory, které obývala společnost GAR, vítaly návštěvníky velikou vstupní halou s nádherným kobercem na podlaze. Vešla jsem dovnitř a ocitla se přímo před tichou, tlumeně osvětlenou recepcí.

Za moderním psacím stolem, na němž stál pouze telefon a několik dalších kancelářských potřeb, seděla mladá atraktivní žena. Pro hosty tu bylo připraveno pár židlí.

„Mohu vám nějak pomoci?“

„Důvod mé návštěvy je poněkud zvláštní. Ženu, která byla ve vaší firmě zaměstnána po mnoho let, někdo asi před šestnácti lety zavraždil, a mě by zajímalo, jestli bych tu nenašla někoho, kdo zde v té době pracoval.“

„Jste její příbuzná?“

„Jmenuju se Christine Bennettová a jsem přítelkyně její rodiny.“

„Aha, a co přesně byste od nás potřebovala?“

Otázka, na kterou nebylo snadné jednoznačně odpovědět. „Myslím, že bych si ráda promluvila s někým, kdo ji znal.“

Na okamžik se zamyslela, přičemž se jí svůdně nakrabatilo čelo a ona si očividně byla vědoma toho, jak jí to sluší. Řekla bych, že si na mně vyzkoušela svou oblíbenou mimiku, která jí při jednání s muži jistě přinesla nemálo úspěchů. „Seženu vám paní Hollowayovou, vedoucí naší kanceláře. Možná vám pomůže.“ Někam zavolala a pak mě vyzvala, abych se posadila.

Vybrala jsem si jednu ze židlí, které byly seskupeny do řady jako lavičky. Sotva jsem se stačila pohodlně usadit, když se v naprosté tichosti objevila nějaká žena.

„Paní Bennettová?“

„Ano. Dobrý den.“

„Jsem Hollowayová. Co pro vás mohu udělat?“

„Hledám někoho z této kanceláře, kdo by se mohl pamatovat na Iris Grodnikovou. Byla zde zaměstnána asi –„Znala jsem Iris.“ Tvář se jí rozzářila úsměvem. „Znala jsem Iris velice dobře. Kdo jste vy?“

„Jsem přítelkyně její rodiny a pokouším se shromáždit maximum informací, které souvisí s její smrtí.“

Obrátila se k recepční a přikázala jí: „Nepřepojujte mi žádné hovory.“

Pak mi pokynula rukou a řekla: „Pojďte, prosím, se mnou. Je tady prázdná konferenční místnost.

Seženu nám kávu.“

O pár minut později jsme seděly v jedné z místností, které dominoval dlouhý stůl a kolem něho stála spousta kancelářských židlí na kolečkách. Na tácu ležely koblihy a z konvice voněla káva. Nevím proč, ale zmocnil se mě nefalšovaný pocit uvolnění a pohody.

„Už dlouho jsem si na Iris nevzpomněla,“ přiznala paní Hollowayová. Byla to pohledná mladá žena, čtyřicet bych jí nehádala, nosila brýle a měla na sobě černý kostým s velikou stříbrnou jehlicí v klopě. „Ale měla jsem ji ráda, když tu pracovala.

Byla to sekretářka pana Garganuse, naprosto nepostradatelný člověk, bez něhož si ani nedokážete představit chod společnosti, přesto zůstávala nohama na zemi, ke všem se chovala strašně mile. Určitě znáte některé osobní asistentky, jsou nafoukané, mají nos nahoru a myslí si, kdovíco nejsou, když pracují přímo pro šéfa. Obyčejní lidé jsou pro ně jen obtížný hmyz, s nímž nehodlají ztrácet čas. Iris byla ale opravdová osobnost a dobrá ženská.“

„Jak dlouho jste ji znala?“

„Asi tři roky. Pracovala tady samozřejmě mnohem déle, snad deset patnáct let, ale já tu byla tři roky, když zemřela.“

„Neznáte nějakou ženu, která tady v té době také pracovala a chystala svatbu, takže pro ni družička uspořádala rozloučení s kamarádkami? Její jméno pravděpodobně začínalo na C.“

Tvář jí rozkvetla překvapeným úsměvem. „To jsem já,“ zvolala vzrušeně. „To byla má akce.

Jmenuju se Cathy. Iris byla mezi pozvanými – vlastně jsem tam chtěla mít celou kancelář. Jak jste se o tom dověděla?“

„Našla jsem to v jejím zápisníku.

Věřte nebo ne, ale ten notýsek se našel až minulý pátek.“

„Ach můj bože, po tolika letech!

Ale ano, ono to letí, jsem vdaná už pěknou řádku let. Nedávno jsme oslavili šestnácté výročí. Dneska máme dvě děti. Ale Iris zemřela ještě před tím mým loučením se svobodou.“

„Přesně to mě napadlo. Cathy, teď se vás musím zeptat na něco, co mi nedá spát. Podle policie Iris asi týden před smrtí odešla ze zaměstnání. Věděla jste o tom?“

„Ano, věděla.“

„Znáte důvod?“

„Na to není jednoduché odpovědět.

Mám-li být stručná, řeknu ne.

Nevím, proč Iris odešla.“

„Z toho vyplývá, že existuje i delší odpověď.“

„Ano, to máte pravdu. Problém ale je, že celý příběh neznám a většinu toho, co bych vám řekla, jsem se dověděla od známých, znáte to, takové ty zaručené zprávy z druhé ruky.“

„Povězte mi, co víte, co si o tom myslíte, co jste slyšela, prostě cokoli, co jste schopna vydolovat z paměti. Pan Garganus je po smrti a vypadá to, že mnoho dalších lidí, a možná už vůbec nikoho, kdo by si na Iris pamatoval, nenajdu. Případ se dostal do slepé uličky a její rodině opravdu záleží na tom, aby se objasnilo, co se jí stalo, jaké byly poslední okamžiky jejího života.“

„Měla tu skvělou práci, to nejlepší místo, které mohla sehnat, aniž by se musela angažovat v klíčových otázkách chodu společnosti. Pokud vím, jako sekretářka byla nedostižná. Pracovala roky jako osobní asistentka pana Garganuse a on na ni ve všem stoprocentně spoléhal. Mám dojem, že ji musel nahradit dvěma lidmi a nikdy s nimi nebyl úplně spokojený, přestože byli velice schopní.“

„Byla tu šťastná?“

„Ona byla vůbec šťastný člověk.

Nikdy si nestěžovala, ledaže musela něco vyřizovat místo pana Garganuse. To pak neznala bratra.

Jestliže mu někdo slíbil, že něco pošle, a zásilka nepřišla včas, okamžitě sahala po telefonu a provinilci dala slušně, ale nesmlouvavě najevo, že takový přístup naše společnost rozhodně nehodlá akceptovat. Jinak to byla příjemná, štědrá a přátelská duše.

Když mi jednou někdo ukradl cestou do práce peněženku, Iris okamžitě přišla, nabídla mi deset dolarů a zeptala se, jestli to stačí. Taková byla.“

„Teď už chápu, proč ji měli lidi tolik rádi. Cítil to každý tak jako vy?“

„To víte, není na světě člověk ten, aby se zavděčil… konec znáte sama. Bylo tu pár ženských, které jí záviděly místo, myslely si, že bere víc, než si zaslouží, pomlouvaly ji, že je domýšlivá a snobská. Ale co proti tomu člověk zmůže? Někdo se prostě narodí se závistí v krvi.

Podle mého názoru si Iris svůj plat včetně tučných prémií zasloužila.

Tvrdě makala a odevzdávala společnosti maximum.“

„Z toho, co mi tu povídáte, mi vyplývá, že měla místo, z něhož se jen tak neodchází. Stalo se snad něco, co by tak radikálně změnilo její postoj?“

„Pokud ano, ničeho jsem si nevšimla ani jsem nic neslyšela.

Jediné, co vím jistě, je, že jednou v pátek odpoledne se po firmě rychlostí blesku rozkřikla zpráva, že Iris Grodniková z GAR odchází na dlouhou dovolenou.“

„Znamená to snad, že se hodlala vrátit?“

„Okolnosti byly velice nejasné.

Osobně si myslím, že chtěla odejít do předčasného důchodu, ale pan Garganus na ni naléhal, aby své rozhodnutí ještě zvážila. Ale s takovým platem, co měla ona, mi nejde do hlavy, jak ji něco takového mohlo napadnout. Byla příliš mladá, aby pobírala dávky sociálního pojištění, a stejně tak ještě nesplňovala věkové požadavky ani na penzi, kterou vyplácí společnost.“

„Možná přemýšlela o tom, že se vdá.“

„Taky mě to napadlo. Ale nic bližšího jsem nevěděla. Co se týká osobních věcí, byla Iris velice opatrná a své soukromí si pečlivě střežila. Měla na stole vystavené obrázky neteří a synovců, praneteří a prasynovců, ale nikdy jste nevěděla, jestli má přítele, jestli žije životem osamělé ženy nebo jestli je vdaná – to vše zůstávalo neproniknutelným tajemstvím.“

„Co se o ní v kanceláři povídalo?

Nějaké fámy nebo pomluvy?“

Cathy Hollowayová nasadila utrápený výraz. Zhluboka se nadechla a dolila si trochu kávy.

„Ty štěkny v kanceláři o ní rozhlašovaly, že se tahá s panem Garganusem, že ten románek trvá už několik let, že na to jeho žena nakonec přišla a dala mu ultimátum.“

„Jaký názor na to máte vy?“

„Nesmíte zapomenout na to, že mé názory na Iris byly ovlivněny mým vztahem k ní. Chovala se ke mně vždy mile. Měla jsem ji ráda. Byla jsem mladá, nevinná a možná trochu naivní. Tenkrát bych přísahala, že Iris je velice morální a zásadový člověk, a nemohla jsem uvěřit, že by se zapletla se svým ženatým šéfem.“

„A nyní, když už uplynulo tolik času a vy nejste tak nevinná, myslíte si, že to tak mohlo být?“

„Pořád si stojím za tím, že to byla žena s nevšedními morálními kvalitami.“

Její neotřesitelný postoj mě překvapil. Z historky o Iris a Harrym vyplývalo, že s ním odmítala dál žít a udržovat trvalý vztah, protože se nechtěl rozvést.

Přesto ale s ním, s ženatým mužem, nějakou dobu spala a dopustila se tím cizoložství, to je víc než jisté, takže s Irisiným morálním kreditem to zas nebylo tak horké, jak se mě Cathy snažila přesvědčit.

„Beru to tak, že jste je nikdy nepřistihla v situaci, která by mohla byť jen vzdáleně vzbuzovat podezření intimního vztahu.“

„Nikdy. A ani nikdo jiný, tím vás mohu ujistit, protože by se to v kanceláři okamžitě provalilo. Ta fáma vznikla prostě tak, že dvě nepřející ženské daly hlavy dohromady.“

„Takže neexistovalo žádné předběžné oznámení, že odchází, nekonal se žádný rozlučkový večírek.“

„Nic takového neproběhlo, což nebylo běžné. Iris prohlásila, že si to nepřeje. Tehdy to páteční odpoledne prostě řekla, že se beztak všechny uvidíme na mém předsvatebním posezení, a odešla, jako by měla v pondělí ráno normálně přijít do práce. Až na to, samozřejmě, že nepřišla.“

„A o týden později zemřela násilnou smrtí.“

„Ani vám nedokážu popsat, jak jsme byli všichni šokovaní, když jsme se to dověděli. Ta zpráva nás hluboce zasáhla. Říkalo se, že se prý šla jen projít ven nebo byla zrovna na cestě domů a někdo na ni zaútočil.“

„Vím, že to tak na první pohled vypadalo, ale všechno proběhlo jinak,“ vysvětlovala jsem jí.

„Zjistili jsme totiž, že odešla z bytu svého bratra bez kabelky.“

„O tom jsem nevěděla.“

„To nevěděl nikdo. Našli jsme tu kabelku minulý pátek zastrčenou v rohu šatníku, kam ji odložila, aby nepřekážela. Měla v ní peněženku a klíče. Přece se nevydáte domů bez klíčů a peněženky.“

„To ale znamená –“

„To znamená, že opustila byt jen na chvíli, aby se s někým sešla, nebo se potřebovala protáhnout na čerstvém vzduchu. Každopádně měla v plánu se brzo vrátit.

Nenapadá vás někdo, s kým by se té noci mohla sejít?“

Cathy pokrčila rameny. „Ani v nejmenším. Jak už jsem řekla, o jejím osobním životě jsem toho věděla hodně málo.“

„Nevíte, kde tenkrát bydlel pan Garganus?“

Vykulila na mě oči, v nichž se zračilo překvapení a strach. „Já –já si nejsem jistá.“

„Mohla byste to zjistit?“

„Nevím. Já… on bydlel na východní straně, někde kolem Východní sedmdesáté, myslím.

Matně si vzpomínám, že měl nějaký hodně velký byt a pak že si, to jsem ve firmě stále patřila mezi služebně nejmladší, s manželkou pořídili dům.“

„Chápu.“

„Popravdě řečeno, Iris tam myslím jednou dvakrát šla něco doručit. Už je to strašně dávno a nepamatuju si to tak přesně, ale myslím, že říkala, jak je to tam krásné a jak si paní Garganusová ten byt hezky zařídila.“

„Nevíte, jestli ještě žije?“

„Neslyšela jsem, že by zemřela.

Takže si myslím, že ano.“

„Jak starý byl pan Garganus, když Iris zemřela, nebo kolik by mu bylo teď, kdyby ještě žil?“

„Byl to velice pohledný muž,“

začala Cathy rozvláčně. „Klasický generální ředitel, ztělesněný úspěch, jako vystřižený z titulní strany ekonomické ročenky. Měl stříbřitě šedé vlasy, při každé příležitosti byl elegantní a pečlivě upravený. Pravděpodobně byl starší, než vypadal, podle mého soudu o pár let starší než Iris. Jí mohlo být necelých šedesát, i když by se jistě s úspěchem mohla vydávat za mnohem mladší, a jemu bych hádala dva tři roky po šedesátce.“

„Takže to měl za pár do důchodu.“

„To ano. A vlastně za několik let po její smrti skutečně do důchodu odešel.“

„Nechali si ten dům ve městě?“

„Věřím, že ano.“

„Mohla byste mi dát adresu, Cathy?“

Smutně se usmála. „Proč jen jsem věděla, že se na to teď zeptáte?

Samozřejmě že můžu. Vím, kde ji hledat. Jen si nejsem jistá, jestli mám právo –“

„Byla spáchána brutální vražda,“

přerušila jsem ji vážně. „Ten případ se táhne už šestnáct let. Já bych opravdu ráda věděla, kdo tu ubohou ženu připravil o život. Pokud mi paní Garganusová bude moct říct něco, co mě povede správným směrem, velice by mi to pomohlo.“

Seděla bez hnutí a přimhouřenýma očima soustředěně fixovala neviditelný bod na bílé zdi, jako by se právě rozhodovala mezi životem a smrtí. „Tak dobrá, udělám to,“

svolila nakonec a já si zhluboka oddechla. „Musíte mi ale slíbit, že mé jméno nikdy nebude spojováno s informacemi, které vám teď prozradím.“

„Máte mé slovo.“

„Máte ještě nějaké přání, než půjdu do archivu?“

„Iris měla dlouholetou kamarádku jménem Shirley Finsterová. Dosud se mi nepodařilo sehnat o ní nic bližšího ani v zápisníku, kam si Iris zaznamenávala důležité schůzky, ani v její kabelce. Vypadá to, jako by se do země propadla, nikdo neví, kde bydlí, jestli je vdaná, nic. Neříká vám to jméno něco?“

„Vzpomínám si, že Iris měla přítelkyni. Občas o ní mluvila.

Možná se jmenovala Shirley, ale přísahat bych na to nemohla. Nic jiného o ní nevím.“

„Jsou tady ještě nějací lidé z tehdejší sestavy?“

„Všechny starší ženy odešly do důchodu a některé, jedna nebo dvě, už zemřely. Jedna z těch mladších se přestěhovala na Long Island, když tam společnost před několika lety koupila budovu a přesídlila tam hlavní ústředí. Musím se ale přiznat, že teď si na její příjmení nevzpomenu, kdybyste mě zabila.

Přesto bych řekla, že jsem váš nejvydatnější zdroj informací a máte veliké štěstí, že mě recepční zavolala. Myslím, že v tomhle baráku jsem jediná, kdo si na Iris pamatuje.“

„Děkuju vám.“

„Zůstaňte tady. Za minutku jsem zpátky.“

Odešla z místnosti a zavřela za sebou dveře. Rozkošnicky jsem se zavrtěla na židli a přemítala, jestli její pohodlnost byl ten pravý důvod, proč se ve velkých společnostech konají tak často konference. Ten pocit neměl chybu.

Možná všechna ta proklínaná zasedání měla zcela prozaické kořeny – pár lidí toužilo zabořit svá rozbolavělá záda do měkkého opěradla a na chvíli si v pracovní době schrupnout.

Uběhlo pouhých pět minut a Cathy Hollowayová byla zpátky. Když otevřela dveře, usmála se na mě.

Posadila se na své místo a podala mi adresu napsanou na listu čistého bílého papíru.

„Je to na Sedmdesáté čtvrté ulici,“

řekla. „Nevím, jestli vás pustí dovnitř, ale telefon jsem nenašla ani ve složkách ani v seznamu.

Nepřekvapuje mě, že ho utajili.“

Mě to taky nepřekvapilo. Přečetla jsem si adresu. Číslo přibližně odpovídalo stejné části města –možná dva tři bloky na sever –, kde stál činžák s bytem Abrahama Grodnika. Zdravý člověk tu vzdálenost hravě ujde za pět šest minut, a i když se bude vysloveně loudat, přes sedm se stejně nedostane.

„Půjdete ji tam navštívit?“

„Asi mi nic jiného nezbude.“

„Tak vám přeju hodně štěstí.“

Poděkovala jsem jí a dodala, že ho budu určitě potřebovat.

·

12

Protože mé auto bylo zaparkované, došla jsem na Park Avenue a stopla si taxi. Cestou na sever jsem pozorovala ubíhající ulice. Park je jednou z nejelegantnějších ulic v New Yorku, rozděluje ji středový travnatý pruh, který je v době Vánoc vyzdoben bezpočtem zářivých světel a na jaře a v létě je osázený pestrobarevnými květinami. Honosné činžovní domy jsou hmatatelnými důkazy toho, jak krásné věci dokáže člověk vytvořit, zasednou-li ke kulatému stolu peníze, zdravý rozum a dobrý vkus.

Uniformovaný vrátný tvořil nedílnou součást každého vchodu, perfektně oblečení muži a ženy – a jejich načinčaní psí miláčci – před nimi korzovali nahoru a dolů, dveře nablýskaných limuzín se tiše otevíraly, aby umožnily vystoupit, nebo naopak nabídly pohodlí klimatizovaných interiérů těm nejbohatším a nejznámějším lidem v zemi.

Na Sedmdesáté čtvrté ulici taxík zatočil doprava. „Jedete na nějakou ambasádu, paní?“ zajímal se řidič.

„Chci navštívit soukromý dům.“

Významně hvízdl. „Moc hezké místečko k životu.“

V duchu jsem s ním musela souhlasit. Newyorský městský dům byl navržen v takovém stylu, aby vyhovoval náročným požadavkům bohatých, kteří odmítali bydlet v bytech na Park Avenue. Úzké, čtyři až pět poschodí vysoké stavby se tísnily namačkané jedna na druhou na spojovacích ulicích města, některé s přepychovými železnými branami a výstavnými vchody, jiné naopak nenápadné a až samotářsky tiché. Nikdy jsem žádný takový dům nenavštívila a netušila jsem, co mě čeká, ale když se mi čas od času doneslo, že byl nějaký prodán, celková suma se vždycky pohybovala řádově v milionech dolarů, což bylo na hony vzdálené tržním cenám v Oakwoodu; tam byste za takové peníze pořídili bezmála celou ulici.

„Je to tenhle?“ zeptal se řidič.

Zkontrolovala jsem papírek s adresou, který jsem držela v ruce.

„Ano, je.“ Zaplatila jsem a vystoupila. Najednou jsem pocítila mírnou nervozitu. Uvědomovala jsem si, že má šance na to, že budu pozvána dál, je mizivá, a pokud se má obava nevyplní a bude mi dovoleno překročit práh bytu, stanu se jen nezvaným, trpěným hostem.

Já však měla stále na paměti, jak blízko tento dům leží od místa konání onoho osudného sederu; pár minut příjemné procházky. A co pak? Pojď, nastup si ke mně do auta, chci ti něco ukázat?

Vyšla jsem nahoru ke dveřím a zmáčkla tlačítko zvonku. Zevnitř jsem slyšela pouze jeho zvuk, ale nic víc. Čekala jsem. Jakou značku auta asi měl? Velký černý mercedes se stádem nadupaných koní pod kapotou, schopných vyvinout takovou energii, že by mohl z jednoho konce Manhattanu na druhý létat vzduchem? Znovu jsem zazvonila, ale zároveň jsem se začala obávat jestli jsem tento malý výlet do světa bohatých nepodnikla zbytečně.

„Už běžím,“ uslyšela jsem zavolání.

Byl to mladý ženský hlas, což mě překvapilo, protože jsem očekávala něco jiného.

Dveře se otevřely a v příštím okamžiku jsem stála tváří v tvář hezkému děvčeti, které se nacházelo v onom kouzelném a zároveň složitém věku, kdy ještě nedospělo v ženu, ale oslovení dítě už nasupeně odmítá. Mělo modré džíny, vytahaný svetr a jemnou broskvovou pleť a pozorovalo mě neuvěřitelně zářivě modrýma očima. „Ahoj,“ pozdravilo mě s úsměvem. „Ztratila jste se?“

„Myslím, že ne. Ráda bych mluvila s paní Mildred Garganusovou.“

„To je moje babička. Pojďte dál.

Očekává vás?“

„Tím si nejsem jistá,“ přiznala jsem překvapena, že jsem se dostala dovnitř tak snadno, aniž bych musela cokoli dlouze vysvětlovat.

„Je nahoře. Pojďte, můžeme tam dojít pěšky.“

Jako bych snad čekala, že poletíme, podivila jsem se v duchu její poznámce. „Jsem Christine Bennettová.“ Začaly jsme vystupovat po nádherném schodišti lemovaném zábradlím z tmavého leštěného dřeva. Cestou jsme míjely obrazy na stěnách, a když dívka nedbale cvrnkla do vypínače, světla nad nimi se rozsvítila.

„Jsem Erin Garganusová. Babi?“

zavolala. „Je tady Christine Bennettová. Vedu ji nahoru.“

„Kdo?“ zeptal se ženský hlas.

„Christine Bennettová.“

Následovala jsem ji do obývacího pokoje v zadní části domu, překrásné dvouúrovňové místnosti s prosklenou zadní stěnou, která sahala téměř od podlahy ke stropu.

Kousek od okna seděla žena na vozíku. Jakmile jsem ji spatřila, okamžitě jsem si uvědomila, že nechci udělat to, kvůli čemu jsem přišla. „Kdo říkáte, že jste?“

„Jmenuju se Christine Bennettová, paní Garganusová. Jsem přítelkyně rodiny Iris Grodnikové.“

„Ach, prokristapána. Erin, copak ty se neptáš lidí, proč přicházejí, než je pustíš dovnitř?“

Dívka pokrčila rameny. „Zdála se mi v pohodě.“

„Jdi do svého pokoje a lehni si, Erin. Až přijde Elena, udělá ti šálek kakaa. Erin se dneska ráno necítila dobře, asi nějaké nachlazení, a tak nešla do školy a zůstala doma,“

vysvětlovala mi. „Tak běž, Erin. Já to tady zvládnu.“

Sledovala jsem, jak dívka odchází a čile poskakuje po schodech nahoru.

„Je roztomilá,“ řekla jsem.

„Je to pěkné kvítko,“ ušklíbla se paní Garganusová. Seděla tak, aby se mohla dívat z okna dolů na zahradu. Teď se obrátila ke mně.

„Můžeme sjet dolů výtahem, paní Bennettová, ano? Doprovodím vás ke dveřím.“

„Kdybyste mi mohla věnovat jen pár minut, paní Garganusová.“

„Já o té ženě nic nevím. Není tu nic, co bych vám mohla říct. Můj zesnulý manžel byl vyslýchán policií v době, kdy se to stalo, a jsem si jista, že o celé věci věděl mnohem víc než já.“ Roztočila kola svého invalidního vozíku a ten se rozjel, jak předeslala, směrem k výtahu.

„Setkala jste se někdy s paní Grodnikovou?“ zeptala jsem se.

„Jednou nebo dvakrát. Občas sem musela manželovi přinést věci z kanceláře. Byla to příjemná žena.

Pro mého muže pracovala mnoho let. Byla to pravděpodobně nejlepší sekretářka, kterou kdy měl.“

„Dověděla jsem se, že týden před svou smrtí ze zaměstnání odešla.“

Paní Garganusová vzpřímila hlavu a změřila si mě zkoumavým pohledem. „Nezajímala jsem se o takové věci. Chod celé společnosti měl na starosti můj muž.“

„Měla jste ji ráda?“

„Tohle je ale velice hloupá otázka,“

vybuchla podrážděně. „Jestliže jsem ji sotva znala, jak bych si k ní mohla vytvořit nějakou citovou vazbu?“

K výtahu zbývalo už jen pár metrů.

Snažila jsem se nedopřát paní Garganusové ani chvíli oddechu a bombardovala ji otázkami, aby nepřestávala mluvit, čímž bych oddálila otevření dveří a ukončení našeho rozhovoru jednou provždy.

Byla to velice krásná žena, oblečená tak, jako by se právě chystala na oběd nebo na dámské posezení při šálku čaje; zápěstí jí zdobily náramky, na prstech se třpytily prsteny, na elegantních vlněných šatech měla připíchnutou ozdobnou zlatou jehlici s malými diamanty. Její ostrý jazyk a přísný obličej ji dělaly starší, než vypadala. Mohlo jí být kolem sedmdesáti.

„Zdá se, že na jejím odchodu z GAR je cosi zvláštního,“ nadhodila jsem.

„Nebylo na tom vůbec nic zvláštního. Chtěla podniknout nějakou cestu, chtěla si ještě užít trochu zábavy, dokud jí slouží zdraví a je dost silná, aby to zvládla. Vy jste ještě mladá. Nemáte ani ponětí, jaké nepříjemnosti s sebou přináší stáří.“

„Kam se chystala?“ zajímalo mě.

„Někam do Evropy. Myslím, že do Švýcarska. To je nádherná země.

Jezdívali jsme tam.“

„Ona se ale o svých plánech před rodinou nikdy nezmínila.“

„Drahá paní, já opravdu nemohu být zodpovědná za to, co někdo sdělí nebo nesdělí své rodině. Navíc nepochybuju o tom, že až by nadešel pravý čas, určitě by je se svým záměrem seznámila.“

Otevřela dveře u výtahu a já jí je podržela, aby mohla vjet dovnitř.

Byl malý, ale pro nás dvě bohatě stačil. Zmáčkla jedničku a kabina se dala do pohybu směrem dolů. Když zastavila, otevřela jsem dveře, vystoupila jsem a počkala na ni, aby mě následovala.

„Vaše vnučka je vám velmi podobná,“ pokusila jsem se změnit téma. Byla to sice pravda, ale důvod, proč jsem se o tom zmínila, spočíval úplně v něčem jiném; zoufale jsem se totiž snažila udržovat nepřetržitou konverzaci, pokoušela jsem se vymyslet téma, které by ji zaujalo a přimělo víc se otevřít a odhalit mi část tajemství svého vědomí.

„Děkuji vám. Pokládám vaši poznámku za příjemný kompliment.

Erin je velice hezké děvče a opravdu vypadá přesně jako já, když jsem byla v jejím věku; tedy až na způsob oblékání, samozřejmě. Ta záplava všudypřítomných modrých uniforem z džínoviny, které dneska vládnou módě mladých, mě o pár desítek let minula a teď už by to bylo jen plýtvání materiálem.“

„Jsou pohodlné a moc jí sluší,“

namítla jsem, když jsme se blížily ke dveřím. „A obzvlášť na její štíhlé postavě vypadají skutečně nádherně.“

„Když vidím, co všechno dokáže sníst, divím se, že je pořád tak hubená. Jak jste říkala, že se jmenujete?“

„Christine Bennettová.“ Prohledala jsem kabelku a vytáhla kousek papíru. Rychle jsem na něj naškrábala jméno, adresu a telefonní číslo a podala jí ho.

„Kdybyste si ještě na něco vzpomněla, paní Garganusová, zavolejte mi prosím. Ta rodina opravdu moc touží se dovědět, co se Iris stalo. Policie se dostala do slepé uličky už před lety. Já jsem přesvědčena, že ji zavraždil někdo, kdo ji znal. Rozhodně se nejednalo o náhodné přepadení.“

Překvapeně ke mně zvedla oči. „Co vás vede k takovým závěrům?“

„Minulý pátek jsme našli v šatníku její kabelku. Když tehdy odešla z bytu ven, nechala tam veškeré doklady, peněženku, klíče.“

„To je zajímavé. Je mi líto, že vám nedokážu říct nic, co by vám pomohlo.“

„Děkuju, že jste mi věnovala svůj čas.“

„Mimochodem, od koho jste sehnala mou adresu?“

Na tuto otázku jsem byla připravena. „Byla v Irisině adresáři.“

„Opravdu?“ zavrtěla nevěřícně hlavou.

„Sbohem, paní Garganusová.“

Zbytek cesty na Druhou Avenue jsem zvládla pěšky – ukázalo se, že ten dům je jen o blok dál na západ než činžák pana Grodnika – a pak jsem si stopla taxík, aby mě vzal na parkoviště. Marně bych pátrala v paměti, kdy jsem naposled jela dvěma taxíky během jednoho dne, vlastně se obě jízdy vměstnaly do jediné hodiny – a tato neobvyklá výstřednost mě přivedla k jiné myšlence. Vzpomněla jsem si na situaci – a dneska už nad tím jen pobaveně mávnu rukou –, jak jsem poprvé parkovala v New Yorku a při placení poplatku jsem vážně přemýšlela, jestli se ve skutečnosti nejedná o pronájem místa na celý měsíc. Marilyn mi slíbila zaplatit veškeré výdaje a pak také „něco navíc“ a já jí samozřejmě poděkovala za výdaje a hned nato jsem dodala, ať na „něco navíc“

okamžitě zapomene. Doufala jsem, že si kvůli tomu nebude myslet, že k vyšetřování přistupuji nezodpovědně.

Vyplatit auto z parkoviště představovalo přijít o další malé jmění, a jakmile jsem vyrovnala dluh, vyrazila jsem do Oakwoodu.

S uspokojením jsem si pochvalovala, že dnešní den byl plodný, že jsem se dověděla mnohem víc, než jsem očekávala.

Když jsem přijela domů, zavolala jsem švagrové.

„Ach, Chris, jsi hodná, že voláš.

Jack mi řekl, s jakou velkorysou nabídkou jsi za ním přišla. Nemůžu tvé peníze v žádném případě přijmout, ale přesto ti za to moc děkuj u.“

„Zadrž. Neříkej tak ani tak a nejdřív to pořádně zvaž, Eileen. Mám dost peněz, které leží na účtu v bance, nečinně zahálejí a nikomu nic nepřinášejí. Ráda bych viděla, že tobě pomůžou.“

„Já se s tím opravdu musím vypořádat sama. Během dneška jsem navštívila několik bank a průběh jednání byl nápadně podobný; všude chápali mé problémy, pak se snažili všelijak vytáčet a nakonec mě slušně, ale nesmlouvavě vypoklonkovali. Co ale hlavně nemůžu pořád vstřebat, je, že Taffy něco takového byla vůbec schopna udělat, a že to udělala mně.“

„Možná se jí v životě přihodilo něco, o čem zatím nevíš.“

„Možná jo. Určitě neodejde do penze s hotovostí dvanáct tisíc dolarů. Pořád si lámu hlavu tím, jestli jsem jí nějak neublížila, jestli se nesnažila mi to nějak vrátit.“

„Eileen, tím se netrap. Určitě jsi jí nic neprovedla. Každá vteřina tvého života, kterou promarníš tímhle sebeobviňováním, je jen ztráta času.

Ty jsi čestný a upřímný člověk. Ať už Taffy dohnalo k takovému činu cokoli, zrodilo se to v její hlavě a ty na tom neneseš nejmenší vinu.“

„Děkuju ti, Chris,“ řekla prázdným přidušeným hlasem.

„A nezapomínej na mou nabídku.

Stále platí. Na banky se vykašli. To, co potřebuješ, je přímo tady. Stačí jen natáhnout ruku.“

Slíbila, že si to ještě nechá projít hlavou.

Jack přišel domů v obvyklou pozdní hodinu, poté co skončily večerní přednášky na právnické fakultě.

Ohřála jsem mu dušené maso, které jsem plánovala na páteční večeři, a přisedla si k němu ke stolu v kuchyni, když se vyhládlý pustil do jídla.

„Co Greg Jarvis?“ zeptal se s plnou pusou.

„Neviděla jsem ho. Ale dobře jsem si popovídala s Harrisem Whitem.

Je to velice příjemný mužský a už se nemůže dočkat, až bude mít ten případ z krku. Byl to jeden z jeho prvních.“

„Přesně tak. Přidělí ti vraždu a ty, přestože jsi úplný zelenáč a vůbec nevíš, která bije, si taháš triko, kdovíjak nejsi protřelý detektiv.“

„Tak nějak to vyznělo. Zjistila jsem spoustu zajímavých věcí, Jacku, mnohem víc, než jsem čekala.“

„Poslouchám tě.“

„Iris odešla ze zaměstnání týden před tím, než byla zavražděna.“

„A nikdo z rodiny ti o tom neřekl.“

„Jsem si jistá, že o tom ani nevěděli. Když jsem se vrátila domů, volala jsem hned Marilyn, abych ji o tom informovala, a ona na to řekla, že to musí být nějaký omyl. Ale není. Informoval mě o tom ten detektiv, totéž mi řekla jedna žena, která tam v té době pracovala a – „ udělala jsem dramatickou pomlku „– potvrdila to dokonce i manželka Irisina šéfa, výkonného ředitele společnosti.“

„Koukám, že nic nepodceníš. Bereš to opravdu z gruntu. Jak ses k ní dostala?“

„Ta žena z GAR nakonec souhlasila s tím, že mi dá její adresu, ale musela jsem jí slíbit, že svůj zdroj nikomu neprozradím. Ten dům stojí tři a půl bloku od místa, kde se zdržovala Iris toho večera, kdy zmizela. Dojela jsem tam taxíkem a zazvonila jsem u dveří. Otevřela mi její vnučka. Z toho, co povídala paní Garganusová, jsem vyrozuměla, že služebná by měla přijít o chvíli později, což byla moje klika. Ta vnučka – roztomilá mladá žába – mě bez problémů odvedla nahoru za babičkou.

Služebná by jistě byla opatrnější.“

„Na první pokus to není vůbec špatné.“

„Poslouchej, nikdy jsi mi nevyprávěl o těch městských domech.“

Šibalsky se zakřenil. „Pěkný, co?“

„Spousta z nich vypadá zvenku tak smutně a ponuře. A jsou tak úzké, že jsem se divila, jak se do nich může běžná rodina směstnat.“

„Když ale přijdeš dovnitř, je to nádhera, viď?“

„Ten chlap musel být neskutečně bohatý. Nábytek byl jedním slovem fantastický, každý volný kout vyplňoval nějaký umělecký předmět, na podlaze ležely ručně tkané koberečky a předložky.

Kamkoli v tom bytě jdeš, stoupáš nebo sestupuješ po schodech.“

„Tak byly tehdy navrženy a postaveny, jeden pokoj vepředu a jeden vzadu. Byl tam výtah?“

„Byl. Paní Garganusová je upoutána na invalidní vozík, takže je to vlastně jediný způsob, jak se může po domě pohybovat. A Jacku, z toho, co mi řekla, je jisté, že o Iris ví mnohem víc, než mi prozradila.“

„Například?“

„No, mluvily jsme spolu jen pár minut, protože veškerý čas, který jsem tam strávila, věnovala tomu, jak mě co nejrychleji vystrnadit ven. Začala tím, že o Iris a jejím odchodu z práce vůbec nic neví, a o minutu později začala vykládat, jak se Iris chystala cestovat pravděpodobně do Švýcarska. Chci říct, že to vypadalo, jako by si nepamatovala, o čem mluvila před chvílí.“

„Takže buď udržovala s Iris normální přátelský vztah –“

„Což vidím jako velice nepravděpodobné.“

„Nebo s ní manžel Irisiny problémy prodiskutoval.“

„A to dost podrobně, Jacku. Nešlo jen o to, že Iris chtěla někam cestovat, ale ona přesně věděla, že má namířeno do Evropy, možná do Švýcarska. Ta žena něco skrývá a já bych tomu moc ráda přišla na kloub.“

„Znáš mě. Nikdy bych si nevsadil proti tobě.“

„Zásadní otázkou, kterou bych opravdu moc ráda co nejdřív rozlouskla, zůstává, jestli měl Wilfred Garganus s Iris milostný poměr. Paní Garganusové se na to ale pochopitelně zeptat nemůžu.

Bylo by to ode mě velice necitlivé, na druhé straně ale přiznávám, že prozatím mě nenapadá jiný způsob, jak se to dovědět.“

„Ty myslíš, že spolu něco měli, paní Garganusová na to přišla a následná dohoda zněla, že Iris okamžitě podá výpověď a odjede ze země, aby celý románek vyšuměl do ztracena.“

„Řekněme, že taková možnost existuje. Ale kdo by o tom mohl v této době vědět, kromě paní Garganusové?“

„Co její nejlepší kamarádka?“

„To je další zádrhel.“ Vylíčila jsem mu obsah rozhovoru z archivu na třicátém čtvrtém okrsku. „Žádná adresa, žádné telefonní číslo. Je jisté, že netoužila po tom, aby ji někdo znovu kontaktoval.“

„A ten detektiv se nepokusil ji vystopovat?“

„Ve spisu tomu nic nenasvědčuje.

Ale já ho za to neobviňuju. Tělo bylo dobité takovým způsobem, že by toho žena kolem šedesátky nebyla fyzicky schopna. A co jiného by mohla vědět, aby to policii pomohlo?“

„Její tajemství,“ odpověděl Jack.

„Přece to byla její nejlepší kamarádka, nebo ne?“

·

13

Každé úterý dopoledne učím. Stále vedu kurz „Poezie a současná americká žena“ na místní fakultě ve Westchesteru a svou práci si opravdu užívám. To dopoledne jsem si ovšem ještě před odchodem na univerzitu musela odbýt jednu povinnost. Zavolala jsem Harrymu Schiffovi. Sluchátko zvedla žena, a než jsem konečně dostala k telefonu Harryho, musela jsem odpovědět na několik dobře mířených otázek.

Připadala jsem si jako kůň, který právě absolvoval překážkový dostih a po jeho úspěšném dokončení si pochutnává na kostce cukru, kterou mu na dlani nabídl jeho pán.

„Pane Schiffe,jmenuju se Christine Bennettová a jsem přítelkyně rodiny Iris Grodnikové.“

„Ach, bože můj,“ zděsil se. „Ráda bych si s vámi promluvila.“

„Raději ne. Já nemůžu, pochopte mě, nejde to.“

„Vyberte si místo, přijedu za vámi kamkoli. Mám auto. Můžu vás i někde vyzvednout, jestli chcete.“

„Ne, ne, je po všem. Je to pryč. Už je to strašně dlouho.“

„Je to velice důležité. Opravdu.

Můžu se s vámi sejít dnes odpoledne?“

„Dneska? Ach, já nevím.“

„Kdy by se vám to hodilo?“

„Nechci o tom mluvit. Opravdu nechci.“ Po telefonu není problém někoho odmítnout. „Prosím vás, pane Schiffe. Podařilo se nám objevit jednu Irisinu věc, něco, co bylo schováno od té doby, kdy zemřela. Moc by mi pomohlo, kdybych si s vámi mohla popovídat.“

„Co jste našli?“

„Kabelku, kterou měla toho večera s sebou. Když odešla z bratrova bytu, nevzala si ji.“

„Proboha.“

„Kdybyste mi mohl věnovat pár minut… Moc mi na tom záleží.“

„To je strašné, to je strašné,“

opakoval. „Podívejte se, dobrá, dohodneme se. Neměl bych to dělat, ale udělám. Nakonec, proč bych si nemohl vyjít odpoledne na procházku? Ale venku je příliš velká zima. Znám jedno místo.

Vinny’s na Sedmdesáté druhé ulici mezi West End a Broadwayí. Znáte to tam?“

„Velice dobře.“

„Vinny’s. Na jižní straně ulice.

Budu tam v – v kolik se sejdeme?“

„V půl třetí?“

„Půl třetí se mi hodí. Ve dvě třicet jsem tam. Jak vypadáte nebo jak vás poznám?“

Ta otázka mě zaskočila. Nikdy na ni nedokážu odpovědět. Podívala jsem se dolů, co mám dneska vlastně na sobě. „Vezmu si černý plášť do deště a v ruce ponesu kufřík.“

„Počkám tam na vás. Zamluvím stůl pro dva. Takže dnes odpoledne, platí?“

„Platí.“

„Na shledanou.“

Když jsem skončila s výukou, dala jsem si ve fakultním bufetu lehký chutný oběd a pak jsem vyrazila do centra. Asi v půli cesty začalo pršet a já se začala strachovat, jestli se déšť nestane pro Harryho Schiffa pohodlnou záminkou, aby nemusel do Vinny’s přijít. Znala jsem tu část města docela dobře, protože jeden můj přítel, starší muž, žil a byl zavražděn v jednom z domů na západní straně Sedmdesátých ulic a já jsem tenkrát –je to asi rok a půl –navštívila několik podobných bytů kolem, když jsem hledala stopy.

Sjížděla jsem dolů po Riverside Drive a nedaleko od Sedmdesáté druhé ulice jsem objevila volné parkovací místo. Zbytek cesty k Vinny’s, asi jeden a půl bloku, jsem došla pěšky. Bylo přesně půl třetí, když jsem před vchodem zavřela deštník a vstoupila.

Uvnitř to vypadalo jako v sousedské putyce pro starší a pokročilé. U jednoho stolu hráli čtyři muži karty. Kromě karet byly na stole ještě čtyři šálky kávy a nic víc. U dalšího stolu si dva muži lámali hlavy nad partií šachu, vedle nich opět stály hrnečky s kávou. V

duchu jsem litovala chudáka Vinnyho, jak těžko asi musí vydělávat na živobytí. Když jsem se rozhlížela kolem, od stolu pro dva se zvedl muž a podíval se na mě.

Zamířila jsem k němu.

„Pan Schiff?“

„To jsem já.“

„Dobrý den. Já jsem Christine Bennettová.“

„Posaďte se. Co vám můžu objednat?“

„Káva bude stačit.“

„Ochutnejte sýrový dort. Je výborný.“

„Dobře.“

„Miku,“ zavolal na opodál stojícího číšníka, „dvě kávy a dva kousky sýrového dortu.“

„Už se to nese, pane Schiffe.“

„Co máte s Iris společného?“ zeptal se.

Jak Marilyn řekla, byl to vysoký pohledný muž, dnes už úplně šedivý a podle mého odhadu se blížil osmdesátce. Na naše utajené rande se náležitě vystrojil, oblékl si bílou košili a modrou hedvábnou kravatu.

Napadlo mě, jak často se asi takhle oblékal na svou odpolední procházku.

„Znám se s její praneteří. Letos mě pozvali na seder a tam jsem se dověděla o Iris.“

„Bylo to zdrcující, strašná tragédie.

Nikdy jsem se s tím nevyrovnal.“

„Požádali mě, abych se pokusila vypátrat, kdo ji zavraždil.“

„Opravdu věříte, že v tomhle obrovském lidském mraveništi dokážete najít člověka, který před šestnácti lety zavraždil obyčejnou ženu, přestože si na tom případu vylámala zuby i naše slovutná policie?“

„Aspoň se o to pokusím. Vyprávějte mi o sobě, pane Schiffe.“

Věnoval mi smutný shovívavý úsměv. „Jsem účetní v penzi. S Iris jsem se seznámil před tolika lety, že už si ani přesně nevzpomenu kdy, ale muselo to být v padesátých letech. Byla krásná, byla rozkošná, byla jako malý anděl.“

„Každý, kdo ji znal, o ní mluvil velice hezky.“

„Kdyby někdo řekl něco jiného, lhal by. Bláznivě jsem se do ní zamiloval. Ale tenkrát, před čtyřiceti lety, bylo všechno úplně jiné. Měl jsem děti, byl jsem profesionál a to se člověk musí chovat podle určitých pravidel.

Chápete, o čem mluvím?“

„Chápu.“

„Později, když mé děti povyrostly, jsem se na chvíli odstěhoval a bydlel sám. S Iris jsme prožívali nezapomenutelné chvíle.

Nepochybuju o tom, že jste vnímavá žena a pochopila jste, že nám to s manželkou neklape. Rozvod je ale přece jen závažný krok a není snadné se k němu odhodlat.

Vyhrožovala mi, že mě bude vláčet roky po soudech, a ona by toho byla schopná. Nakonec všechno vyřešila Iris s vehemencí sobě vlastní: ‚Buď se vezmeme, nebo je konec‘

Nemohl jsem uvěřit, že by náš vztah mohl někdy skončit, ale ona to myslela smrtelně vážně. Nedokázal jsem to. Vzdal jsem se bytu a vrátil se k ženě.“

„Jak dlouho před Irisinou smrtí jste se přestali vídat?“

„Pár let. Nedokážu vám to teď říct přesně.“

„Zůstali jste v kontaktu?“

„No, znáte to, čas od času telefonát, květiny k narozeninám. Nezapomněl jsem na ni, pokud se ptáte na tohle, a myslím, že ani ona nikdy nezapomněla na mě.“

„Bavili jste se také o věcech, které se týkaly jejího života?“

„Probírali jsme spolu vlastně všechno, nepřipadalo mi, že by měla nějaké zábrany. Takže jsem se dověděl, že tenhle se oženil a tamté se narodilo dítě.“

„A co její práce? Mluvila i o ní?“

„Měla skvělé místo a pracovala pro neméně skvělého muže. Milovala svou práci.“

„Setkal jste se někdy s jejím šéfem?“

„S panem Garganusem? Jak bych se s ním mohl setkat?“

„Prostě mě napadlo – třeba když jste s ní ještě chodil – mohl jste mít…“ Nechala jsem nedokončenou větu viset mezi námi v prostoru a doufala, že k ní něco doplní, co bych mohla použít.

„Toho muže jsem v životě neviděl.“

„Vzpomínáte si na poslední setkání s Iris?“

„Jako by to bylo včera. Zavolal jsem jí a zeptal se, jestli bychom si nemohli někam vyjít na její narozeniny. To bylo v prosinci.

Bylo jí padesát devět. Pozval jsem ji do pěkné restaurace, poslal jsem jí do bytu květiny. Strávili jsme spolu příjemné chvíle.“

„Takže to bylo několik měsíců před její smrtí.“

„Ano, je to už tak dávno.“

„Pane Schiffe, tahle otázka je pro mě velice nepříjemná, ale nemůžu se jí vyhnout. Chci se vás zeptat –víte něco o tom, že by Iris měla někoho potom, co jste spolu přestali, ehm, udržovat užší kontakty?“

„Jiného muže?“

„Ano.“

„Nikdy se o ničem nezmínila. Kdo to byl?“

„Já nevím, že by se s někým scházela. Jen mě zajímalo, jestli ano a jestli jste o tom věděl.“

„Ne, to si nemyslím. Vy ano?“

Cítila jsem se strašně. Bylo mi trapné šťourat se v tak choulostivých záležitostech, které mu viditelně působily nesmírnou bolest, navíc ani nebylo jisté, jestli se mé domněnky vůbec zakládají na pravdě. „Já namouduši nevím,“

odpověděla jsem upřímně. „S vaším dovolením bych teď vytáhla možná trochu divokou teorii a chtěla bych vás poprosit, abyste mi na ni řekl otevřeně svůj názor. Dokázal byste si představit, že by Iris měla poměr se svým šéfem?“

„Iris že by chodila s panem Garganusem? Nikdy!“

„Nikdy jste neměl pocit – když jste se rozešli, nikdy vás nenapadlo, že důvodem mohl být jiný muž? Že se možná začala zajímat o pana Garganuse?“

„Nikdy. Milovali jsme se. Měli jsme vztah, který trval pětadvacet let. To je déle, než většina lidí zůstane v manželství. Ne, musím vám říct, patřili jsme k sobě.

Myslím si, že když jsme se rozešli, doufala, že to snad nebude trvat příliš dlouho, než si někoho najde, aby se usadila. Ale v té době určitě nikoho neměla. A nemyslím si, že by jako další možný partner přicházel v úvahu pan Garganus.“

„Když jste ji vzal do restaurace na její narozeniny, nenaznačila vám, že by s někým chodila?“

„Ani slovem.“

„Pane Schiffe, nenapadá vás někdo, koho Iris znala a jehož jméno začínalo na M?“

„Křestní jméno nebo příjmení?“

„Na tom nezáleží.“

„Počkejte chvilku.“

Káva a sýrový dort už stály před námi na stole. Usrkl ze šálku a v úporném přemýšlení si třel nakrabacené čelo. „Znal jsem její neteř Marilyn. To je jedna.“

„Ano.“

„Chcete další?“

„Když na někoho přijdete?“

„Nevím. Ledaže…“

„Ano?“

„Neměl bych vám to říkat. Neměla by z toho radost. A na co tohle všechno vůbec potřebujete?“

„Našli jsme v její kabelce malý diář. Měla tam zapsané oba sedery a pod druhou poznámkou bylo písmeno M. Možná si to rozmyslela a rozhodla se během prvního sederu navštívit M. Když té noci odešla z bratrova bytu, nechala si tam kabelku, z čehož jasně vyplývá, že měla v úmyslu se tam vrátit. Takže je pravděpodobné, že vyběhla ven jenom na chvíli, aby se s někým sešla.“

„Kvůli čemu?“

„To nevím. Kdybychom ale toho člověka dokázali najít, možná bychom měli vraha.“

„Chápu. A policie nikdy toho chlapa nevypátrala?“

„Policie o té kabelce vůbec nevěděla a do včerejšího; rána ji ani neviděla, dokud jsem ji tam nedonesla.“

„Objevila jste ji vy?“

„Ano.“ Bylo by příliš komplikované zasadit do toho obrázku ještě Marilyn. Už tak mi dalo spoustu námahy přimět starého pána, aby odpovídal na mé otázky, aniž by se nejdřív nezeptal na jednu až dvě sám.

„Jak se vám to líbí?“

„Co jste mi to chtěl říct?“

„Tak dobrá, myslím, že dneska už na tom nesejde. Iris už hodně dlouho není mezi námi.“

„Skutečně velmi dlouho.“

„Dávno před tím, než jsem ji potkal – tehdy jí mohlo být něco málo přes dvacet –se provdala.“

„Rozumím.“:

„Tenkrát jsem ji neznal. Svěřila se mi s tím, až když jsme spolu začali chodit. To byl také jeden z důvodů, proč měla tak dlouho pochopení pro problémy, které jsem řešil se svou ženou – protože si něčím podobným prošla sama. Jí ale tak dlouho netrvalo utéct z nepovedeného manželství, zatímco mně se to protáhlo na celý život.“

„Znáte jméno jejího manžela?“

„Určitě mi ho musela říct. Já nevím.

Když něco slyšíte před čtyřiceti lety, není tak snadné si na to vzpomenout.“

„Pokuste se, prosím, zamyslet nad tím M.“

„Murray, Max, Manny, Milton. Nic mi to neříká.“

„Možná to bude vědět její sestra.“

„Sylvie? Jak se jí daří? Je to roztomilé děvče.“

Usmála jsem se. Tomu roztomilému děvčeti je dneska minimálně osmdesát. „Je v pořádku. Byla také na sederu, jehož jsem se před několika týdny zúčastnila.

Pochopila jsem, že si byly velice blízké.“

„To máte pravdu. Ostatně neznám jediného člověka, který by si Iris neoblíbil.“

„Měla Iris nějaké děti, pane Schiffe?“

„Ne. Nebyla tak dlouho vdaná. Její muž byl opravdu totálně neschopný a navíc se projevil jako zlomyslný a záludný člověk. Proto odjela do Rena a nechala se rozvést.“

„Do Rena?“

„Tenkrát byl rozvod ve státu New York prakticky nemožný. Takže pokud jste měla v bance tučné konto, odjela jste na šest týdnů do Rena, prohlásila jste, že tam máte trvalé bydliště, a oni vás bez problémů rozvedli. Pár podnikavců si na tomhle lidském neštěstí vybudovalo slušně prosperující byznys; lidi se ubytovali v levných hotelech a utratili většinu celoživotních úspor jen proto, aby se nechali rozvést. Když se tady změnil zákon, znamenalo to pro Reno okamžitý konec.“

„Obávám se, že o rozvodových praktikách toho moc nevím,“

poznamenala jsem.

„Je lepší to nevědět.“

Vytáhla jsem kousek papíru a napsala na něj své jméno, adresu a telefonní číslo. „Kdybyste si náhodou vzpomněl na jeho jméno, zavolal byste mi?“

„Samozřejmě. Jen si budu muset odskočit někam do telefonní budky.

Už slyším ty manželčiny všetečné otázky, kdyby se na telefonním výpisu objevil meziměstský hovor.To já jsem měl odjet do Rena.

Ale nebyl jsem tak chytrý a zásadový jako Iris.“

„Jsem si jistá, že jste se rozhodl správně, pane Schiffe. Vaše děti jistě ocení, že vyrůstaly v kompletní rodině.“

„Občas je těžké odhadnout, čeho si děti váží a co oceňují, ale musím přiznat, že ke mně se chovají moc hezky. Potřebujete ode mne ještě něco?“

„Abyste mi řekl, kdo mohl mít zájem Iris zabít.“

„Nikdo na celém světě.“

Jinou odpověď jsem ani neočekávala. „Pane Schiffe, včera jsem se dověděla něco skutečně zvláštního. Víte o tom, že Iris asi týden před svým zmizením odešla ze zaměstnání?“

„Odešla ze zaměstnání? Ne. Proč by to dělala?“

„Nikdy se před vámi nezmínila o tom, že by plánovala změnit místo?“

„To bych si určitě pamatoval. Nikdy jsem to od ní neslyšel.“

„Mluvil jste s ní po té večeři k narozeninám?“

„Určitě jsem musel. Jednou měsíčně jsem jí volal. To nemůže být pravda. Řekla by mi o tom.“

Snědla jsem poslední sousto sýrového dortu a dopila kávu. Byl to dlouhý rozhovor a já měla pocit, že pan Schiff ze mě dostal víc informací než já z něho. Až na to, že Iris byla vdaná, což byla jistě překvapující novinka. „Myslím, že to máme za sebou,“ řekla jsem.

„Bylo mi potěšením se s vámi setkat. Doufám, že mi zavoláte, jestli vás něco zajímavého napadne.“

„Když na něco přijdu, určitě se vám ozvu.“

„Zaparkovala jsem na Riverside Drive. Kdybyste šel těch pár bloků se mnou, můžu vás odvézt domů.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Rád se procházím v dešti. Připomíná mi to Iris.“

Cestou domů jsem měla důvod k úsměvu. Zní to jako klišé, když řeknete, že lidem nikdy úplně neporozumíte, ale zároveň musím přiznat, že většina klišé má podle mého názoru něco do sebe. Můj osobní názor na manželství a rozvod je jedna věc, na druhé straně jsem ovšem přemítala, co mohlo tohoto muže tak pevně připoutat k ženě, kterou, jak sám přiznal, neměl rád, že se nedokázal osvobodit a být volný pro tu, kterou miloval a která zjevně milovala jeho. Lidé se dopouštějí ve svých životech různých kopanců a Harry Schiff rozhodně patřil mezi přeborníky.

Pětadvacet let miloval jednu ženu, zatímco byl ženatý s jinou, a jistě by stejně strávil i zbytek života, kdyby to neukončila. Zajímalo by mě, jestli ji k tak zásadnímu kroku, že mu dala ultimátum, přimělo něco mimořádného, jestli to opravdu byl nějaký jiný muž, který jí vstoupil do života (a ona byla příliš ohleduplná na to, aby to Harrymu oznámila jako krutou nezvratnou pravdu), nebo jestli si už jednoduše řekla dost a položila si zásadní otázku: „Stojí mi tohle všechno za to?“

Nepředpokládám, že se někdy dopátrám uspokojivé odpovědi.

Domů jsem dorazila chvilku před pátou a hned mi padlo do očí světýlko záznamníku, jak na mě přátelsky mrká. Zmáčkla jsem knoflík a přitom jsem se snažila vysvléct z mokrého pláště.

„Ahoj, miláčku. Dneska ti ulehčím práci. Nemusíš mi nic připravovat k večeři. Máme tady nějaký večírek a všude jsou kvanta jídla. Víš, že se neošidím, takže mi bude stačit šálek tvé dobré kávy. Brzy nashle.“ To byl samozřejmě vzkaz od Jacka.

„Chris, tady Cathy Hollowayová.

Několik věcí, o nichž jsme včera hovořily, mě zaujalo, a tak jsem se tady dnes dopoledne trochu porozhlédla a narazila jsem na něco, co by vás, myslím, mohlo zajímat. Zavolejte mi a řeknu vám o tom víc.“

Mrkla jsem na hodinky a pak jsem rychle vyhledala Cathyino číslo.

Recepční, která zvedla telefon, se zpočátku zdráhala a nechtěla mě přepojit, že prý je příliš pozdě, ale nakonec se nechala umluvit a zmáčkla příslušné číslo.

„Hollowayová.“

„Cathy, tady Chris Bennettová. Před chvilkou jsem dorazila domů a poslechla si váš vzkaz. Ale vy už jste na odchodu, že ano?“

„Ne, to je v pořádku. Pár minut mě nezabije. To, na co jsem přišla, je opravdu velice podivné.“

„Povídejte.“

„No, vzpomínáte si, jak jsem říkala, že Iris je příliš mladá na to, aby pobírala dávky sociálního pojištění nebo podnikovou penzi, takže mi nešlo na rozum, jak to chce bez zaměstnání zvládnout. Dneska ráno jsem šla do archivu, kde se ukládají staré výplatní listiny zaměstnanců.

Brali jsme vždycky v pondělí a šek pro Iris byl v pondělí normálně poslán. Předtím v pátek oficiálně oznámila, že odchází.“

„To byla výplata za minulý týden,“

doplnila jsem ji.

„Správně. A měla být také její poslední. Pokud jí zbývala nějaká nevybraná dovolená, byla by proplacená ve stejný den. Ale žádný záznam o tom, že by v GAR

skončila, jsem nenašla. A teď se podržte – následující pondělí jí mzdové oddělení poslalo další výplatní šek.“

„Jako by ve firmě nikdy neskončila.“

„Přesně tak, jako by ve firmě nikdy neskončila. O pár dní později zmizela a byla zavražděna. V

pondělí poté jsme jí poslali poslední šek a do dokumentů byla připsána stručná poznámka, že zemřela.“

„To znamená, že v papírech všechno vypadá tak, jako by nikdy neodešla.“

„Ano.“

„Napadá vás nějaký důvod, proč tomu tak bylo?“

„Nabízí se jediné vysvětlení – Iris ve firmě zůstala a její odchod byla jen komedie pro lidi. V tom případě mi ale naprosto uniká, co pro GAR

dělala, když do kanceláře nechodila.“

„Díky, Cathy. Ani já tomu zatím nerozumím, ale budu se snažit tu záhadu rozluštit.“

„Kdybych ještě něco zjistila, určitě vám zavolám.“

Poděkovala jsem jí, ale věděla jsem, že už teď udělala mnohem víc, než jsem doufala.

·

14

„Vaříš moc dobrou kávu,“

pochvaloval si Jack pohodlně rozvalený na pohovce. „Kde ses to naučila? Ode mne určitě ne.“

„Protože jsem v klášteře svatého Štěpána nic jiného dělat nemohla, vymyslely pro mě ostatní sestry zbrusu novou funkci – stala jsem se šéfovou přes kávu, a naučily mě, jak ji správně vařit.“

„Odvedly dobrou práci. Je fakt skvělá. A to dušené maso je taky znamenité.“

„To víš, pravidelný trénink začíná nést ovoce.“

Usmál se. „Jo,jo,jen na sobě pracuj.

Poslouchej, Chris, trochu jsem přemýšlel. Měli bychom k domu přistavět rodinný pokoj.“

„Kam?“ zeptala jsem se znepokojeně.

„Dozadu. Za kuchyni.“

„Tím ale přijdu o okna a výhled na zahradu.“

„Okna na boku zůstanou a navíc budou samozřejmě také v zadní stěně rodinného pokoje, takže se budeme moct posadit tam a dívat se ven. A denní světlo se dostane i do kuchyně.“

„To není jen tak, Jacku. Musíme všechno pořádně promyslet,“

namítla jsem stísněně.

„Bojíš se, kolik to bude stát?“

„Trochu,“ připustila jsem. Co se týká peněz, nikdy jsem si nebyla jistá v kramflecích a on to věděl.

„Tak se neboj. Cena domu se tou přístavbou o hodně zvýší. A uvidíš, jak se nám to bude líbit.“

„Jak jsem řekla; musíme to promyslet.“

„Eileen říkala, žes jí včera volala.“

„Hm.“

„Prý jsi úžasná.“

„No, to samé můžu říct já o ní.

Copak nám nepři –chystala tu nejlepší svatbu, o jaké se nám ani nezdálo?“

„To je fakt.“

„Je to dobrá ženská, a pokud jí můžu nějak pomoct, chci to udělat.“

„Zvažuje tvou nabídku.“

„To je dobře. Jsem ráda, že ji hned neodmítla.“

„Co pro mě máš na dnešní večer?“

Pověděla jsem mu o novince, kterou jsem se dověděla od Cathy Hollowayové.

„To je opravdu zajímavé.Takže Iris odešla, ale vlastně neodešla.

Vypadá to, jako by ji šéf pověřil nějakým speciálním úkolem, viď?“

„Že by se opravdu stala jeho milenkou?“

„Proč ne? Včera jsi říkala, že jeho manželka věděla o tom, že se Iris chystá na výlet. Možná Garganus pro manželku vymyslel báchorku, aby zmátl stopy. Kdyby se mu podařilo manželku přesvědčit, že Iris z firmy odešla a odjíždí na cestu kolem světa, přestala by ho podezřívat.“

„Takže co se teda stalo?“ pokusila jsem se to shrnout. „Ona se před ním zmiňuje, že na velikonoční večeři bude u svého bratra, a on ji chce vidět. Kolem jedenácté přichází k domu, ona za ním seběhne dolů, aby se s ním setkala, a dochází mezi nimi k potyčce.“

„On by ale nemohl k bytu přijít pěšky,“ oponoval Jack. „Musel by přijet. Moc by mě zajímalo, jestli měl řidiče.“

„Dokonce i kdyby měl, mohl klidně řídit sám, kdykoli se mu zachtělo.“

„To je možné,“ připustil Jack. Vstal a vrátil se s čistým listem papíru, dvakrát ho přeložil a začal si zapisovat poznámky podél kratšího přeloženého okraje. „Pár věcí se mi nelíbí. Zaprvé, on není typ chlapa, který by sám vraždil. Vsadím boty, že používal drahé parfémy a pravidelně docházel na manikúru.“

„Jeho řidič?“

„Možná,“ protáhl a udělal si poznámku. „Šoféři vědí o svých pánech víc než jejich manželky.

Stejně jako kolegové v práci.“

Usmál se na mě a smířlivě mě poklepal po stehně. „Zadruhé, já nejsem odborník na manželskou nevěru, ale tohle už byl pán v letech. Bylo mu přes šedesát, je to tak?“

„Správně.“

„A ona do šedesátky taky neměla daleko.“

„Ano.“

„Když chlap dosáhne tohoto věku, nezačne se ohlížet spíš po mladších ženách, kolem dvaceti třiceti?“

„Nezapomeň, že na svá léta to byla mimořádně pěkná a zachovalá ženská, měla štíhlou sportovní postavu a moc hezky se oblékala.

Nepostrádala jiskru a osobní kouzlo, kterému málokdo odolal.

Navíc se ke všem chovala velice přátelsky a mile.“

„OK, tohle kolo jsi vyhrála, řekněme, že to beru. Ale je tu ještě jedna věc, která nesedí. Wilfred Garganus ve svém jménu M určitě nemá.“

„Ale to M se vztahovalo k tomu druhému sederu následujícího dne.

Ať už se chtěla sejít s kýmkoli, jehož jméno začínalo na M, zemřela dřív, než se setkání uskutečnilo.“

„Nebo na poslední chvíli zavolal a změnil termín na první večer. No, myslím, že teď máme mnohem víc materiálu, s kterým se dá dělat.

Mluvila jsi dneska s tím mužem, co s ním Iris chodila?“

„Dneska odpoledne. Je to milý muž, Jacku. Na svůj věk poměrně vysoký. Nenajdeš moc chlapů kolem osmdesátky, kteří měří přes sto osmdesát centimetrů. Pořád vypadá dobře a nic bych za to nedala, že kvůli naší schůzce si dal hodně záležet na tom, aby mu to slušelo, vzal si bílou košili a kravatu. A jedna věc je naprosto zřejmá – Iris byla velká osudová láska jeho života. Pokud měl nějakou vadu na kráse, pak snad jedině tu, že se nikdy nedokázal odhodlat k tomu, aby opustil svou ženu, kterou nemiluje. Dokonce i dnes je pro něho život vedle ní pustý a prázdný, ale stále v tom nefungujícím manželství setrvává.“

„Buď se nechá vláčet lhostejnou setrvačností, nebo není schopen se k rozvodu rozhoupat.“

„Ať je to, co je to, moc dobře si uvědomuje, že v tomhle směru selhal v první řadě on. Prozradil mi jednu velmi zajímavou věc, ze které se možná ještě něco vyvine. Iris byla vdaná.“

„To zní slibně.“

„Už je to pěkně dlouho, padesát let, možná víc. Brzy po sňatku se ale rozvedla; teda aspoň mu to tvrdila.

On k tomu lakonicky poznamenal, že ona byla ta moudřejší. To prý měl udělat on sám. Nezapíral, že mu Iris jméno svého manžela řekla, ale nemohl si na něj vzpomenout.“

„Takže máme na scéně dalšího bezejmenného podezřelého.

Dokážeš nějak upřesnit dobu, kdy se brali?“

„Konec třicátých nebo začátek čtyřicátých let.“

„Nezlob se na mě, ale naše představy o ‚přesnějších údajích‘

se diametrálně rozcházejí.“

„No dobře, ale vsadím se, že Marilyn vůbec netuší, že byla Iris vdaná. Její otec a teta Sylvie by to ale mohli vědět.“

„Pokud máš pravdu, pak musejí znát i jméno.“

„Přiznám se ti, že s otcem Marilyn nemám nejmenší chuť se o tom bavit, ale Sylvie by mi mohla pomoct. Přiznala, že ví něco, co mi nikdo nebude chtít říct. Třeba měla na mysli tohle.“

„A když je policie vyslýchala v souvislosti s Irisinou smrtí, všechno zatloukli.“ Rozpoznala jsem v jeho hlase stín zklamání.

„Ve třicátých čtyřicátých letech se rozvod v rodině rovnal společenské katastrofě,“ upozornila jsem ho.

„Ale vražda taky.“

Teď už však bylo příliš pozdě dohadovat se s Grodnikovými, jestli byl jejich přístup k této záležitosti správný nebo chybný.

Ve středu časně ráno jsem zavolala Marilyn a oznámila jí, že jsem zjistila spoustu zajímavých věcí a že bychom si měly promluvit.

Slíbila, že za hodinu bude u mě.

Čekání jsem si ukrátila úklidem kuchyně a přípravou plastových tašek a pytlů plných recyklovatelného odpadu, které musím odnést ke sběrným kontejnerům. Nikdy by mě nenapadlo, kolik věcí, které dříve končily v popelnici, dokáže člověk nashromáždit. A představitelé Oakwoodu občany v této činnosti ještě šikovně povzbuzují zprávami, kolik peněz se sběrem a prodejem zdánlivě nepotřebného materiálu vydělá.

Marilyn zatočila na příjezdovou cestu a ke dveřím přišla s nákupní taškou v ruce.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ji, když jsem jí otevřela, ještě než stačila zazvonit.

„Ráda tě vidím, Chris. A tady je něco malého pro tebe a Jacka.“

Z „něčeho malého“ se vyklubal čokoládový koláč, který voněl tak svůdně, že už teď jsem trpěla představou, jak se budu muset držet, abych se do něj nepustila dřív, než se Jack večer vrátí. „Jestli se nepletu, tak se Mel zase vytáhla.“

„Máš pravdu, ona je múzou políbená kuchařka. Stačilo ji jen trochu pobídnout a o zbytek se už postarala sama.“ Svlékla si kabát a pověsila ho do skříně dřív, než jsem ho od ní stačila vzít. „Tak a teď mi už, prosím tě, pověz, co pro mě máš za novinky.“

Posadily jsme se v obýváku a v té chvíli mě poprvé napadlo, že nápad přístavby rodinného pokoje za kuchyní, s nímž včera večer přišel Jack, zase nebyl tak úplně marný.

Musela jsem připustit, že bychom tím získali velice příjemné místo, kam bych si mohla přivést přítelkyni, v klidu si popovídat a přitom se kochat výhledem na zahradu pozlacenou dopadajícími slunečními paprsky.

„Víš o tom, že Iris byla zamlada vdaná?“

„O tom jsem nikdy neslyšela. Jsi si tím jistá?“

„Podařilo se mi najít Harryho Schiffa, Irisina dávného přítele, a včera jsme spolu vedli dlouhý a velice příjemný rozhovor. Přiznala se mu, že byla vdaná, ale nevěřím, že on nebo někdo jiný by to řekl policii. Vsadila bych se, že tvůj otec o tom ví mnohem víc.“

„V tom s tebou souhlasím, ale nepřipadá mi jako nejlepší nápad, aby ses ho ptala. Něco se totiž stalo, o čem ti musím říct.“

„Je v pořádku?“

„Nic se nezměnilo. Ale o jeho zdraví se nejedná. Mluvila jsem s ním po telefonu a přitom jsem se zmínila, že jsme byly v jeho bytě na Sedmdesáté první ulici. Měla jsi ho slyšet, jak mi vynadal, Chris.“

„To je mi líto,“ řekla jsem.

„Kdybych tušila, že se tak rozčílí, nikdy bych po tobě nechtěla, abychom tam šly.“

„Já tomu ale vůbec nerozumím.

Možná se u něho začíná projevovat ta nemoc, ačkoli on tvrdí, že se cítí dobře. Ale rozhodl se, že odejde od sestry a vrátí se zpátky na Sedmdesátou první ulici.“

„Dokáže se o sebe sám postarat?“

„To si vůbec neumím představit.

Posledních čtyřiadvacet hodin sedím na telefonu a pokouším se sehnat někoho, kdo by s ním žil a pomáhal mu. Zdá se, že se mi snad podařilo najít jednu ženu tady odtud, která doufejme bude souhlasit a půjde do New Yorku, dokud bude třeba. Celá ta věc je velice nepříjemná. Určitě by mu bylo daleko líp u sestry nebo u nás.“

„Myslíš, že to dělá proto, aby nám znemožnil čmuchat kolem?“

„O tom nepochybuj.“

„To mě moc mrzí, Marilyn. Nějak se nám ta hladina začíná čeřit víc, než jsem očekávala. Co kdyby ses ho pokusila uchlácholit, že už nemám v úmyslu se tam nikdy vrátit?“

„Už jsem mu slíbila, že tam nepůjdeme. Nezajímá ho to. On chce prostě bydlet tam a tím to hasne.“ Zvedla některé mé poznámky, které ležely na konferenčním stolku před námi.

„Pojďme se vrátit k Iris. To je všechno, co ti Harry Schiff řekl?“

„Všechno, co je důležité. Ale dověděla jsem se pár dalších věcí, které tě možná překvapí. Říkala jsem ti, že Iris odešla asi týden před velikonoční večeří ze svého místa u GAR.“

„A já tomu pořád nemůžu uvěřit.

Proč by odcházela? A kdyby to opravdu udělala, určitě by nám o tom řekla.“

„Možná to měla v úmyslu později.

Měla jsem možnost nahlédnout do policejních spisů a mluvila jsem s detektivem, který má případ na starosti. Policie věděla, že odešla.“

„A nám o tom nic neřekli.“

„Vyslýchali pana Garganuse a on jim to pověděl. Detektiv pravděpodobně neshledával na celé věci nic neobvyklého. Spousta lidí odchází ze zaměstnání dnes a denně a důvodů, proč to ten či onen neoznámí své rodině, existuje bezpočet.“

„Ona svou práci milovala, Chris.

Byl to její život.“

„A to ještě není všechno.“

Odvyprávěla jsem jí rozhovor s Cathy Hollowayovou.

„Takže ona odešla a zároveň neodešla.“

„Přesně tak se to jeví. Nedokážu ti vysvětlit proč a možná pro to ani žádný pádný důvod neexistuje, ale napadlo mě, že se možná s panem Garganusem rozhodli, že odjedou na utajenou společnou dovolenou nebo že si někde zařídí hnízdečko lásky.“

Marilyn rezolutně zavrtěla hlavou.

„Tak tady jsi úplně vedle, milá zlatá. Vím, že je mnohdy těžké posuzovat nestranně lidi, které máme rádi, ale já jsem skálopevně přesvědčená, že Iris nikdy nepohlížela na pana Garganuse jinak než jako na skvělého člověka, pro něhož pracuje.“

„Ať je to, jak je to, mluvila jsem s jeho manželkou.“

„Opravdu?“

„Přesvědčila jsem jednu její bývalou kolegyni z GAR, aby mi dala její adresu. Jen dílem náhody jsem se ocitla uvnitř domu, protože když jsem zazvonila u vchodu, otevřela mi její vnučka a pustila mě dál. Kdyby byla na jejím místě služebná, nejspíš by se se mnou vůbec nebavila a poslala by mě pryč.“

„No, každý z nás potřebuje čas od času pomoc shůry. Co jsi zjistila?“

„Především, ta žena ví mnohem víc, než je ochotna přiznat. Snažila se mě odbýt tím, že o Iris nic neví, a pak mi začala vykládat věci, které v rodině nikdo ani netušil.“

„Jako co?“ Byla náhle celá rozechvělá vzrušením. „Například mi tvrdila, že o tom, že by Iris odešla ze zaměstnání, nic neví, a o minutu později z ní vypadlo, že Iris měla v plánu odcestovat do Evropy – dokonce se zmínila konkrétně o Švýcarsku –, dokud je prý ještě mladá a v dobré kondici na to, aby si takovou dovolenou užila.“

„Ona ti řekla, že se Iris chystala do Švýcarska?“

„Přesně tak.“

„Iris se o tom ale nezmínila ani slovem. Ráda bych věděla, jestli to řekla matce. Celé odpoledne strávily spolu v kuchyni, když připravovaly jídlo na večeři.“

„Pak by to měl táta vědět.“

„Jestli už se uklidnil, budu se ho muset zeptat.“

„Marilyn, myslím si, že po takové tragédii, jaká Iris postihla, musela rodina prožívat strašná muka, určitě bylo vyřčeno mnoho zbytečných kdyby a kéž by. Kdybychom jen věděli tohle. Kéž bychom jen nedělali tamto.“

„To víš, že každý zpytoval svědomí, Chris. Jakmile jsme se to dověděli, týden jsme drželi šivu.“

„Prosím?“

„Po smrti příbuzného drží rodina smutek, ti nejbližší ani nevycházejí z domu a nepracují. Za starých časů truchlící opravdu sedávali na dřevěných bednách; myslím, že jsme museli sehnat jednu i pro tátu.

Dneska se pro tento účel vyrábějí speciální kartónové krabice s potiskem na povrchu, který jim propůjčí vzhled dřevěné bedny.

Staré bedny od pomerančů, na něž si ty ale nemůžeš pamatovat, protože jsi příliš mladá. Když držíš smutek, pokládá se za nevhodné užívat si pohodlí. A každý“ člen rodiny si odtrhne kousek oblečení nebo nosí černou stuhu, která je symbolicky roztržena. Tak jako tak, během této doby rodinu nenavštěvují žádní lidé a rodina se tak semkne. Chodila jsem tam každý den, abych poseděla s tátou a mámou; byla tam sestra a přišli i bratři. A stále a stále jsme omílali to, co se toho osudného večera přihodilo. Mluvili jsme o Irisině životě, o její práci, o bytě, o oblečení, pořád dokola. Co se mohlo, proboha, tak strašného přihodit, co komu udělala, že její mrtvola musela skončit pohozená někde v ropných skladištích?

Rozebrali jsme její život i smrt do nejmenších detailů. Nedostali jsme se nikam.“

„A při žádném z těchto sezení se nikdo nezmínil o tom, že byla vdaná?“

„Věř mi, Chris, to bych si určitě zapamatovala. Už jsem ti říkala, že generace mých rodičů střežila svá tajemství jako oko v hlavě. Možná když jsem tam nebyla já, možná když tam seděli jen s tetou Sylvií, tak se o tom rozpovídali. Ale chápeš, policii to nikdy nenahlásili.

Jestli o tom věděli – a souhlasím s tebou, že nejspíš ano –, pokládali to za čistě soukromou věc, do které nikomu cizímu nic není, dokonce ani policii, která vyšetřuje vraždu.“

„Marilyn, zkus si vybavit, co se dělo po Irisině smrti. Udělal tvůj otec něco neobvyklého, cos tenkrát nechápala, ale teď s odstupem času bys to dokázala vysvětlit, když víš, že kdysi měla manžela?“

„Táta neudělal nic, ale matka ano.

Spolu s tetou Sylvií se pustily do vyklízení Irisina bytu. Táta by se beztak takové akce nechtěl zúčastnit. Matka a teta Iris si byly velice blízké. Byly to švagrové, ale rozuměly si skvěle. Táta ji měl rád a teta u nich byla pečená vařená. On byl nejstarší z dětí a ona nejmladší, takže na ni jakoby dohlížel. Po celý život. Tak mi to aspoň připadalo.“

„Co teda tvá matka dělala?“

zopakovala jsem znovu otázku.

„Trávila v Irisině bytě tolik času, že jsme si o ni začali dělat starosti.“

„Musela to být spousta práce, než to tam dala do pořádku.“

„No, to určitě. Ale připadalo nám, že je v tom něco víc. Měla jsem takový pocit –jak jen to říct? –, že se snažila všechno zařídit a zorganizovat, prostě se o všechno postarat.“

„Říkala jsi, že Iris po sobě nezanechala moc peněz.“

„Ne tolik, aby ji někdo kvůli tomu chtěl zabít. A nezapomeň, že co po ní zůstalo, odkázala příbuzným z Melaniiny generace. Tenkrát to byly děti, mladí lidé. Z těch peněz nikdo nezbohatl a nedokážu si představit, že by někdo vraždil kvůli kožichu nebo zlatému náhrdelníku.“

„Je to velice složité, Marilyn. V

první řadě na nás čeká jedna věc –musíme zjistit, kdo byl Irisin exmanžel. Pokud je stále naživu, chci s ním mluvit. Pokud je mrtev, chci vědět, jestli zemřel před nebo až po Iris.“

„Myslím, že nejlepší bude zeptat se Sylvie.“

·

15

Seděla jsem za kuchyňským stolem naproti Marilyn, která telefonovala své tetě. Srdečná povaha a dobré mravy jí ani nedovolily začít jinak než otázkou, jak se Sylvii daří, jak jí slouží zdraví, a zaměřila se obzvlášť na její přetrvávající problémy poslední doby – artritidu, krevní tlak a obtíže s chůzí.

Postupně pak převedla řeč na mě a jak se nám minulý pátek líbila návštěva. Několik minut strávily obvyklým povídáním o tom, co, kdy, kde a jak, tu a tam přerušeným smíchem, až se Marilyn konečně podařilo prokousat se k jádru věci –řekla Sylvii, že máme několik dalších otázek, které postupně vyplynuly z vyšetřování a na něž bude ona jistě znát odpověď.

Měla jsem před sebou připravený otevřený zápisník a pobaveně jsem sledovala, jak Marilyn umně manévruje tetu potřebným směrem.

„Sylvie, právě jsme se dověděly o Iris velice zajímavou věc. Věděla jsi, že byla v mládí vdaná?“

Odpověď byla velice obsáhlá a Marilyn se na dlouhé minuty omezila pouze na hm a ach, než byla schopna zareagovat poněkud duchaplněji. „Devatenáct set třicet devět? Opravdu? Musela být velice mladá.“ Pomalu se před námi začal vynořovat příběh, celé půlstoletí pohřbený hluboko v myslích starší generace. Iris se vdávala na jaře, podle Sylvie devátého nebo desátého března, a přivedla svého manžela ukázat rodičům. Ti byli tak šokováni a rozzlobeni, že ze sebe sotva dokázali vypravit slovo.

„No neříkej. A kde vůbec po svatbě žili?“ zeptala se Marilyn jakoby nic a opět dlouho beze slova naslouchala. „Takže od babičky nebyla tak daleko, když bydlela na Concourse.“ Konverzace pokračovala tak, jak jsem předpokládala. „To je ostuda,“

zamračila se Marilyn. „To znamená, že spolu nevydrželi ani rok.“

Informace Harryho Schiffa tedy byla přesná. Bylo to uspěchané nezralé manželství, které nemělo šanci na úspěch a ztroskotalo.

Zbytek konverzace už jsem většinou nevnímala, protože se týkal jiných věcí, které pro mě nebyly zajímavé.

Konečně se Marilyn podařilo rozloučit – během pár minut musela třikrát zopakovat sbohem – a zavěsila.

„Chudák ženská,“ povzdechla si.

„Cítí se moc osamělá. Má takovou radost, když si má s kým zdrbnout.

Překvapilo mě, že nebyla pohostinnější, když jsme ji v pátek navštívily. Skoro mi to připadalo, jako by nás vyhazovala ven.“

„Možná pro ni byl ten rozhovor příliš bolestivý. Řekla mi, že ví něco, co mi nikdo jiný nebude chtít prozradit, ale v pátek nebyla připravena o tom mluvit. Dala jsem jí telefonní číslo, ale ještě nezavolala. Myslím, že to bylo ono.“

„Takže se jmenoval Martin Handleman, pokud to nějak pomůže.“

„Martin,“ opakovala jsem polohlasem. „Iris měla napsané písmeno M na stránce s druhým sederem v zápisníku.“

„Vzpomínám si. Jako by se měla potkat s někým, jehož jméno začíná na M. Třeba mu do toho něco vlezlo a zavolal jí, že pokud se jí to hodí, raději by se s ní viděl ten první večer. Chris, možná jsme na to káply?“

„Možná jo. Ale že by v něm doutnala zášť a nenávist celých dlouhých čtyřicet let? Zdá se mi to téměř nemožné.“

„Všechno je možné. Pokud víme, podporovala ho. Možná proto se jí podařilo vyvléct se z manželství tak rychle. Slíbila mu peníze.“

„Tím se ale obrací všechno vzhůru nohama, ne?“ uvažovala jsem. „V

těch dobách se očekávalo spíš od mužů, že budou podporovat ženy během manželství i po něm.

Popravdě, Marilyn, neznám ženu, která by finančně vypomáhala muži čtyřicet let pouze na základě toho, že spolu pár měsíců žili v nepovedeném manželství.“

„Pak musíme vytvořit jinou teorii.

Kam se vydáme odtud?“

„Jack má doma skvělou sbírku telefonních seznamů. Všechny je prolistuju, pět městských částí, Westchester, prohlédnu prostě všechno, co se mi dostane do ruky, a uvidíme, kolik Martinů Handlemanů se mi podaří najít.“

„Může jich být hodně. Není to zase tak neobvyklé jméno.“

„Pak jsou tu ještě další věci. Ráda bych viděla oddací list; věřím, že by se v něm daly najít nějaké potřebné informace. A je tu ještě něco.“ Odmlčela jsem se. Cítila jsem rozpaky a nevěděla jsem, jak dál pokračovat. „Nerada bych tě urazila, Marilyn, ale je možné, že se Iris vdala, aby zlegalizovala dítě.“

„Ne.“

„Vím, že je těžké to přijmout, a možná se i mýlím, ale nevěřím, že se lidé z konce třicátých let tolik lišili od dnešní populace. Ano, soukromí svých životů si snad drželi daleko víc pod pokličkou, ale obě dobře víme, že sex je nejpříjemnější lidskou zábavou odnepaměti.“

Marilyn se na mě podívala a usmála se. „Máš pravdu. Mělo by se to prověřit. Ale dokážeš si představit, jaká to bude dřina?“

„Dokážu.“ Podívala jsem se na hodinky. „Mohla bych zavolat Arnoldovi Goldovi? Myslím, že bych tím zabila dvě mouchy jednou ranou – příjemně si spolu popovídáme a z rozhovoru s takovým moudrým šarmantním pánem se vždycky vytěží něco užitečného.“

„Tak do toho. A já už poběžím.

Začíná to být všechno mnohem zajímavější a zároveň komplikovanější, než jsem ze začátku očekávala.“ Otevřela kabelku a vytáhla peněženku. „Vím, že tě to stojí spoustu peněz. Tady je záloha.“ Položila na stůl stodolarovou bankovku.

Ještě stále mě pohled na tolik peněz trochu rozechvěje. „Děkuju. Povedu o všech výdajích pečlivé záznamy.“

„V ničem se nežinýruj. Dej si na mě dobrý oběd. Zasloužíš si ho.“

Ujistila jsem ji, že takovou nabídkou rozhodně nepohrdnu.

Arnold vešel právě v okamžiku, když sekretářka zvedla můj telefon.

„Chris?“ slyšela jsem jeho radostný hlas, když od ní převzal sluchátko.

„Jak jde život?“

„Nenudím se.“

„Co může být lepšího? Nechceš sem přijet a poobědvat se mnou?

Právě mi doručili jedno odročení, takže mi zničehonic spadl do klína den docela bez závazků.“

„Moc ráda. Ale než se k tobě dostanu, chvíli to potrvá.

„Nikam nechvátám. Jak jsem řekl, mám volno a v restauraci, kam chodím, není třeba rezervace.“

„Brzy na viděnou.“

Arnold Gold tvoří jakýsi jednotící článek mého života. Bydlím v městečku, které je různorodou směsicí bohatých, střední vrstvy a těch, kteří ke své smůle nepatří ani tam, protestantů, katolíků a židů, lidí vzdělaných a méně vzdělaných, demokratů, republikánů a několika malých stran, o nichž člověk slyší pouze v období voleb. I přes toto pestré rozvrstvení mi ale připadá, že město má stále zřetelnější tendenci orientovat se směrem k majetnějším, vzdělanějším a také mnohem konzervativnějším vrstvám. Arnold Gold je liberál.

Obhajuje své klienty všemi možnými způsoby, jaké si dokážete představit, a činí tak s obrovským zápalem člověka, pro něhož neexistuje nic důležitějšího než Ústava Spojených států amerických.

Věří v ni celým srdcem a duší a neváhá se za ni bít s nevšední horlivostí. Kromě faktu, že se stal téměř mým druhým otcem, musím zdůraznit, že tohoto muže bezmezně obdivuji a miluji.

„Víš, Chrissie,“ rozpřáhl omluvně ruce, když jsem vstoupila do kanceláře, která mu slouží jako domovská základna v centru New Yorku. Převážná část místnosti byla doslova zavalená haldami papírů, čekajících na vyřízení nebo na uložení do archivu, zbytek vyplňoval nábytek. „Mám teď tolik práce, že jsem ani nezaznamenal, jestli jsi tady byla nebo ne.“

„Minulý týden jsem dokončila nějakou práci a právě teď jsem se zakousla do vyšetřování jedné staré vraždy.“

„Mělo mě to napadnout hned. Ani si nesedej. Raději odtud vypadneme dřív, než zase zazvoní ten zatracenej telefon a na půl hodiny mě přiková ke stolu.“ Vzal si kabát a rychle mě strkal ven z kanceláře, než se někdo začne dožadovat jeho služeb.

„Stalo se to při velikonoční večeři,“ začala jsem, už když jsme sjížděli dolů výtahem, a cestou do restaurace jsem mu vyložila celý příběh.

„Takže se našlo tělo,“ opakoval si jakoby pro sebe, když jsme se usadili za stolem. „Osvěž mi paměť, prosím tě, kde jsou ta ropná skladiště.“

„V severním cípu Manhattanu. Jack říká, že se nabízí překrásný pohled, když se díváš ven, ale příšerný, když se díváš dovnitř.“

„Což je asi důsledek toho, že zanedbávají tvorbu krajiny a parkovou úpravu. Vypadá to, jako by měla s někým schůzku. A ten člověk musel přijet autem.“

„Došli jsme ke stejným závěrům.“

„Nedá se ale ani vyloučit možnost, že sedla na metro a zabloudila.“

„Nechala v bytě kabelku.“

„Ty ale nevíš, co měla po kapsách.

Ale dobře, vzdávám to, jestliže si nevzala kabelku, pravděpodobně se setkala s někým, kdo měl auto.“

„Právě teď se pokouším přijít na to, jestli to nemohl být její bývalý manžel.“

„Aha.“

Dopověděla jsem mu zbytek. „Až se vrátím domů, vezmu si telefonní seznamy celé městské oblasti a začnu vyhledávat Martiny Handlemany.“

„Hodně štěstí. Doufám, že se vejdeš pod dvacet. Chris, copak opravdu věříš tomu, že by starší pán, který už překročil šedesátku, udělal ženě něco takového?“

„Proč ne? Ty jsi přibližně ve stejném věku, ne? A ona byla drobounká. Neříkej, že by sis neporadil se ženskou, která neváží ani pětačtyřicet kilo.“

„Doufám, že bych se vypořádal i s daleko těžší váhovou kategorií, ale o to přece nejde. Bavíme se tady o vraždě – a jestli bych dokázal zabít, o tom opravdu pochybuju.“

„Copak vyšší věk snižuje pravděpodobnost, že zabiješ člověka?“

„Statisticky určitě. Většina vrahů podle úředních údajů není ani z poloviny tak stará jako já. Což ale nemusí znamenat vůbec nic v konkrétním případě, o kterém tady mluvíme. Statistika ti jen nakreslí obrovský obraz, v němž každý zločin je jen pouhý tah štětcem. Co o něm víš?“

„Nic kromě jména a skutečnosti, že se vzali v březnu 1939, pravděpodobně devátého. A rozvedli se v Renu, ale nevím kdy.“

„Mám pro tebe nabídku. Děláme teď na jednom zajímavém případu, sháníme informace, prostě klasická rutina. Když tomu chlapíkovi, co pro nás pracuje, přihodím jeden oddací list navíc, ani si toho nevšimne.“

„To by bylo skvělé, Arnolde. Teď poslouchej, jak to vidím já.

Předpokládejme, že se Iris musela vdávat, protože přišla do jiného stavu. Zůstane vdaná tak dlouho, aby se dítě narodilo v trvajícím manželství. Pak se ale rozhodne, že si ho nenechá – výchova a starost o malé nemluvně by byla příliš velká zátěž jak pro ni, tak pro rodinu.

Proto se ho vzdá, odjede do Rena a rozvede se.“

„To zní docela věrohodně.“

„Dokážeme zjistit, jestli porodila?“

„To není snadné, pokud neznáme datum. Dokážeš si představit, kolik dětí se každý den v New Yorku narodí? Dokonce i během hospodářské krize?“

„Řekla bych, že strašně moc.“

„Neznáme nemocnici, dokonce ani čtvrť. Udělám, co budu moct, ale zabere to nějaký čas a nakonec možná stejně nic nenajdu. Znáš datum narození té Iris Grodnikové?“

„Ano.“ Napsala jsem mu ho.

„Narodila se tady?“

„V New Yorku. Byla nejmladší dítě.

Nejstarší sourozenci se narodili v Evropě a do Států přijeli už jako plínkám odrostlí caparti.“

„Připomíná mi to příběh rodiny mého otce. Jestli budeme muset prověřovat nějaké údaje na zdravotním úřadu, požádám je, aby se podívali také na ni, ale nemůžu ti to slíbit.“

„Dokážeš se do toho vcítit, protože tvá rodina měla podobnou historii jako její.“

„Nedá se tomu utéct. Všechny naše rodiny prožívaly slasti i strasti dvacátého století. To už je ale pryč.“

„Tento případ a ten poslední, na němž jsem pracovala, mě přiměly daleko víc přemýšlet o tom, jak důležitá je soudržnost rodinných vztahů. Přestěhuješ se na druhý konec světa a ztratíš spoustu přátel.

Ale rodinu neztratíš nikdy. Je tady s tebou v dobrém i ve zlém.“

„To zní, jako bys sama uvažovala, že založíš svou vlastní.“

„Co dodat? Zase jsi to trefil. Před tebou nic neutajím, tím ale netvrdím, že bych chtěla.“

„V tom případě tě musím upozornit, že mluvíš se špatným mužem.

Popovídej si o tom s tím skvělým chlapem, co spolu bydlíte. Vsadím se, o co chceš, že je naladěný na stejnou vlnovou délku jako ty. Až se tu novinu dozví Harriet, nepochybuju o tom, že se na chvíli utrhne od svého hektického života, sedne si do křesla a uplete vám něco pro rodinný přírůstek.“

„Ach, Arnolde. To je úžasná představa.“

„Úžasná představa pro úžasnou ženskou.“

„Prozraď mi, proč si myslíš, že Irisin křestní list je tak důležitý?“

„Všechno je důležité. Policajti se po něm pravděpodobně nesháněli, protože do Brooklynu je to pěkný kus cesty a nechtělo se jim tam trmácet. A to tím spíš, protože si mysleli, že jim v ničem nepomůže.

Možná mají pravdu, ale já bych to nezavrhoval, třeba z toho něco kápne. Máš tady ženskou, kterou pravděpodobně připravil o život někdo, kdo ji znal, někdo, za kým vyšla ven, aby se s ním pozdravila, a on ji místo toho zavraždil.

Mluvila jsi s policií, s její rodinou, s lidmi, s nimiž pracovala. A kam ses dostala? Nikam. Možná bychom se měli zaměřit na její život a třeba nás to dovede k vrahovi. Jestli se chceš dovědět o člověku maximum, nesmíš hledat jen v přítomnosti.

Ohlédni se dozadu, nazpátek. Jak začal a odvíjel se jeho život až do chvíle, kdy ho našli studeného na zemi. I někteří velice milí lidé, které osobně znám, mají to, čemu se říká minulost. Možná byla po porodu adoptována, mohla být dítětem přítele nebo příbuzného lidí, kteří ji vychovali. Existuje bezpočet možností. Našla jsi nějakou její přítelkyni?“

„Její nejlepší kamarádka se jmenovala Shirley Finsterová.“

Řekla jsem mu, co jsem vyčetla z policejních záznamů.

„Zdá se, že se vyhýbá rozhovoru z očí do očí. Možná něco ví a nechce to prozradit.“

„Nenapadá mě, jak ji vystopovat, Arnolde. Může se pohybovat kdekoli ve Státech a navíc už ani nemusí mít stejné příjmení.“

„Takže nám nezbývá, než být trpěliví. Jak ti chutnají ty těstoviny?“

„Výborné.“

„Nech si tam ještě místo na moučník. Sám bych si ho nedal a mám strašnou chuť na něco sladkého.“

„Neboj se. Nenechám tě v tom.“

Přelétla jsem očima lákavou nabídku moučníků na jídelním lístku. „Ještě jeden člověk mi nedá spát –její šéf. Nedokážu si vysvětlit pár nejasností, které s ním souvisejí.“

„Pan Garganus?“

„Ano. Proč ji platil, když u něho už nepracovala? Jak to, že jeho žena věděla o jejím plánu odjet do Evropy, zatímco nikdo z rodiny o tom neměl ani ponětí? Je možné, že by té noci přijel sám nebo ho dovezl šofér, aby se s Iris setkal?

Musel šofér mlčet o tom, čeho byl patrně svědkem?“

„Nezdá se ti, že si nakládáš příliš mnoho věcí najednou? Snažíš se dělat zbytečně veliké kroky.

Pojďme se zaměřit třeba jen na to, co dokážeme vyhledat o jejím exmanželovi.“

„OK. A dám si ten tvarohový řez.“

V celé městské oblasti žila spousta Handlemanů, někteří z nich byli Martinové nebo jejich křestní jméno začínalo písmenem M. Napsala jsem si seznam, ale prozatím jsem nikam nevolala. Místo toho jsem si sedla ke stolu a pustila se do příprav na vyučování, abych na ně nemusela do příštího úterý myslet.

Vždycky si oddychnu, když mám tuhle nepříjemnou povinnost za sebou.

Pak jsem se pohodlně usadila a přemýšlela. Pokusila jsem se utřídit a začlenit do celku všechny malé střípky informací, které jsem zjistila – že Marilyina matka trávila v Irisině bytě tolik času, až si o ni její rodina začala dělat starosti, že se Shirley Finsterová vyhýbá přímému rozhovoru s policií, že Iris neoficiálně pracovala pro GAR, ale nikdo nevěděl, co vlastně dělá.

Bývalý manžel. Dítě… Možná to bylo právě to dítě, které podporovala, ačkoli v době, kdy byla zavražděna, by mu bylo kolem čtyřiceti.

Když se Jack vrátil domů, neměla jsem sice o nic víc odpovědí, než když ráno odcházel, ale podařilo se mi dát dohromady jakousi pracovní teorii. „Teta Sylvie a Marilynina matka uklízely Irisin byt,“ začala jsem ji rozvíjet v kuchyni za stolem.

„Jedna z nich je vlastně Irisina sestra a druhá švagrová. To bylo před šestnácti lety. Minulý víkend se Marilynin otec velice rozčílil, když se dověděl, že jsme bez jeho svolení navštívily jeho byt a našly jsme tam Irisinu kabelku.“

„Ani se mu nedivím,“ ušklíbl se Jack. „Je to jeho byt. Proč by se měl vzdávat svého soukromí a autority jen proto, že zestárl?“

„Myslím si, že za tím vězí něco víc.

V tom bytě musí být něco důležitého a on za žádnou cenu nechce, abychom to objevily. Přesně řečeno nechce, aby to našla Marilyn. Já do rodiny nepatřím, jsem v podstatě cizí člověk, ale ona je jeho dcera.“

„Takže matka našla v Irisině bytě nějaké papíry a vzala je s sebou domů.“

„Papíry nebo něco takového. A my se už pravděpodobně nikdy nedovíme, co to je, protože on se chce do bytu vrátit a až se tam dostane, všechno zničí.“

„Chceš tím říct, že Abraham Grodnik zná vraha své sestry a od její smrti to před policií tají?“

„Možná, že přesně neví, kdo ji zabil, ale třeba zjistil něco závažného o ní a nechce, aby se o tom kdokoli jiný dověděl. A možná, že to skutečně ví nebo si myslí, že to ví, a rozhodl se nikomu to neprozradit, protože se jedná o Irisino vlastní dítě.“

„Aha.“

„Víš, že ty a Arnold někdy odpovídáte úplně stejně, když se vytasím s nějakým zajímavým nápadem?“

„To se začíná projevovat mé studium práv. Někdy je totiž ‚aha‘

právě tou nejvhodnější odpovědí.“

·

16

Při řešení každého případu dospějete do mrtvého bodu, kdy cítíte, že se nemůžete hnout z místa.

Když jsem se ve čtvrtek ráno probudila, byla jsem přesvědčena, že jsem tohoto stavu právě dosáhla.

Potřebovala jsem mluvit s Shirley Finsterovou, ale mozek mi odmítal nabídnout způsob, jak ji najít.

Chtěla jsem mluvit s Martinem Handlemanem, ale zdálo se to jako naprosto beznadějná snaha, ledaže by se Arnoldovi podařilo dohledat oddací list a shodou okolností by pan Handleman bydlel na stejném místě jako před padesáti lety. Což ale není moc pravděpodobné, obzvlášť vezmeme-li v úvahu skutečnost, že se spolu s Iris podle všeho přestěhovali do bytu na Grand Concourse. A mohlo tu být dítě, problémové dítě na obtíž, kterého se rodiče vzdali, možná adoptované nebo vychovávané v náhradní rodině? V myšlenkách takového odstrčeného dítěte se mohla pochopitelně zrodit zášť a hněv, a pokud se mu v životě nedařilo, nepoznalo lásku nebo ho stíhaly nemoci, jeho nenávist mohla narůst do hrozivých a nezvladatelných rozměrů. Zdálo se, že ze zdrojů, které jsem měla k dispozici, jsem vytěžila maximum, včetně paní Garganusové, která věděla – a tím jsem si byla jista –mnohem víc, než o kolik byla ochotna se podě
lit. Proč by Iris plánovala cestu do Evropy poté, co předstírala, že odešla ze zaměstnání? Odpověď mohla být docela prostá – jako projev uznání a vděčnosti za práci, kterou firmě věnovala, se pan Garganus rozhodl dát jí na nějaký čas volno. Na druhé straně pochopitelně nechtěl, aby se to mezi zaměstnanci rozkřiklo, protože ostatní by mohli očekávat nebo požadovat podobné výhody. A pokud tohle byla skutečně odpověď na mou otázku, pak mi moc nepomůže při pátrání po tom, jak a proč Iris zemřela.

Zrovna jsem se chystala zavolat Sylvii a zeptat se jí na pár věcí, ale předběhlo mě zazvonění telefonu.

Na druhém konci drátu se ozvala má švagrová.

„Chris,“ uslyšela jsem její naléhavý hlas. „Mohly bychom se sejít a popovídat si?“

„No jistě. Chceš přijet sem nebo se domluvíme na New Yorku?“

„Najezdíš se dost a dost a navíc sama dobře víš, jaký je problém tady zaparkovat. Co kdybych přijela k vám a nechala auto na příjezdové cestě?“

„Proč ne? Stalo se něco s Taný?“

„Ano, a já bych si o tom chtěla promluvit nejdříve s tebou, než se obrátím na někoho jiného.“

„V kolik?“

„Kolem poledne? A já přinesu něco k obědu. Chci něco vyzkoušet.

Strávila jsem nad tím dost času a doufám, že se to povedlo.“

Usmála jsem se. „Nepochybuju o tom, že to bude výborné, Eileen.

Tak za pár hodin na shledanou.“

Byla jsem moc ráda, že přijede.

Přestože jsem nepochybovala o tom, že rodiče i Jack jí poskytovali maximální podporu, po svém odchodu z kláštera, kdy jsem začala žít život normální mladé ženy, jsem se přesvědčila, že sejdou-li se dvě kamarádky u šálku kávy, nemusí to znamenat jen příjemně strávené chvíle, při nichž si obě vyčistí hlavy od každodenních problémů.

Často se během takového posezení vyřeší i daleko závažnější věci.

Bylo pro mě skutečně nádherné zjištění, že ostatní ženy prošly podobnými zkušenostmi jako já – a přežily je bez újmy na zdraví – a že pro mě mají porozumění, které mi pomáhá obtížné nebo i úsměvné životní situace s nadhledem řešit nebo nad nimi prostě jenom mávnout rukou. Ještě jednou jsem přelétla očima kuchyni a ujistila se, že je vše v naprostém pořádku, čisté a zářící, a pustila se do obýváku.

Pak jsem zavolala Sylvii.

„Chris?“ ujišťovala se tenkým skřehotavým hlasem. „Chris z minulého pátku?“

„Ano, to jsem já. Jak se vám daří?“

„Ach, děkuju za optání. Mám se dobře. To víte, jednou vás píchne tady, pak vás zabolí zase tam, ale lepší se to, zaplaťpánbůh. Zjistila jste něco nového o Iris?“

„Několik věcí. Chtěla jsem vás poprosit, jestli byste mi nemohla ještě trochu pomoct. Doslechla jsem se, že jste s Marilyninou matkou uklízela v Irisině bytě po její smrti.“

„Ach ano, to je pravda. Byla to hrozná práce. Když vidíte všechny ty nádherné věci, které sestra měla, a uvědomíte si, že už je nikdy neužije, toho oblečení, nádobí nebo všech těch starožitností.“

„Co se s těmi věcmi stalo?“ zeptala jsem se.

„Některé jsem si vzala já, některé Abe a také můj bratr, který tenkrát ještě žil.“

„A co její osobní věci, Sylvie?

Musela mít nějaké dopisy, adresáře, knihy, něco takového.“ V duchu jsem si držela palce a doufala.

„Máte pravdu. Vzpomínám si na nějaké dopisy. Jo, měla jich spoustu. Myslím, že je švagrová vyhodila. K čemu jsou dobré cizí dopisy? Iris se k nim nikdy nechtěla vracet.“

Ta strohá věcnost v jejím hlase mě překvapila. Smrt Iris ji tak hluboce zasáhla, že se mi zdálo naprosto nepřirozené, aby se tímto způsobem vyjadřovala v souvislosti s osobním majetkem zemřelé sestry. „Našly jste nějaký adresář?“

„Řekla bych, že určitě ano. Ale myslím, že jsme všechny ty nepotřebné krámy vyhodily.“

Nebo schovaly v bytě Abrahama Grodnika, pomyslela jsem si.

„Nevíte, jestli Iris udržovala styky se svým bývalým mužem?“

„Jestli udržovala styky? Ptáte se, jestli spolu mluvili?“

„Ano.“

„Myslím, že ne. Ti dva spolu vůbec nevycházeli. Když bylo po všem, odstěhoval se a tím jejich vztah definitivně skončil. Tak si na to aspoň vzpomínám.“

„Posílal jí nějaké peníze?

Podporoval ji nějak?“

„Myslíte alimenty nebo výživné?

Jak jsem znala Iris, určitě by si od něho nic nevzala. Byla velmi mladá, když se vdávala. Rodiče ho vůbec neměli rádi. Myslím si, že by jí ani nedovolili, aby od něho přijala nějaké peníze.“

Byla ve věku, kdy ještě rodiče mohou mluvit dcerám do toho, co smějí a nesmějí dělat, a dcery je poslouchají. Až na jednu maličkost – Iris se vdala proti jejich vůli.

„Nevíte náhodou, jak bych mohla získat kontakt na Shirley Finsterovou?“

„Ach, Shirley. Neviděla jsem ji roky.“

„Viděla jste ji po smrti Iris?“

„Jsem si jistá, že přišla na pohřeb.

Možná jsem ji potkala i potom, ale už si to přesně nevybavuju.“

„Je vdaná, Sylvie?“

„Shirley Finsterová? Myslím, že asi je.“

„Nevíte, jak se teď jmenuje nebo kde bydlí?“

„Měla byste se zeptat Abeho. On to bude vědět.“

„Sylvie, když jsme spolu mluvily minulý pátek, naznačila jste, že víte něco, co mi nikdo jiný neřekne.

Prozradíte mi, o co se jedná?“

„No.“ Na chvíli se odmlčela. „Asi jsem měla na mysli Irisino manželství. Bratr by vám to nikdy neřekl. Ale vy už o tom stejně víte, viďte?“

„Ano. Harry Schiff mi o tom pověděl.“

„Harry. Vy jste našla Harryho?“

„Ano. Je to velice příjemný pán.“

„Toho si měla Iris vzít. Kdyby to tenkrát udělala, byla by tu pořád s námi.“

„Proč si to myslíte?“

„Harry by se o ni postaral. Po světě nechodí mnoho takových mužů, jako je on.“

Minulý pátek byla naopak přesvědčena, že Harry její sestru zavraždil.

Pokud jsem se nezmýlila a Abraham Grodnik byl tím mužem, za jakého jsem ho pokládala, nedalo se předpokládat, že by ze svých postojů cokoli slevil. Jestliže dokázal udržet své tajemství šestnáct let po sestřině smrti, nevidím jediný důvod, proč by se s ním měl právě teď s někým dělit.

Co ovšem právě hodlá udělat – a tím jsem si byla téměř jistá – bylo, že se co nejdřív vrátí do svého bytu, vyhledá všechny dokumenty, které by mohly naznačovat, že byla Iris vdaná nebo že měla dítě, a zničí je.

Neexistoval způsob, jak mu v tom zabránit. Sylvie mě nepřesvědčila, že tajemství, které měla v úmyslu mi sdělit, se týkalo Irisina manželství. Vyjadřovala se váhavě, jako by jí přišlo vhod, že právě tuhle událost může vydávat za ono tajemství a tím se pohodlně vyvléct z dalšího vysvětlování. Nelíbilo se mi to. Kdyby měla Iris dítě, Sylvie by to mohla vědět a možná by se nechala i přesvědčit, aby o tom promluvila. To bych ale musela najít způsob, jak ji k tomu přimět.

Jak na ni vyzrát?

Všechno nasvědčovalo tomu, že jsem se střetla se třemi lidmi, kteří sveřepě brání své postoje a nehodlají z nich ustoupit ani o píď –Abrahamem, Sylvií a paní Garganusovou –, což mě postavilo do zdánlivě bezvýchodné situace. A to znamenalo, že nadešel čas, abych vytáhla z rukávu svou tajnou zbraň.

Sestra Josepha působí jako matka představená v klášteře svatého Štěpána. Seznámila jsem se s ní té noci, kdy jsem přijela do kláštera jako vyplašené patnáctileté děvče, a postupně se z nás staly kamarádky.

Je starší než já a jako matka představená slouží své první období. Do tohoto úřadu byla zvolena ještě před mým odchodem.

Ztělesňuje zdařilou kombinaci tradiční školy a moderní doby a ve svých názorech, které neohroženě zastává, dokáže skloubit to nejlepší z obou proudů. Navíc disponuje zázračnou schopností vcítit se do pocitů druhého člověka a mnohokrát mi pomohla jak v soukromém životě, tak i při mých vyšetřováních. Dnes ráno jsem usoudila, že musím opět využít tohoto bezedného pramene inspirace.

Telefon zvedla sestra Angela a z jejího nadšeného hlasu jsem poznala, že mě ráda slyší. „Chris, no konečně ses zase ozvala. Jak se máš? A co Jack?“

„Daří se nám dobře. Jack začal přemýšlet o přístavbě k domu a já jsem z toho, přiznám se, trochu nervózní.“

„Moc si to bereš. Řekla bych, že takové věci dokážou chlapi posoudit líp než my.“

„Vidíš, a já jsem si myslela, že právě ty budeš stát při mně. Ale zatím jsi jako všichni ostatní a přikláníš se na Jackovu stranu.“

„No co, zkus se na to dívat pozitivně. Ber to jako další důkaz, že sis našla báječného muže. Co k tomu dodat? Počkej chvíli. Mám tady další hovor.“ Sluchátko na chvíli oněmělo, ale za pár minut se Angela vrátila. „Tak už jsem zpátky.

Určitě budeš chtít mluvit s Josephou.“

„Je u sebe?“

„Je. Přepojím tě tam.“

Další hlas už patřil Josephě. „Chris, vysvětli mi jednu věc. Jak to, že voláš vždycky ve chvíli, kdy na tebe myslím?“

„To je jednoduché. Jsme naladěné na stejnou vlnovou délku. Já ti totiž volám taky jen tehdy, když na tebe myslím.“

Zasmála se mé pohotové odpovědi.

„Něco mi říká, že brzo můžeme očekávat návštěvu. A možná i něco k procvičení mozku, který už delší dobu zahálí a hloubání nad nějakou hádankou by mu vyloženě přišlo vhod.“

„Dopřeju ti obojího, pokud mě pozveš.“

„Skvělá zpráva. Chvíli vydrž, podívám se do diáře.“ Slyšela jsem šustění stránek. „Nebudeš mi to věřit, ale pro změnu to vypadá, že mám zatím volno. Vyber si den a je tvůj.“

„Co třeba zítra dopoledne?“

„Aha. Tak to se snažíš rozlousknout asi pěkně tvrdý oříšek, když tak chvátáš. Zítřek platí. Přijeď co nejdřív a zůstaneš tu na oběd.“

„Díky. Už se těším.“ Jack měl pravdu: „aha“ opravdu dokonale vystihovalo situaci.

·

17

Eileenino auto zastavilo na příjezdové cestě těsně před dvanáctou. Když jsme vešly do obýváku, objaly jsme se, ona s jednou rukou nad hlavou, aby ochránila před rozmačkáním balíčky, které přinesla. Zasmály jsme se a já si v duchu oddechla, když jsem viděla, že vypadá jako vždycky – krásná tvář a vlasy byly jakousi modifikovanou verzí Jackových nezkrotných kudrlin.

„Jsem ráda, že jsem tady,“ zavolala přes rameno cestou do kuchyně s rukama plnýma proviantu. „Jestli mi matka ještě jednou zavolá a zeptá se, jak se mám, asi jí řeknu pravdu.“

„No, vypadáš dobře. Nedáme si nejdřív jídlo?“

„Nejdřív to ohřejeme a pak se do toho pustíme. A přitom si budeme povídat. Tak jak to dělám celý život.“

„Už běžím zapnout troubu.“

„Promiň, Chris, já zapomněla. Ještě jsi nepřekročila práh dvacátého století a mikrovlnku pořád nemáš, že ne?“

„Ne, mikrovlnka bohužel není. Jack měl jednu ve svém bytě v Brooklyn Heights a moc se mi líbila.

Dokonce i ve Svatém Štěpánovi si ji nedávno pořídili. Já jsem ale ještě vybavení kuchyně moc nezměnila od té doby, co jsem tenhle dům zdědila po tetě Meg.“

Zapnula jsem troubu a zvědavě jsem nakoukla do velké kabely. „Domácí pečivo.“

„Světlé rohlíky. Dej je do trouby rozpéct. Nejlepší jsou teplé a křupavé. Kuřecí salát by měl být akorát, a až budou rohlíky hotové, strčíme tam na chvíli moučník.“

„Vsadím se, že to bude jedna z tvých super lahůdek.“

„Třešňový koláč. Starodávný recept, ale pořád oblíbený. No, můžu ti říct, že ses vůbec nezměnila, což je největší poklona, kterou ti kdo může složit.“

„Ty taky ne.“ Vyndala jsem z kredence nádobí a prostřela stůl.

„Kávu?“

„Ano, jistě. Matka a já se bez ní vůbec neobejdeme.“

Postavila jsem na kávu, zatímco Eileen zkontrolovala rohlíky. Pak začala servírovat kuřecí salát.

Vypadal úchvatně.

„Božsky to voní. Cos tam dala?“

„Kari. Mám ho moc ráda. A dochutila jsem to ještě několika druhy indického koření. A teď očekávám tvé upřímné hodnocení.“

„Eileen, dobře víš, že mi chutná všechno, co připravíš.“

Vytáhla ven horké rohlíky a jeden vedle druhého je poskládala na tác, pak vložila do sálající trouby koláč.

„Nešetři mě a řekni mi pravdu.

Vždycky mám strach, že to přeženu s nějakým oblíbeným kořením, protože ho mám tolik ráda. Musíš mi říct, jestli to není moc silné.

Občas totiž mívám potíže udržet na uzdě své osobní chutě a aspoň rámcově se držet receptu.“

Posadila jsem se a nabrala na vidličku trochu salátu. „Je báječný.

Nic na tom neměň.“

„Jen nechvátej, v klidu jez a s komentářem počkej až na konec.

Jestli ti poslední sousto bude chutnat stejně jako první.“

„Ani nevíš, jak jsem ráda, že patřím do stejné rodiny jako ty a Jack.

Nemám aspoň takové výčitky svědomí, že jsem tak nemožná kuchařka.“

„Naopak. Ty vůbec nejsi nemožná.

Prostě dáváš přednost jednoduchým chutím a podle nich vaříš jednoduchá jídla. Na tom není nic špatného.“

„Víš, vybereš si muže a musíš pochopitelně počítat s tím, že s ním si bereš i celou jeho rodinu. A pro mě bylo opravdu veliké štěstí, že jsem se rozhodla pro Jacka.“

„Myto cítíme stejně. No, a teď bych si chtěla promluvit o Taffy.“

„Tak do toho.“

„Jack ti řekl, co se stalo.“

„Ano.“

„Takže snad jen na upřesnění.

Především, strašně to bolí, Chris.

Známe se s Taffy celý život, byly jsme jako sestry. Od prvního dne jsme pracovaly spolu, a přestože jsme se v některých věcech neshodly, klapalo nám to líp než většině ostatních obchodních partnerů. Když pak Taffy vypsala šek a zmizela s ním, cítila jsem se –“ Hlas jí vynechal. Polkla.

„Podvedená. Byla jsem totálně zdrcená.“ Oči se jí zalily slzami.

„Kdyby ti Jack vybílil bankovní konto a odešel od tebe, dokázala by ses vcítit do mých pocitů. Opuštěná.

Zrazená. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Nešlo jenom o zachování firmy, zničilo mě to i fyzicky.“

„Rozumím ti.“

„Všechno mě uvnitř pálilo, jako bych vypila nějaký sajrajt na čištění záchodů a ten postupně rozežíral všechny moje orgány. Tak jak jsem ji předtím milovala, tak ji teď nenávidím.“ Sklouzla očima k mému talíři. „Máš tam poslední kousek. Řekni, není tam toho koření moc? Ne-vyprchal ten počáteční dojem?“

Usmála jsem se. Dokonce i uprostřed bolesti, i s očima plnýma slz zůstala profesionálkou. „Je to výborné, Eileen. Jestli se mi v životě někdy naskytne příležitost pohostit bandu kamarádek, určitě si u tebe objednám tenhle salát jako hlavní chod.“

„Díky, Chris.“ Nabrala si na vidličku další testovací sousto a převalovala ho na jazyku. „Jsem ráda, že jsme se shodly. Opravdu jsem ho nechtěla dělat ještě pikantnější. Kde jsem to přestala…

no, zkrátka a dobře, včera jsem dostala od Taffy dopis a mám z toho v hlavě zmatek. Tátovi ani matce se s tím svěřit nemůžu. To víš, patří k jiné generaci, a přestože musím uznat, že jsou opravdu velkorysí, tohle je kalibr, s kterým by se asi nedokázali vyrovnat. Mám-li být upřímná, tak si vlastně nedokážu představit ani to, jak budeš reagovat ty, proto jsem se rozhodla, že detaily nechám stranou a poreferuju ti o tom jen obecně. OK?“

„Samozřejmě.“ Vstala jsem a vytáhla jsem koláč z trouby, rozdělila jsem ho na talířky a nalila kávu. Třešně voněly lákavěji než jakýkoli můj výtvor, který jsem s pomocí Mel od Vánoc spáchala. Už se mi sbíhaly sliny.

„Vzala prý ty peníze, aby někomu pomohla.“

„OK.“

„Byl to člověk velice blízký. Její sestra.“ Pronesla ta slova téměř proti své vůli, jako by se snažila udržet její identitu v tajnosti.

„Sestra ti bude vždycky blíž než kamarádka. Kdybys nepomohla vlastní sestře, nevím, komu bys pak chtěla pomoct.“

„Cítím to úplně stejně. Když za tebou sestra přijde, určitě si s ní nesedneš a neřekneš: ‚Podívej se, vím, že máš problémy, a opravdu mi to je moc líto, ale do toho maléru ses dostala sama, a proto by ses z něj taky měla sama vyhrabat.‘

Nepošleš ji do háje. Pomůžeš jí.“

„Protože když to neuděláš, situace se ještě zhorší.“

„Bude mnohem horší. A později se jistě naskytne mnoho příležitostí, jak jí citlivě naznačit, že by si měla uspořádat život jinak, aby se příště do takových potíží nedostala.“

„Přesně tak. Jakmile ji dostaneš z průšvihu, bude zas na koni.“

„Jsem ráda, že si rozumíme.

Odehrálo se to asi takhle. Jednoho dne za Taffy přišla sestra, svěřila se jí, jaké má trable, a Taffy prostě zpanikařila. Sestra potřebuje pěkný balík a co nejdřív. Taffy tolik peněz nemá a ani jedna z nich neví, kde si půjčit. Takže Taffy se bez dlouhého váhání odhodlá k jediné věci, která ji napadne.“

„Vypíše šek na výběr peněz z účtu cateringové firmy.“

„Bližší košile než kabát. A následky? Těmi se bude zabývat až později.“

„Jedná se o hodně peněz, Eileen?“

„Hodně peněz? Nejen to. Ona vybrala všechny peníze, které jsme měly.“

„A ty bys potřebovala aspoň něco, abys udržela firmu na nohou.“

„Ano. A ona to věděla. Věděla stejně tak dobře jako já, jak si stojíme.“

„Trápí mě jedna otázka,“ pohlédla jsem jí do očí. „Jack mi řekl, že Taffy plánovala nějakou cestu.

Takže když zmizela, nejspíš odjela právě na ten výlet.“

„To je pravda.“

„Věděla o problémech své sestry v době, kdy si rezervovala dovolenou?“

„Myslím, že ne. Věřím tomu, že skutečně zamýšlela vzít si dovolenou, ale pak se přihodilo tohle, a ona to prostě vyřešila tak, že vybrala peníze právě v době, kdy jsem čekala, že odjede. Proto jsem ze začátku ani nebyla překvapená, že není v práci, a několik dní jsem vůbec nevěděla, že naše konto je prázdné.“

„Byla to vlastně taková nešťastná shoda okolností.“

„Jo, taky to tak vidím.“ Eileen usrkla kávy.

„Vyřešil se tím problém její sestry?“

„Psala, že jo. Ano, myslím, že ho zažehnala a všechno, co udělala, se stalo pro dobro věci.“ Neklidně si pohrávala s kouskem koláče na talíři a znovu se trochu napila kávy.

Tušila jsem, kam míří, ale nechtěla jsem ji ovlivňovat svými slovy. A stejně tak jsem ji nechtěla chválit, jak dobrý oběd nám připravila, protože jsem se bála, že přetrhnu již tak dost tenkou nit jejích úvah.

„Doufejme,“ přitakala jsem vyhýbavě.

„Dobrá, věc se má tak. Taffy cítí –Taffy by chtěla –“ Hrdlo se jí stáhlo a hlas jí začal znovu vynechávat v přemíře snahy vyjádřit své pocity, nesmírná láska, cit a celoživotní náklonnost k přítelkyni ji přemohly.

„Taffy mě žádá, abych jí odpustila.“

Slzy se jí vyhrnuly z očí a proudem stékaly po tvářích. Vytáhla z kapsy kapesník a ukryla hlavu v dlaních.

„Vím, jak moc ji máš ráda, Eileen.

Mám také pár přátel, ke kterým chovám stejně vřelý vztah.“

„Já jsem jen – víš, taková rozpolcená. Tak moc bych chtěla, abychom byly zase přítelkyně, abychom si sedly a chechtaly se spolu jako dřív, když jsme byly malé. Jen nevím, jestli to ještě dokážu.“

„Ale to je veliký rozdíl,“ podotkla jsem.

„Nerozumím ti.“

„Řekla jsi mi, že Taffy chce, abys jí odpustila.“

„To chce.“

„Myslím, že už jsi to udělala. Tvé city k ní jsou tak hluboké, že jsi jí odpustila v okamžiku, kdy ses dověděla, že ty peníze vzala, aby zachránila sestru. Ale asi máš problém vyrovnat se se způsobem, jakým to provedla, s jejím chováním. Asi se budeš zamýšlet nad tím, jestli to chceš opravdu udělat.“

„Chápu, co chceš říct.“

„Taffy udělala věc, která je pro tebe neomluvitelná. Ukradla ti peníze.“

„Nerada to slovo používám.“

„Já vím. Proto jsem ho použila já.

Polovina z toho byla

pravděpodobně její.“

„To byla.“

„Ale neměla právo ani na to, aby si vzala svůj podíl, aniž by se o tom s tebou napřed poradila.“

„Tak zní část naší dohody.“

„Nepochybuju o tom, že kdyby za tebou přišla a vysvětlila ti situaci, v níž se nachází její sestra, určitě bys ji pochopila a snažila by ses vymyslet nějaké východisko.“

„Ach, Chris, jistěže ano. Udělala bych cokoli. Kdybych zašla do jakékoli banky s našimi osvědčeními a připočítala k tomu všechny peníze, co jsme měly na běžném \ bankovním účtu, mohla bych jí půjčit dokonce i víc.“

„Ale ona to neudělala a nedala ti žádnou šanci.“

„To je pravda.“

„Přivedla tě do nelehké pozice. Je samozřejmé, že jí chceš odpustit.

Nechceš, aby Taffy strávila zbytek života výčitkami nad svým činem, kterým ti tolik ublížila, a s vědomím, že jí nedokážeš odpustit.

Odpuštění ovšem neznamená, že svůj vztah navážete v místě, kde jste se rozešly. Jako by se nic nestalo.

Oba vaše životy se změnily. To se nedá přehlédnout.“

„To jsou dvě naprosto odlišné věci, že jo?“

„Myslím, že jsou.“

„Takže jestli jí odepíšu – podle mě je to snazší než volat – a řeknu jí, že jí odpouštím, musím k tomu zároveň otevřeně dodat, že naše partnerství a společné legrácky se tím do starých kolejí rozhodně nevracejí.“

Udílení rad je zvláštní věc. Část břemene se z ramen žadatele o radu přesune na bedra ochotného rádce, a musím přiznat, že jak jsem tam seděla, začala jsem si uvědomovat váhu Eileenina rozhodnutí, tíživý tlak, který byl až nepříjemně intenzivní. S Taffy jsem se setkala jen krátce na naší svatbě – o její bezchybný hladký průběh se jejich firma perfektně a beze zbytku postarala –, ale cítila jsem s ní, cítila jsem trapnost situace, když ji sestra žádá o pomoc, cítila jsem následnou skličující bolest, když musela vzít něco, co jí nepatřilo, protože nablízku zrovna nikdo jiný nebyl, a sestra nutně potřebovala peníze, protože provedla něco hloupého nebo udělala chybu. Já měla ovšem starost hlavně o Eileen.

Nejenže byla doslova na dně, co se finanční stránky týká, ale činem své přítelkyně utrpěla také obrovskou citovou újmu.

„Sama dobře víš, že zodpovědnost za rozhodnutí, co udělat dál, nakonec zůstane jen na tobě.“

„Nechci, abys za mě rozhodla.

Potřebuju jen slyšet, jak to cítíš ty, a to, cos mi dosud řekla, mi hodně pomohlo.“

„Zmínila se nějak o tom, že by chtěla ty peníze vrátit?“

„Ujišťovala mě, že sestra se určitě zase dostane nahoru, ale nejspíš to nějakou chvíli potrvá. Osobně si myslím, že – prostě si nejsem jistá, jestli ty peníze ještě někdy uvidím.“

„Jsi realista, Eileen.“

„Pohybuju se v byznysu. Během několika posledních let jsem se mnohému naučila. Poznala jsem praktiky, o kterých bych raději ani nevěděla. To je asi to nejhorší.“

„Asi to nejhorší v tvém dosavadním životě. Možná je to správný pohled na věc. Potom bude všechno ostatní jednodušší.“

Pokusila se o úsměv. „Myslíš, že bych Taffy neměla dávat druhou šanci?“

„Myslím si, že stojíš před nejtěžším rozhodnutím, které tě kdy čekalo. A neměla bys s ním chvátat. Neukvap se a nech to chvíli uležet. Obchodní a kamarádská polovička tvého já by si to měly mezi sebou rozdat.“

„Protože se dostaly do konfliktu.“

Já myslím, že jo.“

„Kéž bychom se tak mohly vrátit o měsíc zpátky a vykročily znovu, ale tentokrát tou správnou cestou.“

„Pojďme se projít.“

„Dobrý nápad.“

Oblékly jsme si kabáty a vyšly ven.

Byl slunečný, ale chladný jarní den.

Už jen týdny nás dělily od té úžasné proměny přírody, kdy na stromech začne rašit listí, rozkvetou tulipány a narcisy a stromy se na krátkou chvíli rozzáří růžovou a fialovou barvou, než ustoupí mohutné záplavě zelené, která převezme vládu na zbytek sezóny. Už jsem se nemohla dočkat.

„Vždycky jsem si myslela, že Jack je ryze městský člověk,“ řekla Eileen, když se rozhlížela po Pine Brook Road s jejími tichými domy.

„Nedokázala jsem si představit, že by někdy žil na místě, jako je tohle.

A on to tu dokonce miluje.“

„Jsem moc ráda. Já sama se jako městský člověk necítím, a kdykoli se vracím z New Yorku, odbočím z dálnice a vnořím se do těchhle důvěrně známých úzkých ulic, zaplaví mě pocit úlevy a bezpečí. A navíc to tu nádherně voní.“

„V tom s tebou stoprocentně souhlasím.“

Procházely jsme zrovna kolem Melina domu a mně se mihla hlavou vzpomínka na Iris. „Překvapilo tě, když tě Taffy požádala, abyste to všechno hodily za hlavu?“

„Musím přiznat, že jo. Doufala jsem, že je navždy pryč, že už ji do konce života neuvidím, ani o ní neuslyším. Smířila jsem se s tím. A ulehčilo mi to rozhodnutí, jestli ji mám nenávidět.“

„V klášteře se nějakému blízkému přátelství mezi jeptiškami moc nefandí.“

„Ale ty a sestra Josepha jste přece velmi dobré kamarádky.“

„Ano. Ale nikdy jsme se spolu nescházely a nechechtaly se nějakým vtípkům.“

„Mrzí tě to?“

„Nikdy jsem o tom nepřemýšlela.

Prožila jsem ve Svatém Štěpánu spoustu nádherných roků. Pokud existují věci, které jsem zmeškala, pak musím zdůraznit, že jsem na druhé straně prožila to, co ostatní lidé nikdy nepoznají. Nikdy jsem si nesepisovala plusy a minusy nebo aktiva a pasiva a ani to nemám v úmyslu.“

„Taffy tady pro mě vždycky byla.

Když mě jednou nechal kluk, asi bych se z toho tak snadno nedostala, kdyby to se mnou nerozebrala, kdybych si neměla komu vylít srdce.“

„No vidíš, tohle je jedna ze zkušeností, kterou jsem v klášteře nezískala.“

„Toho nemusíš litovat,“ chlácholila mě Eileen se smíchem. „Myslím, že mi to vzalo deset let života.“

„Naopak ti to pár let přidalo. Jsi určitě moudřejší. A snad i silnější a houževnatější.“

„Kdybych byla moudřejší, tak tu dneska nesedíme,“ konstatovala hořce.

„Věřím tomu, že se rozhodneš správně, Eileen.“

„Když ono to tak strašně bolí.“

·

18

Večer jsem obvolala množství Handlemanů, ale nikam to nevedlo.

Mluvila jsem s Martiny, kteří byli příliš mladí, mluvila jsem s manželkami Martinů, kteří už zemřeli, ale ony nezměnily jméno v telefonním seznamu, a spousta dalších odpovědí mě ujistila, že ti lidé vůbec netuší, o co se snažím.

Nenarazila jsem na žádného Martina Handlemana, kterému je pětasedmdesát nebo víc, takže jsem byla opět v koncích.

Vyprávěla jsem Jackovi o Eileenině návštěvě a nezapomněla jsem dodat, že při odchodu jsem jí doslova vnutila šek na dva tisíce dolarů. Od té doby, co jsem si vzala Jacka, ležely peníze z mého dědictví ladem. Rozhodně nepatřím mezi dravé finančníky s ostrými lokty, kteří se snaží své úspory maximálně zhodnotit. Spíš inklinuju k tomu, abych udržela tetino dědictví v podobě, jak mi ho odkázala, to znamená většinou ve formě státních cenných papírů a několika akcií, kterým se přezdívalo investice do „vdov a sirotků“. Provádím vlastně jedinou finanční transakci – pokud se má činnost dá takhle honosně nazývat: z šeků, které čas od času přijdou a hromadí se doma, vyberu peníze a uložím je tam, kde mohou přinést nějaký větší úrok. Jack si ze mě utahuje, že jednou z nás budou milionáři, ale já si z toho nic nedělám. Spíš se přikláním k tomu, že tyhle fondy padnou na přístavbu rodinného p
okoje nebo na studia našeho dítěte. Nebo na obojí. Není to ale nic, co by mi přidělávalo vrásky na čele. Eileen mě ovšem ubezpečila, že teď mám bezpečně uložené „úroky“ v jejím obchodě, ať to znamená cokoli, a vysvětlovala mi, že jsem vlastně výstavní prototyp spekulativního kapitalisty. Tak tomuhle už vůbec nerozumím. Kdo ví, co to znamenal V pátek jsem zvolila o trochu formálnější oblečení než obvyklé džíny, protože jsem chtěla vypadat přijatelně, když se chystám na návštěvu k jeptiškám. Jakmile Jack odjel do Brooklynu, nasedla jsem do auta a vyrazila na západ k řece Hudson a dál na sever ke klášteru svatého Štěpána. Tuto trasu známe já i mé auto tak důvěrně, že mám občas podezření, jestli směrovky nezačínají blikat ještě dřív, než se dotknu páčky.

Během jízdy se mi hlavou honila spousta myšlenek.

Oběd s Eileen mě jen utvrdil v mém rostoucím zájmu o smysl a význam rodiny. Starší generace Grodnikových udržovala před svými dětmi tajnosti a Eileen by také o svých problémech s rodiči nemluvila. Důvody však byly rozdílné. Grodnikovi nechtěli se svými potomky probírat tak choulostivá témata jako rozvod; Eileen byla naopak přesvědčena, že by jí matka neporozuměla, protože patřila právě k té „starší“ generaci.

Výsledek byl ale stejný. Neuvážené činy obou skupin přetrvávaly, stejně tak jako generační propast mezi nimi.

Téměř jsem nepochybovala o tom, jaké hlouposti se dopustila sestra Taffy, a docela mě pobavilo Eileenino rozhodnutí, že se mi s tím nesvěří, ačkoli jí muselo být víc než jasné, že na to přijdu i bez její nápovědy. Smířila jsem se s tím – a nijak mi to nevadí –, že u některých lidí vzbuzuju jistá očekávání, protože jsem přišla z kláštera.

Očekávání, která se často ani vzdáleně neshodují s pravdou.

Přestože intimní záležitosti svého života s nikým nerozebírám, snad s výjimkou svaté zpovědi, nezapírám, že jsem začala s Jackem spát ještě před svatbou. Přiznávám, že když jsme se milovali poprvé, samotnou mě to překvapilo, ale nikdy jsem toho nelitovala ani jsem necítila žádné provinění. Měla jsem protichůdné pocity, protože mě to nutilo uchylovat se k drobným lžím před lidmi, kterých jsem si vážila, jako je například Josepha. Také jsem se stranila bohoslužeb, dokud jsem nenašla báječného kněze, s nímž jsem si mohla bez zábran o všem promluvit. Naštěstí takoví lidé existují a já mohla své vnitřní pochybnosti pustit z hlavy. To, že Jack žádnou z mých starostí neprožíval, mi nikdy nevadilo.

Jak jsem ale uháněla po staré silnici vzhůru proti proudu řeky Hudson, přemýšlela jsem o Taffyině sestře a Iris Grodnikové a o schopnosti rodiny se semknout ve snaze ochránit svého člena, který se ocitl v nesnázích. Jako obyčejně mi srdce poskočilo radostí při prvním pohledu na nejvyšší věž Svatého Štěpána, a když jsem dorazila k hlavní bráně, krev v těle jako by se splašila. Je to kouzelné místo. Od vjezdu se k domu matky představené vine soukromá cesta, vedle níž jsem na odstavné ploše nechala auto. Od majestátného domu se rozbíhají chodníky a cesty k různým budovám kláštera, mezi trávníky a stromy, které zatím ještě nenasadily na listy. Jakmile jsem vystoupila z auta, přepadl mě zvláštní pocit obrody, který mě doprovází vždy, když se vracím do důvěrně známých míst svého mládí.

Rozhodla jsem se, že si vyjdu na krátkou procházku parkem, abych trochu uklidnila vybuzené emoce.

Neviděla jsem ani jednu františkánskou jeptišku v typickém hnědém hábitu a potkala jsem jen několik studentek, ale žádnou z nich jsem neznala. Fakulta ve Svatém Štěpánu, kde jsem dlouhá léta učila, stojí mimo a poměrně daleko od hlavní budovy kláštera, čímž odkrývá příchod k vile, kde tráví dny zaslouženého odpočinku staré jeptišky na penzi, a ke kapli, kde jsme se s Jackem brali.

Několikaminutová procházka mi opravdu prospěla, cítila jsem se uvolněně a svěží. Vrátila jsem se ke kapli a vešla dovnitř. V předních lavicích klečely dvě jeptišky pohroužené v modlitbách, jedna vlevo a druhá vpravo, a vzájemně o sobě nevěděly, tím méně vnímaly mou přítomnost. Z poličky u zpovědnice jsem si vzala tři svíčky, nechala za ně v kasičce požadovanou sumu, a zapálila je –za otce, matku a tetu Meg –, což je má letitá zaběhlá praxe, kdykoli navštívím nějaký kostel. Doufám, že se mi jednoho dne splní sen a dostanu se do Říma, abych mohla zapálit svíčky v katedrále svatého Petra.

Posadila jsem se do zadní lavice.

Nemodlila jsem se, ale jen si vychutnávala posvátné ticho a důstojný klid místa a prchavé kouzlo vzácných okamžiků. Kaple je otevřená čtyřiadvacet hodin denně a během noci nebývá nijak neobvyklé, když tu najdete jednu či dvě jeptišky – většinou starší ženy –, které nemohou usnout, a tak raději vstanou a jdou si sednout nebo kleknout do dřevěných lavic.

Když jsem ještě sama pobývala v klášteře, mnohokrát jsem přišla do kaple na ranní modlitby a potkala tam sestry, které nepochybně strávily většinu noci, aniž oka zamhouřily. Ale to páteční dopoledne se mé vzpomínky ubíraly zcela jiným směrem – snažila jsem si vybavit každý detail jednoho svátečního dne loňského srpna, kdy jsme si tady s Jackem slíbili před Bohem věrnost a stali se z nás manželé. Horké letní slunce proměnilo žhavými paprsky okna kaple ve žhnoucí skleněné oči, které jako by celý obřad z výšky sledovaly. Všude bylo plno květin a bílých stuh a z oltáře splýval překrásný nařasený plátěný přehoz, který klášteru věnovala Jackova matka a výšivkami ho vlastnoručně ozdobila jedna z mladých jeptišek, čímž odhalila svůj výrazný výtvarný talent a nevšední zručnost.

Jedna z jeptišek si povzdechla nebo zasténala a já jsem vstala a tiše se vytratila z kaple, abych nerušila jejich rozjímání. Venku jsem zahnula doleva a vykročila po stejné cestě, po níž jsme se s Jackem, už jako muž a žena, vydali zpět k domu matky představené.

„Tak už jsi tady, Chris,“ přivítal mě známý hlas, když jsem vkročila dovnitř. Patřil Angele, která často držela službu v malé telefonní ústředně nedaleko od vchodu. „Moc ti to sluší. Jaká byla cesta?“

Objala jsem ji. „Pohodová. To moje autíčko vykrajuje zatáčky skoro samo, takže já pomalu ani nemusím sáhnout na volant.“

„Zůstaneš na oběd?“

„Určitě.“

„Snad se pak uvidíme. Ledaže byste toho měli s Josephou hodně na programu.“

„Těžko říct. Dělám na staré vraždě a zjistila jsem, že mi chybí nezaujatý pohled zvenčí a potřebuju taky nějaké nápady, jak dál.“

„Tak to sis vybrala správné místo.

Běž rovnou nahoru. Zavolám tam a ohlásím tě.“

Dům matky představené vypadá jako pevnost. Je velice starý, postavený z mohutných kamenných kvádrů a vždy, když kráčím po širokém prošlapaném schodišti vzhůru do prvního poschodí, uvědomím si, jak mám to prostředí ráda. Josephina pracovna je na vzdálenějším konci v rohu chodby, čímž se jí dostává výhody oken na dvou sousedních stěnách. Otevřela dveře dřív, než jsem stačila zaklepat. Objaly jsme se, srdečně se pozdravily a vešly jsme dovnitř.

„Konev s čajem je plná,“

informovala mě Josepha, když jsme zaujaly místa proti sobě na opačných stranách stolu, čímž jsme dodržely tradiční zasedací pořádek v případech, kdy si chodím do kláštera pro radu. „A sestra Dolores se navíc nabídla, že upeče ráno vdolečky, když se dověděla, že se sem chystáš.“

Dolores měla na starosti přípravu štědrovečerní večeře ve Svatém Štěpánu – a je třeba zdůraznit, že se svého úkolu zhostila na jedničku –, které jsme se s Jackem před několika měsíci v klášteře zúčastnili. Byla to jedna ze sester z vily, žena kolem sedmdesátky, která však důrazně odmítala, aby byla považována za starou nebo neschopnou podílet se na chodu kláštera.

„To zní skvěle. Možná, že bych u ní měla začít brát hodiny vaření.

Exotická jídla stále nechávám na Jackovi.“

„A na tvé báječné sousedce.“

„A na Melami. Pravda. Ještě pořád jsem se nestačila vzpamatovat ze šoku, když se před Vánocemi objevila u mě v kuchyni, poprvé v životě se postavila k pečení vánočního cukroví, a zkus si tipnout, jaký byl výsledek. Nebudu tě trápit. Jedním slovem – fantazie.“

„Nebuď tak skromná. Máš zase jiné přednosti. Například už několikrát jsi dala na frak policii při řešení případů, což by měla být hlavně jejich parketa.“

„Tohle je ale pořádná fuška Josepho,“ upozornila jsem ji hned zkraje. Josepha přede mne posunula ošatku s ještě teplými vdolečky.

„No sláva. Takové máme přece nejradši.“

„Jedná se o Melaniinu pratetu,“

začala jsem. „Jmenovala se Iris Grodniková a před šestnácti lety byla v New Yorku zavražděna.

Stalo se to právě v době, kdy rodina oslavovala Velikonoce.“

„Takže se při práci i lecčemu přiučíš, viď?“

„To jistě. Ke konci slavnostní večeře se naplní vínem pohár pro Elijáše a někdo musí otevřít dveře od domu nebo od bytu, aby prorok mohl vejít. Tenkrát se o to postarala žena, která si ale hned nato oblékla kabát, a bez kabelky, kterou nechala v bytě, vyšla ven, aniž ji někdo viděl. O dva dny později bylo její mrtvé tělo nalezeno ve skladištích ropy v severním výběžku Manhattanu, která jsou od toho bytu vzdálená několik mil.“

Josepha se natáhla ke štosu čistých nelinkovaných papírů, které měla srovnané na konci stolu, a vzala odtamtud jeden list. Pak beze spěchu odšroubovala uzávěr pera.

„Odešla na schůzku s vrahem,“

konstatovala suše.

„Možná,“ připustila jsem a začala jsem jí postupně odhalovat jednotlivé události celého příběhu.

Když nějakou historku vyprávíte znovu, je to samo o sobě velice užitečné. Přinutí vás to totiž opět vydolovat z paměti podstatné detaily, třídit je a skládat do kontextu, chronologicky řadit sled událostí a organizovat získané poznatky. Ale kromě toho, když předáváte informace vnímavému posluchači, většinou se nespokojí s pouhým nasloucháním, ale stává se, že vám tu a tam položí otázku, která musí být zodpovězena nebo objasněna později. Jeho úhel pohledu jako nezúčastněného člověka často vnáší světlo do oblastí, které by měly být prozkoumány. Tím vás přiměje zamyslet se nad možnostmi, které byste pravděpodobně sami přehlédli.

Josepha mě nechala v klidu mluvit a nebombardovala otázkami, ale na některé věci se přece jen zeptala.

„Proč skladiště ropy?“

Pokrčila jsem bezradně rameny.

„Měl v autě mrtvolu. Musel s ní něco udělat. Proč se jí nezbavit právě ve skladišti ropy?“

„Takovou odpověď neberu,“

zavrtěla hlavou. „Kdybych já spáchala vraždu na Manhattanu a musela se co nejrychleji zbavit těla, nejspíš bych ho odhodila buď v Central Parku, nebo v Riverside Parku. Jsou to rozlehlé a snadno dostupné pozemky; nezáleží na tom, jestli tam přijedeš ve dne nebo v noci.“

„Možná to v severní části Manhattanu dobře znal. Třeba tam bydlel. Žije tam strašná spousta lidí.“

„Pokračuj, pokračuj. Ať neztratíš nit. Na mě se nedívej.“

Řekla jsem jí všechno, co vím, popsala všechna místa, kde jsem byla. Odkazovala jsem se na své poznámky a nic jsem nevynechala.

Zmínila jsem se o návštěvě v GAR

a následně u paní Garganusové a její vnučky a také o nevysvětleném Irisině odchodu ze zaměstnání.

Pověděla jsem jí o bytě Abrahama Grodnika a nálezu kabelky v šatníku, o reakci pana Grodnika, když se dověděl, že jsme tam s Marilyn byly. Přiblížila jsem jí svůj rozhovor s detektivem Harrisem Whitem a schůzku s Harrym Schiffem, dávným Irisiným přítelem. Nezapomněla jsem ani na setkání a telefonní rozhovor s tetou Sylvií a své vnitřní znepokojující přesvědčení, že přede mnou stále něco tají.

„Od začátku,“ řekla jsem závěrem, „žije Irisina rodina – tedy hlavně Marilyn Marguliesová, ale dám krk za to, že ona je rodinná mluvčí – v přesvědčení, že Iris toho osudného večera vyšla ven, aby se sešla s někým, koho znala, a něco mu předala, možná peníze, které některá z jejích přítelkyň nebo kolegyň ze zaměstnání nutně potřebovala. Každý o ní říkal, že byla dobrá kamarádka, člověk, který tě nikdy nenechal ve štychu, když jsi potřeboval pomoct. Jestli to ale byla spolupracovnice – což se zdá stále méně pravděpodobné –, nemám ponětí, jak ji vypátrat.

Navíc některé z nich už dávno nežijí. Většina členů rodiny se zúčastnila sederu, takže žádný z nich to být nemohl. Příliš mnoho možností nám tedy nezbývá.“

Josepha se na chvíli zamyslela.

„Uděláme si přehled toho, co nám chybí. O jejím exmanželovi nic nevíš.“

„To je pravda. Teta Sylvie určila přibližnou dobu sňatku a dodala, že to bylo nepovedené manželství.

Nevydrželi spolu ani rok. A žádný z Handlemanů, s nimiž jsem včera večer mluvila, se nezdá, být naším mužem.“

„A nepodařilo se ti najít nejlepší kamarádku.“

„Po Shirley Finsterové ani stopa.

Teta Sylvie si myslí, že se možná vdala, ale jméno nezná. Myslím, že musí existovat adresář – nebo aspoň existoval –, který Iris patřil. Pokud je to pravda, bude nejspíš někde v bytě pana Grodnika, a ten nás dovnitř nepustí ani náhodou.“

„Protože tam skrývá něco důležitého, co se Iris přímo týká, a nechce, abys o tom věděla. Jak jinak si vysvětlit jeho chování?“

„Napadlo mě, že možná měla dítě,“

nadhodila jsem. „Jedna z mých teorií říká, že se vdala proto, aby legitimizovala dítě, nebo přišla do jiného stavu, když už byla vdaná.“

„Ale to dítě není členem rodiny.“

„Nemohla by si ho nechat. Představ si, jak by se v rodině, kde se rozvod považuje za strašlivé prokletí, dívali na nemanželské dítě.“

„Nebo na manželské, kterého se ale matka zřekla, protože cítila, že jeho výchovu sama nezvládne. Dokážeš zjistit, jestli se jí nějaké dítě narodilo?“

„To je velice složité, Josepho.

Arnold Gold mi slíbil, že udělá, co bude v jeho silách. Ale potřebuje k tomu aspoň datum porodu a hodně by pomohlo i místo.“

Při zmínce o Arnoldovi se usmála.

Seznámili se na naší svatbě a zjistili, že si mají hodně co říct. „A pokud bylo dítě dáno k adopci, dokumenty jsou pravděpodobně zapečetěny někde v archivu a my nemáme ani nejmenší tušení, jak se mohlo jmenovat. Doufám, že tohle není správná odpověď, protože to zní jako slepá ulička. No nic, nechám to chvíli uzrát. Zaujala mě tvá poznámka, že paní Garganusová ví víc, než je ochotna přiznat.“

„Hovořily jsme spolu jen krátce, vlastně jen dokud mě nedovedla ke dveřím. Začalo to jejím důrazným prohlášením, že o Iris vůbec nic neví, až na to, že byla nejlepší sekretářkou, jakou kdy její manžel měl, a hned v následující větě potvrdila, že Iris měla odjet na prodlouženou dovolenou do Evropy, konkrétně do Švýcarska.

Na ženu, která o Iris nic neví, měla docela podrobné znalosti o jejích plánech, určitě mnohem podrobnější než Irisina rodina.“

„Oni vůbec netušili, že plánuje cestu do zahraničí?“

„Oni dokonce ani nevěděli, že odešla ze zaměstnání.“

„Takže v tom musí být opravdu něco zvláštního. Dokázala by sis s ní domluvit ještě jednu schůzku?“

„Pokud mě uvidí, tak to nepřichází v úvahu.“

„Poznala jsi, jestli tam ta vnučka bydlí nebo byla jen na návštěvě?“

„Určitě tam bydlí. Paní Garganusová říkala, že nešla: do školy a zůstala doma, protože byla nachlazená. Jestliže chodí do školy v té čtvrti, musí tam i bydlet. A navíc tam měla svůj pokoj, kam ji babička poslala.“

„Zajímalo by mě, jestli něco ví.“

„Pochybuju. Je to ještě mladá žába, tak patnáct nebo šestnáct let. Ale podotýkám, že mám hrozně špatný odhad na věk, což platí speciálně pro dospívající děti.“

„Víš, jak se jmenuje, Chris?“

„Erin Garganusová. Řekla mi to.

Musí to být dcera syna Garganusových. Možná že jsou rodiče rozvedeni.“

„Možná,“ pokývala Josepha zamyšleně hlavou. „Měla bys to prověřit. Tohle je velice zajímavé.

Ano, opravdu velice zajímavé.“

„Nejsem si jistá, ale asi mi uniká, kam míříš.“

„Nic si z toho nedělej. Já to taky přesně nevím. To děvče musí být přibližně tak staré, jako jsi byla ty, když jsi přišla do Svatého Štěpána.“

„Co se týká věku, tak snad ano, ale jinak jsme úplně jiné, jak jen dvě puberťačky můžou být. Ta holčina má sebevědomí na rozdávání.“

„Za což bezpochyby vděčí své babičce. Občas se divím, že dnešní děti vůbec dosáhnou dospělosti živé a zdravé; musejí překonávat tolik překážek a vyrovnat se s tolika problémy, které samy nezavinily.

Tys to samozřejmě zvládla.“

„S malou pomocí.“

„Ano.“ Usmála se. „Ale zpátky k těm ropným úložištím. Pořád na ně musím myslet. Po celém Manhattanu je přece spousta opuštěných míst, dva obrovské parky, mnoho menších, přes noc lemují ulice haldy odpadků čekajících na odvoz a pár bloků na východ nebo na západ teče hluboká řeka, jejíž břehy jsou dosažitelné téměř z každého místa ostrova. Proč vrah riskoval odhalení a trmácel se s mrtvolou v autě až k nejvzdálenějšímu výběžku Manhattanu, když měl doslova na dosah ruky tolik mnohem dostupnějších možností?“

Na tento argument jsem neměla odpověď. „Možná se tam zítra s Jackem vypravíme.“

„Chudák Jack,“ politovala ho Josepha. „Dva dny volna v týdnu, a on musí strávit jeden z nich obcházením místa, kde se našla mrtvola.“

„Vyřídím mu, jak hluboce s ním cítíš. Ale vážně, bez něho a Arnolda bych se nikdy nikam nedostala. A bez tebe, samozřejmě,“ dodala jsem rychle. „Ty vždycky s něčím zajímavým přijdeš.“

„Nevím, jestli je to zajímavé, ale mívám takové tušení nebo zdravé podezření. Tady je jedno z nich.

Každý si je téměř jistý, že Iris vyšla té osudné noci ven, aby někomu cosi předala, pravděpodobně něco, co se dalo ukrýt v kapse kabátu, protože kabelku nechala v bytě. Ale předpokládejme, že se všichni mýlíte. Co když to bylo právě naopak – odešla na chvíli z bytu, aby se sešla s někým, kdo měl dát něco jí?

Měla pravdu; to byla docela reálná možnost a já ji nikdy nevzala v úvahu. „Ale co by to mohlo být?

Kromě oblečení se u ní nic nenašlo.“

„A to je možná právě ta největší záhada. Iris odchází dolů bez kabelky, protože očekává něco natolik malého, aby se to vešlo do kapsy od kabátu nebo to mohla schovat v sevřené dlani, dokud se nedostane zpátky. Rozmyslel si snad ten záhadný muž, s nímž se setkala, na poslední chvíli svůj záměr a odmítl jí dát to, co očekávala?

Nebo jí tu věc dal a pak ji zase požadoval zpátky? Vznikla tahanice, která vyústila v zabití? Přinesl snad něco, co se jí nelíbilo, nebo ji naopak rozzlobilo, že toho přinesl málo? A nebo se odehrálo něco úplně jiného, co si v tomto okamžiku ani nedokážeme představit?“

·

19

Pátek je den, kdy můj manžel přichází domů na večeři. Večer nemá školu, a pokud ho někde nezdrží nepředvídaný případ, což se tu a tam stává, dostane se domů v rozumnou hodinu a je před námi celý víkend, na který se oba těšíme.

Je to také večer, kdy Jack není tolik utahaný, což ještě přispívá k pohodě a příjemné atmosféře.

Tento pátek dorazil domů před sedmou. Jakmile se objevil ve dveřích, objala jsem ho a vášnivě políbila. „Hm, to musel být opravdu podnětný výlet,“ zabručel spokojeně, když mou neskrývanou výzvu k milování neméně náruživě opětoval.

„To taky byl. Je příjemné tě zase jednou vidět dřív, než vyjde měsíc.“

„Máš strach, aby se ze mě nestal náměsíčný? Máme něco k jídlu?“

„Ještě to není. Filety z lososa.

Budou za chvilku.“

„Ale můžou počkat, ne?“ mrkl na mě.

„Myslím, že jo. Připadáš si svobodný a sexy?“

„No, svobodný už nejsem, ale nahoru bychom možná zajít mohli, co říkáš?“

„Možná?“

„Určitě.“

Šli jsme.

Když jsem se vrátila do kuchyně a zapnula gril, byla jsem zrůžovělá láskou a maximálně šťastná; jako bych se vznášela na obláčku z plátků růžových květů. Salát byl připravený a Jacka jsem nechala, aby namíchal svou oblíbenou zálivku a dohlédl na filety.

Nakrájela jsem grapefruit a on se zatím převlékl. Když se vrátil dolů, okamžitě se pustil do práce.

„Sestra Josepha to za tebe vyřešila?“

„Ne tak docela, ale jako obvykle tahala z rukávu jeden nápad za druhým. Ten nejlepší se týkal úložiště ropy. Proč se vrah zbavil těla právě tam, když na Manhattanu existuje tolik jiných míst, která se dají využít?“

„Až se najíme, podíváme se do mapy.“

„Vymyslela ještě další věc – Iris prý mohla jít dolů také proto, aby se setkala s někým, kdo měl dát něco jí. A ne obráceně, jak byli všichni přesvědčeni.“

„Zajímavé.“

„A že nějaké nedorozumění vedlo až ke rvačce, která skončila Irisinou smrtí.“

„Má Josepha nějakou představu o tom, pro co si Iris šla?“

„Pokud ano, tak si ji nechala pro sebe.“ Položila jsem na stůl polovičky grapefruitu, zatímco Jack dochutil dresing a přinesl lososa.

„Dobrý?“

„Jasně.“ Posadil se a pustili jsme se do jídla. „Ty už máš nějaký tip, kdo by ten záhadný dárce mohl být?“

„Pořád mi nejde z hlavy pan Garganus, ale na druhé straně mi vůbec nesedí představa, že by byl vrah. Jeho dům je ale kousek od Grodnikova bytu a mohl tam snadno dojít pěšky.“

„To znamená, že by s ním Iris musela být v kontaktu. Domluvila se s ním, že tam na něho počká, a určila i přibližnou dobu, kdy tajně seběhne dolů, aby mohli celou záležitost nepozorovaně vyřídit.“

„To by ale museli udržovat určitý vztah i mimo zaměstnání.“

„Možná to byla jakási forma rozloučení a omluvy,“ uvažoval Jack. „Dal jí nějaké peníze, pěkně kulatou sumičku, políbil ji a sbohem.“

„Proč by pak ale dál figurovala na výplatní listině?“

„Dobrá otázka.“

„Ale předpokládejme, že jí ty peníze skutečně dal. Někdo je při předávání mohl vidět, a když pan Garganus odjel, ten neznámý k ní přiskočil a oloupil ji.“

„Náhodný zločin? A spáchal ho chlápek, který jako z udělání projížděl kolem, takže mohl Iris zatáhnout do auta a odvézt na skladiště ropy, kde ji zabil?“

„Já vím. Nezní to moc pravděpodobně,“ připustila jsem.

„Nicméně,“ pozvedl významně obočí můj manžel a dramaticky se odmlčel, „i nepravděpodobné věci se občas stávají. Kdo ví? Proč by to koneckonců nemohl být zločin, k němuž napomohla pouhá shoda okolností, protože kdosi vystupoval z auta v pravou chvíli? Nebo – když se vrátíme k té původní teorii, že svému vrahovi něco nesla – máš možná pravdu v tom, že Iris měla dítě a právě ono mohlo být zdrojem všech problémů, protože Iris si už nemohla dovolit za ně dál platit.

Schází dolů se svazkem účtů v kapse, potkává se se synem a oznamuje mu, že tohle jsou poslední peníze, které je ochotna zaplatit. On si je bere a zabije ji.“

„Příčí se mi představa syna, který zavraždí svou matku.“

„Tobě se příčí představa kohokoli, kdo někoho zavraždí, ale to se bohužel děje dnes a denně. I v těch nejlepších rodinách, a Iris měla tu smůlu, že se to přihodilo i jí.“

„Pokud to udělal Garganus, proč by jí dával peníze?“ zeptala jsem se spíš sama sebe.

„Jako odměnu za léta perfektní práce pro firmu nebo možná za víc než jen to. Iris se rozhodla vzít si na čas volno, užívat si života a dobře se bavit. Možná s M, kterého chtěla navštívit následující den. Pamatuješ na M? Garganus jí dá peníze v hotovosti, samozřejmě, protože nepotřebuje, aby se o tom dověděli lidé z firmy nebo, nedej bože, jeho žena. Hotovost, pokud si pamatuješ, je velice výhodná, ale také o ni můžeš snadno přijít. Někdo vás pozoruje, vidí, že přebíráš tlustou obálku, přepadne tě, oloupí tě o peníze, zabije tě a zbaví se tvé mrtvoly.“

„Takže vedle pana Garganuse se objevuje na scéně nějaký vrah.

Všimne si pan Garganus, co se děje? Vidí toho vraha, že s ní mluví? Vidí, že Iris nastupuje do vrahova auta?“

„Možná jo a možná ne. Není nic neobvyklého, že se svědek zalekne možných následků a na policii nejde. Manželka nemá ani tušení, kde té noci byl, předpokládá, že se šel jenom projít nebo vyvenčit psa.

Kdyby zjistila, že se setkal s Iris – a nezapomeň, že o dva dny později se našla její mrtvola –, měl by asi doma co vysvětlovat.“

„Takže raději mlčí, o deset dvanáct let později umírá a své tajemství si bere s sebou do hrobu.“

„To se stává. Ten losos chutná skvěle. Už ani nepamatuju, kdy jsem ho jedl naposledy.“

„Rychlý a snadný. A zdravý, což ty potřebuješ.“

„Tebe potřebuju.“

„Ale toho lososa víc.“

„Tobě se můj scénář nezamlouvá?“

„Není špatný, Jacku. Vidím v něm ale pár zádrhelů. Pokud byl tento zločin spáchán jen díky shodě okolností, tedy čirou náhodou, dostávám se tím zpátky na startovní čáru. Pokud to udělal její syn, prozatím se mi nepodařilo zjistit, jestli Iris někdy dítě měla, protože její bratr o tom se mnou nechce hovořit.“

„Co teta Sylvie?“

„Zkusím s ní ještě promluvit, ale bojím se, že když jsem ji naposled viděla, uzavřela se do sebe.

Nedokážu teď říct, jestli bude ještě ochotná cokoli dodat.“

„Ještě něco?“

„Pan Garganus. Nesedí to. Jeho žena něco tají. Proč mi prostě neřekla, že tam tenkrát její muž šel, předal Iris finanční odměnu a pak už ani ji, ani ty peníze nikdy neviděl?“

„Jestliže předpokládáme, že o tom ví. Pak se snaží chránit manželovu památku. Byl svědkem něčeho, co měl ohlásit, ale neudělal to. A i když už je dávno po smrti, ona nechce připustit, aby někdo mohl říct, že její muž něco záměrně zamlčoval.“

„Nemusí mi říkat, že něco viděl.

Stačí, když potvrdí, že byl na procházce, předal jí peníze a pak už ji nikdy neviděl.“

„Ona možná neví, že dal Iris peníze, a možná to ani nebyly peníze, co tam tehdy přinesl. Mohl to být třeba nějaký šperk,“ nadhodil Jack a nabral si zbytek salátu.

„Věnoval jí třpytící se diamanty.

Ale vzápětí si to rozmyslel a chtěl je vrátit? Nebo někdo jiný, kdo je pozoroval a pak ji zabil? Ne. Kdo by byl takový blázen, aby předával diamanty na rohu pod pouliční lampou?“

„Dobrá. Tuhle možnost jsi odstřelila. Nabízím jinou. Ten dárek ani nemusel mít kdovíjakou cenu z hlediska peněz. Mohl jí přinést klíč ke garsonce, k hnízdečku lásky, jak jsi o tom sama uvažovala.“

„Hm. Že by tím jako potvrdili svůj milenecký vztah. Ale kvůli bezejmennému klíči, pokud k němu neznáš příslušnou adresu, přece nikdo nevraždí, teda kromě pana Garganuse, kdyby ho chtěl zpátky.“

„OK. Vzdávám se. Řeknu ti, proč se s ní sešel. Už několik dní se s ní neviděl a umíral touhou ji obejmout.

Věděl, že se chystá na seder jen pár bloků od jeho domu, a tak se domluvili na určitém čase, že pro sebe ukradnou pár vzácných okamžiků. Vsadil bych se, že jediné, co jí dal, byla pořádná pusa.“

Říká se, že policistům chybí představivost, že pracují podle brožurek a předpisů, nevybočují z vyjetých kolejí a jen těžko přijímají nějaké změny. Pro některé z nich, možná dokonce pro většinu, to platí, ale můj muž do této skupiny rozhodně nepatří. Jeho obrazotvornost je fascinující. Není ještě tak starý, aby mohl mluvit na základě zkušeností, takže je jisté, že v tom musí mít prsty jeho invence a nezkrotná fantazie. Jeho nápady jsou občas tak překvapivé, že se zcela vymykají mantinelům, v nichž se pohybují mé úvahy. A to jsem toho jistě v životě přečetla mnohem víc než on.

Představa, jak Iris tajně spěchá na schůzku se svým milencem kvůli jedinému polibku, byla tak romantická a dojemně sladká, že jsem se překvapeně přistihla, že o ní vážně uvažuju, přestože Jack svou poznámku vystřelil spatra a zcela bez přípravy. Otevřela přede mnou nové možnosti a poskytla nová témata k přemýšlení: Garganus skutečně udržoval s Iris intimní vztah a opravdu o ní mluvil se svou ženou, ale pouze v tom smyslu, že odchází z firmy a chystá se na dlouhodobou cestu do Švýcarska.

Takže paní Garganusová si už s ničím nemusela dělat starosti. Když zavolá manželovi do práce, ozve se jí v telefonu nový hlas, když se zastaví u něho v kanceláři nebo přijde na vánoční besídku, uvidí tam novou tvář, i když nejspíš ne tak atraktivní, jakou se mohla pochlubit Iris. Tím by se dalo vysvětlit setkání Wilfreda Garganuse s Iris té velikonoční noci, pokud se tedy vůbec setkali.

Zajímavé, ale k vrahovi mě to nedovedlo. Po jídle jsme společně umyli nádobí a Jack pak přinesl několik map. Mimoděk mě napadlo, že se ve svém životě se sběrateli map setkávám poměrně často. Teta Meg pečlivě uschovala každou, která se jí dostala do rukou, a jedna z nich mi pak pomohla najít v samém srdci státu New York město, které už dlouhou řádku let prakticky neexistovalo. Jack zase schraňuje současné mapy, což je částečně i tím, že cítí profesní povinnost znát každou uličku a každé zákoutí oněch pěti městských obvodů, a nyní navíc také Westchesteru.

„Vidíš, jak Bronx začíná Manhattan svírat a postupně obkličovat?“

ukazoval a přejížděl prstem ze severního konce Manhattanu k západní straně Bronxu. „Bronx je součást pevniny, Manhattan je ostrov a odděluje je od sebe řeka Harlem. Severně od Manhattanu se Bronx táhne k západu, takže západní pobřeží Manhattanu zabíhá přímo do západního pobřeží Bronxu a mezi těmito dvěma částmi protéká řeka Spuyten Duyvil. Výsledek toho všeho je, že jakmile se řeka Harlem stočí na západ, stává se z ní řeka Spuyten Duyvil. Je to vlastně ta samá voda.“

„Někde v těch končinách musí být ta ropná úložiště,“ řekla jsem a ukázala na pravý výběžek Manhattanu.

„Hned vedle depa metra. Zajímalo tě někdy, kde odpočívají a tráví noc vlaky metra?“

„Přiznám se, že nikdy, ty poeto. Ale předpokládám, že jsem se to právě dověděla.“

„A přesně tam je místo jako stvořené pro vraha, který se potřebuje nepozorovaně zbavit mrtvoly,“ konstatoval Jack suše.

„Jen si musíš dát pozor, abys nenechala tělo ležet někde blízko trasy, kudy vedou obchůzky, protože by ho našli za necelých osm hodin, až se vymění šichty. Dobře, teď se podíváme, co je v nejbližším okolí.

Říká ti něco Baker Field?

„Fotbalový stadion Columbie.

Marilyn mě na něj upozornila.“

„Takže tu může existovat s Columbií nějaká spojitost.“ Měl před sebou přeložený list papíru, na kterém už bylo pár poznámek. Teď ho přeložil znovu, aby získal další čistou stranu, a zapsal si „Columbia“.

„OK, tady je Broadway a tahle červená linka je trasa metra. V

těchto místech je to vlastně nadzemka a vede přes Spuyten Duyvil severně od skladiště ropy.

Končí na Dvousté čtyřicáté druhé ulici, kde je poslední stanice.“

„Teď si vzpomínám, že jsem viděla značku metra, když jsem jela na okrsek.“

„Broadway se kříží se Spuyten Duyvil právě tady, rovnou za tím skladištěm ropy. To už je Bronx, přesně řečeno západní Bronx. Aby ses dostala autem do východního Bronxu, musíš to vzít na Dvousté dvacáté páté ulici doprava, dostaneš se na Kingsbridge Road a pokračuješ dál přes Jerome Avenue až na Concourse.“

„Concourse?“ opakovala jsem zamyšleně, až se mi to nakonec vybavilo. „Grand Concourse.“

„Takhle na mapě to vypadá, že autem to nemůže trvat dlouho.“

„Pět deset minut bohatě stačí. Je to opravdu kousek.“

„Sylvie bydlí na Grand Concourse kousek od Kingsbridge Road. Byly jsme tam, Jacku.“

„To je další souvislost.“ Opět si to zapsal.

„Děsí mě to. Někdo ze Sylviiny rodiny? Nemůžu tomu uvěřit.“

„Je vdaná?“

„Byla. Manžel zemřel, ale nevím kdy. Ale už jí bylo osmdesát. Před šestnácti lety mu mohlo být kolem šedesáti sedmdesáti let.“

„Měli děti?“

„Syn a dcera ji odvedli od stolu, když začala o velikonoční večeři plakat.“

„Takže pokud je synovi teď šedesát, mohlo mu být kolem čtyřiceti, když Iris zemřela.“

„Tady ale chybí motiv, Jacku.“

„Možná jsi ho ještě nenašla.“

„Ačkoli je tu ještě další spojitost s Grand Concourse. Když byla Iris vdaná, bydleli tam s mužem.“

„No vidíš. A exmanžel tam možná zůstal. Mohl přejet přes Dvoustou dvacátou pátou ulici na Broadway, pak přes most do Manhattanu a dál po Harlem River Drive.“

„Tak by se dostal do východní části, přesně do oblasti Sedmdesátých ulic.“

„Tam někde je výjezd. Snadná cesta.“

„Jak se ale o těch ropných skladech dověděl?“

„Možná jel na fotbal na Columbii a před zápasem nebo po něm se chvíli procházel po okolí. Možná je v těch končinách servis, kam si dává opravovat auto. Možná jel metrem a náhodou se podíval z okna.

Nezapomeň, že tam jezdí vlaky nad zemí.“

„A možná tam někde bydlí nebo vyrůstal v blízkosti Inwoodu na severním konci Manhattanu.“

„Každá z těch možností je reálná.“

„Nemohli bychom se na to skladiště zajet podívat, Jacku? Co třeba zítra?“

„Zrovna jsem to měl na jazyku, miláčku. Strávit sobotu bez toho, abychom navštívili malebná úložiště ropy, považuju za totálně ztracený den. Už se nemůžu dočkat.“

A tak jsme v sobotu ráno vyrazili.

Chvíli před tím, než Jack odbočil, jsme minuli Baker Field a o pár vteřin později jsme se ocitli venku z města. Celý pozemek byl obehnán drátěným plotem přesně tak, jak popisovala Marilyn, a uvnitř byly vidět jen nádrže na naftu, spousta plevele a poházené odpadky.

„Sem by se večer nikdo pěšky nedostal,“ nadhodila jsem.

„A komu by se chtělo? To by musel být blázen.“ Jack ukázal k jednomu místu, kde drátěný plot ani vzdáleně nesplňoval bezpečnostní předpisy, kvůli nimž byl postaven; silnější škubnutí na správném místě by ho nazvedlo od země do té míry, že by se vzniklou dírou pohodlně protáhl člověk. Bylo tam také několik odstavených, dávno nepoužívaných kabin od cisternových tahačů, které se ve spleti plevele vlivem koroze pomalu rozpadaly na hnědý prach.

Jeden měl dveře stále zavřené, u ostatních se volně pohupovaly na vrzajících pantech. „Kdyby vrah ukryl tělo do jednoho z těchhle vraků, trvalo by to podstatně déle, než by ho objevili,“ poznamenal Jack věcně.

„Ale on to neudělal. Našli ji poměrně brzy.“ Vystoupili jsme z auta. Naskytl se nám pohled na zanedbané bezútěšné místo –typický obrázek komerčních průmyslových prostranství, ošklivých a nehostinných, o nichž turista, který šplhá na Empire State Building nebo se kochá pohledem na Sochu Svobody, nemá ani ponětí.

„Tímhle směrem,“ ukázal Jack nataženou rukou, „přímo přes řeku Harlem leží Bronx. A tam podél řeky je oblast Morris Heights.Tudy dál proti proudu se už řeka jmenuje Spuyten Duyvil.“

„To je holandské jméno?“

„Ano. Holanďané osídlili New York a některá původní jména se zachovala. Krásný výhled, co říkáš?“

„Ale musíš se dívat jen tím jedním směrem.“

Z druhé strany plotu nás pozoroval volně pobíhající pes. Jakmile jsme se dali do pohybu, začal štěkat. Byl tady také nějaký pes, napadlo mě, když sem někdo před šestnácti lety odhodil v noci drobné tělo zavražděné ženy?

„Zajdeme dovnitř za hlídačem.“

Vykročili jsme k boudě poblíž vjezdu pro tahače. Tudy odjíždějí cisternové vozy, aby doručily svůj náklad na místo určení, nebo se vracejí prázdné pro doplnění.

Hlídač nás zpozoroval, jak se blížíme k boudě, a otevřel dveře.

Cítila jsem závan nepříjemného horkého vzduchu, který se vyvalil z maličké místnosti ven.

„Sháníte někoho? Můžu vám nějak pomoct?“

„Rádi bychom vám položili pár otázek, které se týkají starého případu vraždy,“ odpověděl Jack.

„Neměl byste pro nás pár minut?“

„Ale jistě. Jen pojďte dál. Člověk si rád s někým popovídá.“

Vešli jsme dovnitř a posadili se na nepohodlné židle, které každého nepochybně odradí od úmyslu zdržet se tady déle, než je nezbytně nutné. Hlídač se usadil do svého křesla, které na první pohled vypadalo daleko přívětivěji.

„Jmenuju se Jack Brooks. A tohle je má žena Chris.“

„Rád vás poznávám. Tommy Kennedy.“ Potřásli jsme si rukama.

Byl to prošedivělý muž s malým knírkem pod nosem a jiskrnýma modrýma očima. Možná vážil trochu víc, než by se k jeho postavě hodilo, ale připadal mi jako člověk, který si s cvičením nebo s dietami těžkou hlavu nedělá. Měl na sobě předpisovou služební uniformu, tmavomodré kalhoty, světle modrou košili a tmavomodrou vázanku.

Modré sako viselo na háčku na otlučeném hnědém dřevěném věšáku. Na levém zápěstí se mu zaleskly hodinky neobvyklého vzhledu, s několika menšími ciferníky a mnoha čísly, na něž se během našeho rozhovoru nápadně často díval, z čehož jsem usoudila, že jsou buď nové, ještě neokoukané, nebo musel z nějakého důvodu hlídat čas. „Mluvíte o tom, jak se tady za plotem našla mrtvola ženy?“

„To je ono,“ přisvědčila jsem.

„Pamatujete se na to?“

„Ne. Tenkrát jsem tady ještě nepracoval. Kroutím tu teprve desátý rok. Jsem už v důchodu, víte? Ale jak se na vás dívám, vy ještě ne, viďte?“ podíval se na Jacka.

„Ne. Pracuju na šest-pětce v Brooklynu.“

„Brooklyn, no jo. Na Manhattanu jsem strávil celý život.“

„Tak jak jste se o té vraždě dověděl?“ zeptala jsem se.

„Všude se o tom mluvilo a mně to řekli, když jsem nastoupil. Chlápek, co tady dělal přede mnou, měl zrovna šichtu, když objevili to tělo.

Myslím, že na to nikdy nezapomněl.

Taková věc se vám jen tak nepřihodí, vryje se vám do paměti na celý život.“

„Vzpomenete si na jeho jméno?“

„No jistě. Pete Crowley. Ale hledali byste ho zbytečně. Před pár lety zemřel. Už je to dlouho, co se to stalo, že jo?“

„Asi šestnáct let.“

„Z té doby byste tady mohli ještě někoho sehnat,“ prohodil vrátný.

„Jeden z kolegů, co chodí na noční směny, tady pracuje asi dvacet let, ale přes víkend ho tady nechytnete.

Jmenuje se Juan Castro. Ten vám o tom určitě poví víc.“

„Kdy ho tady zastihneme?“

„Od čtyř do dvanácti od pondělka do pátku. Nemá žádné absence. Ten chlap snad nikdy nemarodí.“

„Slyšel jste někdy, že by tady pracoval muž jménem Handleman?“

zeptala jsem se z náhlé pohnutky.

„Handleman? Tady? V životě jsem žádného Handlemana neznal. To ale neznamená, že by tady nemohl pracovat. Zeptejte se Castra. On vám to řekne.“

Rozloučili jsme se a byli jsme už na odchodu, když Kennedy začal náhle vzpomínat na staré časy v zaměstnání. Nebylo toho ovšem mnoho, co by měli s Jackem společného. Jack nastoupil k policii přibližně v době, kdy Kennedy odešel do důchodu. Starý pán nás ale stále držel na vrátnici, nepřestával se vyptávat a prokazoval, že jeho srdíčko stále tluče pro práci, kterou dřív s láskou vykonával. Konečně jsme byli propuštěni a vyšli jsme do chladného vzduchu.

„Bylo tam jak v pekle,“ prohodil Jack.

„Řekla bych, že si odbude obchůzky a pak chvátá zpátky do teplíčka a je rád, že si tam může v klidu sednout a dát si kávu.“

„Já bych tam usnul.“

„On si nejspíš taky občas schrupne.

Myslím, že nikdo nikdy nezapomene na den, kdy našli ubohou Iris.“

„Když málem zakopneš o mrtvolu, musí to být strašný den. Ten pohled máš před očima celý život. A teď se drž. Předvedu ti, jak rychle se odtud můžeš dostat na Grand Concourse.“

Nasedli jsme do auta a vyrazili zpátky na Broadway, pak jsme se stočili na sever a přejeli přes krátký můstek spojující oba břehy řeky Spuyten Duyvil. Nalevo od nás se táhla řada luxusních činžovních domů jihozápadního Bronxu s úchvatným výhledem na řeku Hudson, most George Washingtona a palisády v New Jersey; tato nádherná podívaná se samozřejmě promítla do závratné výše nájemného. Přímo za řekou zabočil Jack prudce doprava. Překřížili jsme autostrádu Major Deegan, která se táhne souběžně s východním břehem řeky Harlem a dál pokračuje přes Van Cortlandt Park, kde se z ní stává newyorská státní dálnice. V minutce jsme uháněli pod nadzemní železnicí na Jerome Avenue a po chvíli začali zdolávat mírné stoupání do kopce ke Grand Concourse.

„Teta Sylvie bydlí přímo támhle,“

řekla jsem a ukázala doleva. „V

jednom z těch domů. Máš pravdu.

Není to vůbec daleko. I rekreační běžec by to zvládl za pár minut.“

„Takže to bychom měli – na obzoru se nám rýsuje další možnost. Co kdybychom teď jeli domů a pustili se do úklidu dvora? Až to bude hotové, rád bych si to tam proměřil a začal přemýšlet o našem rodinném pokoji.“

Já ale měla pocit, že už s tím dávno začal.

·

20

Cestou zpátky jsme se zastavili v železářství a koupili třicetimetrové kovové měřicí pásmo. Pak jsme odjeli domů, abychom ho okamžitě použili. Dům, který jsem zdědila po tetě Meg, není zvlášť veliký – tři ložnice v prvním poschodí, kuchyně, obývák a jídelna v přízemí –, ale pozemek kolem je více než rozlehlý a dokonce i s garáží, která je postavena samostatně v zadní části zahrady, zbývá za domem ještě dostatek prostoru. Přístavba o rozměrech, které Jack nosil v hlavě a právě teď pečlivě proměřoval, nám poskytne nejprostornější místnost v domě, a přesto nijak významně rozlohu zahrady nezmenší.

„Jak se ti to líbí?“ zeptal se, když zatloukl poslední kolík do posledního rohu.

„Je strašně veliký.“ Nezastírala jsem své znepokojení, ale současně jsem se cítila skoro trapně, protože jsem nedokázala aspoň trochu sdílet jeho nadšení pro plánovaný projekt.

„Ty máš strach, kolik to bude stát, viď?“

„Že mám strach? Jsem vyděšená k smrti.“

„Jsme jediní mladí lidé široko daleko, kteří nemají hypotéku a nemusí platit nájem.“

„Ale platíme daně, Jacku, a ty jsou pěkně vysoké. Vysoké, rozumíš? A budou ještě daleko vyšší, jestli se do té přístavby pustíme. Já zas tolik nevydělám, na to nezapomeň.“

„Ale já ano. A navíc si už pár let ukládám část peněz stranou.“

„Opravdu?“

„Před svatbou jsem ti přece ukazoval vkladní knížku.“

„Myslím, že jsem se na ni tenkrát ani pořádně nepodívala. Daleko víc mě totiž zaujala tvá vstřícná povaha a nevšední síla osobnosti.“

„A ještě jsi zapomněla na mimořádně přitažlivý vzhled a uhlazené vystupování,“ pozvedl významně obočí a v koutcích úst mu cukalo.

„Ano, samozřejmě,“ přitakala jsem a měla co dělat, abych nevyprskla smíchy. Pokud můj muž začínal ztrácet rozum, někdo musel rozpoznat vážnost situace, a nezdálo se, že by byl nablízku někdo jiný.

„Teď ti řeknu, jak jsem to propočítal.“ Vystoupil ven z vyznačeného obdélníku, jako by stavba už byla skutečně dokončena.

„Nestálo by to zase o moc víc, kdybychom nad tím pokojem postavili ještě jedno poschodí.“ , „Jacku, teď vážně. Víš, opravdu se mi zdá – připadá mi, že se ti to začíná vymykat z rukou.“

„Vznikne tak obrovská ložnice se spoustou prostoru pro šatnu a možná zbude místo i na menší koupelnu.

Jestli to dobře navrhneme, můžeme –“

„Zadrž, Jacku. Myslím, že omdlím.“

„Děláš si legraci?“

„Vůbec ne. Nějak se mi z toho zatočila hlava. Nahnal jsi mi trochu hrůzu.“

Překročil neviditelnou zeď, o které jsem teď byla skálopevně přesvědčena, že s její stavbou nikdy nebudu souhlasit, a objal mě kolem ramen. „Nic se neděje, miláčku.

Slibuju ti, že neuděláme jediný krok, který bychom si nemohli dovolit. Daně, které tu platíme, jsou opravdu jen kapkou v moři.“

„Když jsem tu bydlela sama, zdály se mi strašně vysoké.“

„Protože, jak jsi sama řekla, tvůj příjem je spíš průměrný a navíc opravdu nemáš ponětí o tom, kolik většina lidí musí za slušné bydlení zaplatit.“

„Marilyn říkala, že její otec platil necelých sto dolarů měsíčně, když se přestěhoval do bytu na Sedmdesáté první ulici.“

„Proboha, Chris, to byla třicátá léta.

Hospodářská krize. Dokážeš si představit, jak by cena vylítla dneska, kdy obchodování ovládá volný trh?“

„Určitě nepřestřelím, když řeknu tisíc dolarů.“

„Patnáct set. A jestli ještě dají do pořádku kuchyni a koupelnu…“

„Koupelny,“ přerušila jsem ho.

„Koupelny! A sakra, to by možná nespravily ani dva tisíce babek.“

„Hm,“ pokývala jsem hlavou.

„Pořád se ti ještě točí hlava?“

„Ještě víc. To není možné. Nechápu, jak to ti lidé finančně utáhnou?“

„Vtip je v tom, že si můžeme dovolit mnohem víc, než kolik prozatím platíme. My bychom se pak přestěhovali do té velké ložnice a naše dítě by mohlo mít pokojík tam, kde spíme teď.“

„Dítě? Jacku, víš snad něco, co já ne?“

„No, přece nějaké mít budeme, ne?“

„Ano, jistě. Teda doufám.“

„A pokud se do té přestavby nepustíme dřív, než se narodí, tak se z toho zblázníme. Určitě si dokážeš představit, jaký tady bude neskutečný zmatek a nepořádek. A ty přece nechceš přivést naše dítě do rozestavěného domu, viď že ne, miláčku?“

Musela jsem uznat, že na to šel zkušeně a zvolená taktika mu vycházela. „Samozřejmě že ne.

Pořád se ale nemůžu zbavit pocitu, jako bych promeškala nějaký velice důležitý rozhovor.“

„Zatím se žádný nekonal. Myslel jsem si, že by bylo nejlepší promluvit si až s kompletními plány na stole, abych tě ubezpečil, že nejde jen o nějaký bláhový sen.“

„Máš už nějakou přibližnou představu, kolik ten tvůj podle mě šílený plán bude stát?“

„Samozřejmě, Chris. Všechno je velmi dobře spočítané.“

„Radil ses o tom s někým?“

„Radil jsem se, to víš, že jo. Žádný pevný rozpočet zatím nemám, ale zhruba vím, na kolik nás tahle akce přijde.“

„Víš dobře, že takové věci se vždycky nakonec pro-draží a člověk zaplatí víc, než předpokládal,“

upozorňovala jsem ho málem se vztyčeným ukazováčkem, jako bych sama věděla, o čem mluvím.

„To vím.

„Nikdy jsem se nedostala do dluhů.“

„Nepřemýšlej o tom jako o dluhu.

Ber to jako druh investice. Výhodné investice. Ty peníze vlastně vložíme do našeho domu. Přece tady chceme žít, nebo ne?“

Přikývla jsem.

„A chceme rodinu.“

Přikývla jsem.

„Takže provedeme drobnou přístavbu, která náš dům přemění na to nejlepší místo k životu, o kterém se nám ani nezdálo, a až se nám narodí dítě, nebude nám už scházet vůbec nic.“

Přikývla jsem.

„Miluju tě, Chris.“

Z očí mi vyhrkly slzy.

„To bude dobrý, miláčku,“ zašeptal.

„Slibuju ti to. Všechno bude skvělý.“ Políbil mě.

„Neblázni. Uvidí nás sousedi,“

řekla jsem ochraptělým hlasem.

„Copak oni nevědí, že jsme manželé?“

„Většina z nich asi jo.“

„Pojď dovnitř. A nešlap na podlahu našeho nového pokoje.“

Eileen volala odpoledne a přečetla mi hrubý návrh dopisu, který chce poslat Taffy.

„Ty si píšeš dopisy nanečisto?“

zeptala jsem se.

„Víš, snad stokrát jsem si zopakovala, co jí vlastně chci říct, ale když jsem to pak viděla na papíře, nebylo to ono.“

„Poslouchám tě.“

Začala číst hlasem plným emocí a já ani na chvíli nepochybovala, že jednotlivá slova vyvěrají přímo z hloubi zraněného srdce. Odkazovala se na dlouholeté pevné přátelství, na roky, které spolu prožily, a kdy sbíraly zkušenosti, zdůraznila opravdovou a nefalšovanou lásku, kterou k sobě vzájemně cítí. Toto upřímné vyznání zabralo několik odstavců. Pak si Eileen odkašlala a přešla přímo k jasnému prohlášení, že Taffy vše odpouští. Když dočetla, povzdechla si: „Problém je v tom, že to není kompletní. Nenapsala jsem tam nic o tom, jestli se k sobě vrátíme.“

„A chceš to udělat takhle rychle?“

„Já nevím.“

„Rozhodla už ses vůbec, co dál?“

„Nejsem si jistá.“

„Tenhle dopis můžeš každopádně s čistým svědomím poslat, Eileen. Je krásný, působivý a velmi dojemný.

Věřím, že Taffy se hodně uleví, až si ho přečte. Bude šťastná, že takový dopis od tebe dostala.“

„Ale zároveň v sobě skrývá tu nevyslovenou otázku.“

Měla pravdu. „Pokud ten dopis pošleš tak, jak je napsaný, aniž by ses zmínila o její otázce nebo na ni odpověděla, Taffy z toho pochopí, že ses ještě nerozhodla.“

„Chris, nemohla bys s ní promluvit místo mě?“

„To po mně nechtěj, Eileen,“

odpověděla jsem bez rozmyslu a teprve pak jsem si uvědomila, jak strohou větu jsem vypustila z úst a jak necitlivě jsem odmítla její prosbu.

„Nezlob se. Byla to hloupost.

Neměla jsem tě s tím otravovat.“

Cítila jsem se hrozně. Byla to přece Jackova sestra, tolik toho pro nás udělala a byla na nás tak hodná.

Strašně moc jsem chtěla, abychom byly kamarádky, aby se mezi námi vytvořil srdečný, upřímný vztah, a teď ji hloupě odpálkuju neuváženou odpovědí v důležitém okamžiku, kdy mě žádá o pomoc, a nechám ji v tom. „Není to o tom, že bych nechtěla,“ pokoušela jsem se nepřesvědčivým hlasem trapnou situaci zachránit. „Já prostě vím, na co mám a na co ne. Věř mi, Eileen, já nejsem dobrý vyjednávač. Znám se. Nemám na to náturu, chybí mi přesvědčivost a temperament.“

„Myslím, že v temperamentu to není. Podívej, hlavně se mi teď nezačínej omlouvat. Nemáš proč.

Jen jsem se snažila přehrát nepříjemný úkol na tvá bedra, protože se bojím vypořádat se s ním sama. Ještě si k tomu dopisu na chvíli sednu a pak ti zavolám.“

„Eileen, musím to ještě zvážit.

Odpověděla jsem ti strašně rychle a vůbec jsem nemyslela na to, co říkám.“

„Ne,“ přerušila mě. „To, cos řekla, bylo správné. Je to můj problém a musím ho vyřešit sama. Až vyplodím na papír něco jiného, promluvíme si.“

Cítila jsem se opravdu mizerně. Má pravdu, že to je její problém, ale ona se k němu dostala jako slepý k houslím. Nenesla na něm nejmenší vinu. Stalo se jí to, protože důvěřovala blízkému člověku, jemuž neměla nejmenší důvod nedůvěřovat.

Vyšla jsem si ven na procházku a potkala Mel a Marilyn, jak zrovna vystupují z auta.

„Nepůjdeš k nám?“ zvala mě Mel.

„Dáme si kávu a něco dobrého na zub se taky najde. Mamka něco přichystala.“

„Aspoň budeme mít příležitost si promluvit,“ připojila se Marilyn a políbila mě na tvář. „Jen pojď dál, drahá.“

Posadily jsme se v rodinném pokoji a já se pozorně rozhlédla kolem sebe. Jack se sice o krbu nezmiňoval, ale nepochybovala jsem, že ho do svých plánů taky zahrnul, a když jsem si představila cifry, o nichž v této souvislosti lidé obyčejně mluví, znovu se o mě skoro pokoušely mrákoty. Pokoj byl ale nádherný, útulný, příjemně vytopený, prostě místo, kde se můžete v klidu natáhnout a odpočívat. Kdyby se jen za tou krásou neskrýval dluh a vysoké měsíční splátky…

„Tak povídej. Co je nového?“

zeptala se zvědavě Marilyn.

„Zatím jen teoreticky,“ podotkla jsem. Pověděla jsem jí o své návštěvě ve Svatém S tepánu a o Josephiných poznámkách.

„Že by někdo přinesl něco jí?“

zavrtěla Marilyn zamyšleně hlavou.

„Ale proč by ji potom zabíjel?“

„Možná změnil názor, chtěl ten dar zpátky a poprali. Možná začal žárlit, protože Iris se chystala odjet do Evropy a dlouho by se s ním neviděla.“

„Milenec?“

„Já nevím. Všechno je možné. A možná jsme měli pravdu hned napoprvé. Vrahem totiž mohl být odrostlý syn, kterého dlouho podporovala, ale došla jí trpělivost a rozhodla se, že s tím skončí.“

„Chybí nám spousta faktů, Chris.“

Jo určitě. Jsem přesvědčená, že například tvůj táta zná spoustu detailů, které se k případu vztahují, ale chápu tě, proč se ho nemůžeš ptát. A jato taky nechci zkoušet.“

„Dneska se stěhuje zpátky do svého bytu. Sehnala jsem někoho, kdo tam bude bydlet s ním a dohlédne na něho. Sestra si ho vezme na starost.

Zítra se za ním podívám, trochu mu zaplním ledničku a něco uvařím.“

„Na nic se ho neptej, Marilyn. Jestli ho to vyšetřování tolik rozrušilo, nech to být. Možná s něčím při-ide Arnold Gold. Možná napadne něco Jacka nebo mě. A. také se chci pokusit ještě jednou se sejít s paní Garganusovou. Vypakovala mě ze svého bytu, protože nechtěla, abych se vyptávala na Iris. Ta ženská tají něco velice důležitého, dám na to krk.“

„Doufám, že vymyslíš tu správnou otázku, na co se zeptat.“

„Začíná to do sebe zapadat, Marilyn. Cítím to. Všechny ty kousky a útržky začínají rozkrývat odpověď. Potřebuju už jen objasnit jednu dvě věci a bude hotovo.“

„Zítra se po bytě trochu porozhlédnu.“

„Nedělej to, prosím tě. Myslím to vážně. Tvůj otec okamžitě pozná, jestli se s něčím hýbalo, a teď není ten pravý čas ho znovu rozrušovat.

Moc tě potřebuje. Na jeho životě záleží mnohem víc než na Irisině smrti.“

Já vím. Jen mám takové neblahé tušení, že dneska večer se chystá něco velice cenného zničit.“

„Tak ho nech. Chtěla bych si znovu promluvit se Sylvií. Mezi čtyřma očima. Řekla mi, že v Irisině životě byl po Harrym ještě někdo jiný.

Jsem si jistá, že něco skrývá, a možná se mi podaří ji přesvědčit, aby se mi svěřila.“

„Kdybychom tak dokázali vystopovat Shirley Finsterovou,“

posteskla si Marilyn.

Přála jsem si totéž. Snad Sylvie, pomyslela jsem si. Snad něco ví.

Pověděla jsem Jackovi o Eileenině telefonátu a mé zbrklé odpovědi.

„Cítím se teď hrozně, ale odmítla jsem ji,“ přiznala jsem. „Kéž by se to nikdy nestalo, ale vyjelo to ze mě dřív, než jsem si uvědomila, co říkám.“

„Neobviňuj se. Není tvou povinností dělat jim prostředníka a vystavovat se nebezpečí kritiky z obou stran. Pokud Eileen chce, aby si s Taffy někdo promluvil, udělám to já. Taffy spáchala zločin. A co je ještě horší, podvedla kamarádku.“

„Myslím, že ty bys s ní neměl mluvit. Jsi na ni naštvaný a neuvažoval bys s chladnou hlavou.“

„A nemám snad právo být naštvaný?“

„Samozřejmě že jo. Eileen ale celou tu věc silně prožívá je z toho celá rozhozená, a určitě by si ze všeho nejméně přála, aby její velký bratr-policajt napochodoval k Taffy a přikázal jí, co má dělat.“

„Taffy si zaslouží jít do vězení.

Eileen by se měla okamžitě sebrat, dojít za okresním prokurátorem a podat trestní oznámení.“

„Záleží jen na ní, jak k tomu přistoupí z hlediska zákona. Zbytek je soukromá věc mezi ní a Taffy.

Eileen se musí rozhodnout sama.“

„Ale tebe by do toho zatahovat neměla.“

„Pusťme to z hlavy.“

V noci jsem se probudila celá zpocená. Vyděsila mě noční můra, v níž se vzájemně prolínaly obrazy všeho, co mi v poslední době leželo v hlavě – vražda Iris, Eileeniny problémy a náš rodinný pokoj.

Srdce mi bušilo jako splašené a bylo mi jasné, že hned tak zase neusnu. Vylezla jsem z postele a vklouzla do tenisek, pak jsem nahmatala župan a odešla z ložnice.

Všude bylo naprosté ticho, když jsem potmě opatrně scházela ze schodů přidržujíc se zábradlí.

Jediné světlo vnikalo dovnitř dveřmi, ale nebyla to víc než slabá záře.

Posadila jsem se na pár minut na pohovku, abych se uklidnila.

Nevzpomínala jsem si, že bych se někdy cítila takhle mizerně, s jedinou výjimkou; když onemocněli lidé, které jsem měla ráda –maminka, to jsem ještě chodila na střední školu, a před několika lety teta Meg. Ale tenkrát to bylo úplně něco jiného. Dnes jsem mnohem šťastnější, než jsem bývala v dobách dospívání, a také daleko jistější a sebevědomější. A když byla nemocná teta Meg, řešila jsem shodou okolností vlastní problémy jako jeptiška a měla jsem dost starostí sama se sebou –rozhodovala jsem se, co vlastně chci v životě dělat, čeho chci dosáhnout, a začala jsem se připravovat na odchod z kláštera svatého Štěpána, který tak zásadně ovlivnil můj další život.

Srdce přešlo z prudkého cvalu do mírného poklusu. Vstala jsem a vyndala ze skříně kabát, do kapsy jsem strčila klíče a vyšla jsem ven.

Byl mrazivý chlad, který mě téměř zahnal zpátky do tepla, ale místo toho jsem pokračovala po příjezdové cestě nahoru k zadní části domu a ve tmě jsem přejížděla očima po dosud zmrzlém trávníku, který se však během několika týdnů probudí k životu, po keřích rostoucích podél zadní zdi domu, o něž teta Meg vždy na jaře a v létě s láskou pečovala, po vzrostlých stromech na vzdálené hranici pozemku, na které jsem sotva dohlédla. Na některé z nich si pamatuju ještě z let, kdy stěží dosahovaly výšky mé postavy. Co jsem ale v té tmě nedokázala najít, byla malá broskvoň, kterou mi věnovala sousedka odvedle ještě před tím, než jsme se s Jackem vzali. Představte si strom obsypaný zralými broskvemi! V domácí kuchařce jsem měla vložený recept na broskvový koláč, který mi dala Mel. Možná už tohle léto bude úroda stačit na to, abych ho vyzkoušela.

Život člověka zanechá na domě stopy. I Meg vdechla místu, které tolik milovala, svůj osobitý ráz. Na její otisky a láskyplné dotyky jste mohli narazit téměř na každém kroku, protože já jsem byla stále příliš plachá a nerozhodná, abych začala zanechávat své vlastní.

Každý strom a keř, každé stéblo trávy, každý kousek nábytku, každý koberec nebo předložka v koupelně, každý přístroj patřil jí. Dokonce i nádobí, skleničky a příbory mi po ní zůstaly. Když jsme se s Jackem vzali, přestěhovali jsme do ložnice jeho postel, do pracovny psací stůl, na který je zvyklý, a ještě pár dalších drobností, ale k radikálním změnám ve vybavení bytu jsem se stále nemohla rozhoupat.

Obávala jsem se něčeho? Když v klášteře zemřela jeptiška, její oblečení se rozdělilo mezi ostatní sestry, které měly stejnou velikost.

Postel, psací stůl a skříň dostal někdo jiný. Možná tohle mě jistým způsobem svazovalo. Přestěhovala jsem se do tetina domu a osvojila si její věci, aniž bych se zamýšlela nad tím, jak vtisknout domu svou vlastní tvář. Byl to zvyk nebo strach nebo prostě nevědomost, jak to citlivě udělat? Nebo jsem se bála, že tetu Meg během té přeměny ztratím?

„Chris?“

„Jsem tady vzadu.“

Vynořil se za mnou zpoza rohu jen v županu a pantoflích. „Tohle mi nedělej. Vyděsila jsi mě k smrti,“

huboval mě starostlivě a objal mě kolem ramen.

„Nic mi není. Jen jsem se vzbudila a nechtělo se mi spát. Musí ti být strašná zima.“

„To mi taky je.“

Přivinula jsem se k němu. „Půjdeme dovnitř.“

„Pořád tě trápí ten rodinný pokoj, viď?“

„Nejen to. Všechno na mě dopadá.

Iris, Eileen, má tvrdohlavost.“

„Když se člověk něčeho bojí, neznamená to ještě, že je tvrdohlavý. Vím, z jakého prostředí jsi přišla. Nikdy jsi nebyla zvyklá utrácet a každá suma se ti zdá veliká.“

„Když jsem na fakultě brala první výplatu, skoro jsem se styděla si tolik peněz vzít a rozhlížela jsem se kolem sebe, komu bych část věnovala.“

„Já vím, miláčku. A taky nechceš nové auto a bereš si s sebou na svačinu tuňákové sendviče, protože to vyjde levněji než jít do bufetu.

Jediný, za koho ti není líto sáhnout do peněženky, jsem já.“

„Ty za to stojíš.“

„Ale ty taky.“

„Nejde jenom o peníze, Jacku.“

Ovinula jsem mu ruku kolem pasu a vedla jsem ho dozadu do zahrady.

Míjeli jsme přitom kolíky, které zatloukl do trávníku, aby vyznačil svůj sen a mou noční můru. „Teta Meg strávila na zahradě každou volnou chvilku. Z cibulek jaro vždycky vykouzlí krásné rostliny a trvalky nikdy nezapomenou rozkvést. Kdybychom udělali tu přístavbu k domu, bojím se, že bychom o ně nenávratně přišli a já bych ztratila část dědictví, které mi tu nechala.“

„Tak je přemístíme. Cibulky přece nejsou žádný problém. Můžeme si objednat někoho z oakwoodského zahradnictví, aby se postaral o větší kusy jako keře a stromky.“

„To by bylo pěkné.“ Jeden z balvanů, který mě tížil, byl odvalen.

„Genovi by asi taky chyběly, až sem přijde na návštěvu.“

„Neboj se, nezbavíme se jich. Je tu dost místa pro cokoli, co nás napadne.“

„Nechci je ztratit.“

„Budeme dávat pozor. Není kam chvátat.“

„Dobře.“

„A ani tolik neutratíme. Spoustu věcí dokážu udělat sám. Táta mi dal kladivo do ruky, sotva jsem se postavil na nohy.“

„Já můžu vymalovat. To zvládnu. Ve Svatém Štěpánu jsem to taky dělala.“

„Nikdy ses mi s tím nepochlubila.“

Obrátili jsme se a vykročili zpátky k příjezdové cestě. „Bylo to každopádně lehčí než vaření,“

přiznala jsem.

„Kdo vybíral barvu?“

„Asi sestra Clare Angela. V té době byla matka představená. Myslím, že se tenkrát dohodla s železářstvím na výhodném kšeftu.“ Vešli jsme do domu.

„Lidi, tam byla ale zima.“

„Nedáš si horkou čokoládu?“

„Proč ne? Mimochodem, nenapadlo tě, že bychom pro jednou vynechali ranní mši?“

„Ještě uvidíme.“

„Jen jsem to zkusil. Ale musím uznat, že tohle je od tebe nebývale svobodomyslný přístup.“

„Já jsem totiž nebývale svobodomyslný člověk.“

„To teda jsi. Víš o tom?“

Políbila jsem ho na studenou tvář.

„Kromě věcí, kdy se jedná o dluhy.

To bývám strašně tvrdohlavá.“

„S tím se vyrovnám. Jdeme na tu čokoládu?“

·

21

Marilyn volala v neděli večer.

„Celý den jsem byla s tátou,“ řekla.

„Strašně zeslábl od té doby, co jsem ho viděla naposled. A jak je hubený!“

„Je mi to líto. Musí to pro tebe být hrozně těžké.“

„A což teprve pro něho.“

„Ano. Je v tom bytě spokojený?“

„Popravdě řečeno je tam mnohem spokojenější, než byl u sestry.

Myslím, že se rozhodl správně, když chtěl jít domů.“

„Doma se člověk vždycky cítí nejlíp.“

„Chce s tebou mluvit, Chris. Byla bys ochotná zajet zítra do New Yorku?“

Jistě.“

Netěšila jsem se na to setkání.

Chtěla jsem si ho pamatovat tak, jak jsem ho poznala na velikonoční večeři, kdy stisk jeho ruky byl pevný a on jako nejstarší z rodiny měl vše pod kontrolou. Pokud mě ale chce vidět, nemůžu ho odmítnout.

Protože jsme měly jet do centra autem, zavolala jsem Sylvii a požádala ji, jestli bychom si mohly znovu promluvit. Souhlasila, že můžu přijít, a domluvily jsme se na čase.

Položila jsem sluchátko a seznámila Jacka s plánovanými schůzkami.

„Jestli skončíme dostatečně pozdě, navrhnu Marilyn, abychom zajely nahoru do těch ropných úložišť.

Uvidíme, třeba tam chytnu Juana Castra a budu si s ním moct promluvit.“

„Požádej ho, ať vás doprovodí zpátky k autu. Pro dvě samotné ženské to tam může být po setmění nebezpečné.“

„Spolehni se.“

„Vypadá to, že budeš mít pěkně nabitý den; tři schůzky. Nesnažíš se náhodou získat zlatý štít?“

„Jen už se chci konečně hnout z místa a vyřešit to. Potřebuju, aby mi Sylvie – nebo pan Grodnik – řekli současné jméno a adresu Shirley Finsterové. S panem Grodnikem moc nepočítám, ale Sylvie by se mohla nechat přesvědčit.“

„A co Garganusovi?“

„Snad v úterý po vyučování. Ráda bych k nim přišla, až se bude vnučka vracet ze školy domů. Erin mě třeba zase pustí dovnitř dřív, než si stará paní uvědomí, co se děje.“

„Polož je na lopatky, dokud jsou zranitelné.“

„Brooksovo pravidlo?“

„To platí všeobecně.“

„Budu si to pamatovat.“

Dveře Grodnikova bytu otevřela statná žena s milým usměvavým obličejem. „Pojďte dál, paní Marguliesová,“ pozvala nás dál a usmála se i na mě. „Je v obýváku a těší se, až vás uvidí.“

Marilyn nás s paní Hiresovou představila, pak jsme si pověsily kabáty a šly se přivítat s jejím otcem.

„Vypadáš pěkně, tati,“ pochválila ho Marilyn. „Spíš dobře?“

„Výborně. I když ne tak, jak jsem spával dřív.“

„To nikdo z nás. Tady je Chris.“

Potřásli jsme si rukama. Měl ji pohublou, ale stisk stále nepostrádal sílu.

„Moc ráda vás zase vidím, pane Grodniku.“

„Musíme si spolu promluvit.

Udělejte si pohodlí. Marilyn.“

Otočil se ke své dceři. „Už si někde sedni a přestaň se tu rozhlížet, jako bys kontrolovala, jestli tu utírám prach. Posaď se a nech nás mluvit.

Můžeš poslouchat, ale nepřerušuj nás.“

Vyznělo to tak, jako by se chtěl ujistit, že neodejde z pokoje a nezačne hledat chybějící papíry, ale ať už se cítila jakkoli, poslechla otce a posadila se.

„Christine,“ podíval se znovu na mě, „bavila jste se dobře při večeři?“

„Úžasný zážitek. Jsem vám vděčná, že jste mi to umožnili.“

„Když jsem byl ještě malý kluk, maminka k nám často zvala lidi, kteří neměli kde oslavit Velikonoce.

Někdy musel muž opustit svou vlast a nechat tam celou rodinu, dokud nenašetří dost peněz na to, aby mohli přijet za ním. Každoročně při sederu u nás bylo několik lidí, které jsem vůbec neznal. No nic, jsem rád, že se vám to líbilo. Sestra mi vyprávěla, že jste měla loni v létě nádhernou svatbu.“

„Ano, byla nádherná, a díky ní.

Marilyn mi hodně pomohla s přípravami, které bych sama nezvládla.“

„Marilyn je v těchhle věcech dobrá.

Všechny mé děti jsou dobří lidé. Se ženou jsme pro ně dělali, co jsme mohli, a ony v tom pokračují a jsou ještě lepší. Odcházím z lepšího světa, než do kterého jsem přišel.“

„Vy jste součástí toho dobrého světa,“ řekla jsem.

„Ano, ještě chvilku, doufám.

Doslechl jsem se, že se pokoušíte vypátrat, kdo zavraždil mou malou sestru Iris.“

„Snažím se o to.“

„Policie nikdy vraha nenašla.“

„Mluvila jsem s tím detektivem, pane Grodniku. Případ je stále otevřený a i po těch letech ho neustále trápí, že se mu nepodařilo ho vyřešit.“

„Nedodělaná práce. Každý se cítí stejně, když něco nedodělá.

Nevěřím, že vy toho vraha najdete.

Uplynula řada let, lidé přicházejí a odcházejí, sněhy tají a stopy mizí.“

„Našli jsme ve vašem šatníku Irisinu kabelku.“

„Marilyn mi to říkala.“ Usmál se.

„Ta šatna. Nikdo se tam nikdy nepodíval. Možná byste tam našla milion dolarů, kdybyste ji pořádně prohledala. Kde je ta kabelka teď?“

„Odevzdala jsem ji na policii.“

„Co bylo uvnitř?“

Ráda bych věděla, jestli tato otázka byla pravým důvodem našeho setkání. Možná měl strach, že se uvnitř našel adresář nebo poznámkový blok, v němž mohly být informace, které by si raději nechal pro sebe.

„Její klíče, rtěnka, peněženka, kreditní karty a malý zápisník. To je vlastně všechno.“

„Takže vám to moc nepomohlo.“

„Přesvědčilo nás to, že se rozhodně chtěla vrátit zpátky na večeři.

Nevzala si ani peníze, ani klíče.“

„Chápu. Takže si myslíte, že šla dolů, aby se pozdravila se starým kamarádem, a ten ji zabil.“

„Řekla bych, že tak nějak se to muselo stát. Nemáte náhodou její adresář?“

„Proč bych ho měl mít?“

„Protože když se Irisin byt vyklízel, všechny věci musely někam přijít.

Tak mě napadlo, že se možná dostaly sem.“

„Některé z nich ano, ale na žádný adresář si nevzpomínám.“

„Ráda bych získala kontakt na její kamarádku Shirley Finsterovou.“

„Shirley,“ protáhl. „Pamatuju si na ni.“

„Nevíte, jak bych ji mohla najít?“

„Nemám ponětí. Ale pamatuju si na Shirley, když byla ještě malé děvče.

Byly se sestrou nejlepší kamarádky.“

„Vdala se?“

„Je to možné.“

Netrpělivě jsem poposedla na židli.

Tohle setkání se uskutečnilo na jeho popud. Kdyby mi chtěl něco sdělit, věděl, jak to udělat. Z toho mála, na co jsem se prozatím zeptala, bylo jasné, že se nehodlá bavit o otázkách, na něž bych potřebovala znát odpověď.

„Nerozumím jedné věci,“ nadhodil.

„Proč se snažíte odhalit něco, s čím vlastně nemáte nic společného?“

„Já jsem ji o to požádala, tati,“

odpověděla za mě Marilyn. „Vždyť to víš. Říkala jsem ti o tom.“

„Ale vy,“ pokračoval s očima stále upřenýma na mě. „Co vás na tom případu tak přitahuje?“

„Vraždy jsou zajímavé. Už jsem se jich několik snažila vyřešit od doby, co jsem se přistěhovala do Oakwoodu.“

„Dověděla jste se něco nového o vraždě mé sestry, co já nevím?“

„Vím například to, že Iris odešla ze zaměstnání týden před sederem.“

„Odešla ze zaměstnání? Kdo vám tohle řekl?“

„Společnost, pro niž pracovala.

GAR.“

„To nemůže být pravda.“

„Je to pravda, tati,“ podpořila mě Marilyn.

„Nikdy nám o tom neřekla.“

Nekomentovala jsem to.

„Co ještě víte?“ zeptal se.

„Vypadá to, že plánovala cestu do Evropy.“

„Tohle taky nevím.“

„Do Švýcarska,“ dodala jsem.

„Švýcarsko je krásná země, co jsem slyšel. Jak tyhle věci víte?“

„Mluvila jsem s paní

Garganusovou, manželkou jejího šéfa. Věděla, že se Iris chystá do Evropy.“

„Manželka jejího šéfa měla lepší informace než vlastní rodina?“

„Určitě by vám to před odjezdem řekla. Možná si všechno zrovna plánovala a rovnala v hlavě. V

zápisníku měla zaškrtnuté datum, kdy byla pozvaná na posezení s kamarádkami a s budoucí nevěstou.

Mělo se konat po Velikonocích.

Myslím, že chtěla odjet až potom.“

„Chtěla odjet se Shirley?“ zeptal se.

„Nevím. Kdybych ji dokázala najít, zeptala bych se.“

„Ty o tom něco víš, Marilyn?“ |

Jen to, co mi řekla Chris.Tys o tom nikdy neslyšel?“

„Nikdy Iris strávila před sederem celý den s tvou matkou. Nikdy se přede mnou ani slovem nezmínila.

Co když chtěla odjet s tím svým přítelem?“

„S Harrym?“ zeptala se Marilyn. „S

ním už nějaký čas nechodila.“

„Harry o Irisině cestě nevěděl,“

ukončila jsem jejich dohady.

„Vy jste mluvila i s Harrym?“ zeptal se Abraham Grodnik se zjevným překvapením.

„Setkali jsme se minulý týden.

Vídal se s Iris jen občas a někdy si telefonovali. To je všechno.

Neřekla mu o tom.“

„Takže si to šetřila jako překvapení.

Bylo by to krásné, výlet do hor, nadýchat se čerstvého vzduchu.

Zasloužila si takovou dovolenou.

Víte ještě něco?“

„Iris byla vdaná,“ pokračovala jsem suše.

Pozdvihl obočí a bezděky škubl rameny. „Vdaná?“ opakoval s opovržením. „Manželství znamená, že dva lidé žijí spolu, založí rodinu a vychovávají děti, ne že si člověk navleče na prst něčí prsten, protože má krásnou tvář. Irisino manželství trvalo patnáct minut. Nemělo žádnou cenu. A matce zlomilo srdce. Iris byla mladá hloupá holka.

O světě nevěděla zhola nic. Bylo to stejné manželství, jaká se uzavírají v Hollywoodu.“

„Zůstali po rozvodu přáteli?“

zajímalo mě.

„Přátelé? Už ho nikdy nespatřila.

Odešel do války.“

„Vrátil se?“

„Možná se vrátil. Nevzpomínám si.“

Začala se na něm projevovat únava a já cítila, že bych měla odejít.

Řekla jsem mu, co jsem věděla, a on k tomu nic nepřidal. Bylo zřejmé, že i kdybych tu zůstala déle, nic by to na věci nezměnilo.

Projevy těžké choroby, s níž zápasil, byly patrné na obličeji i na těle a já nechtěla, abych zbytečně prodlužovanou přítomností z něho vysávala další energii.

„Bylo od vás hezké, že jste se tady zastavila,“ začal a převzal tím iniciativu. „Mluvení mě unavuje.

Jestli přijdete na něco dalšího, doufám, že mi dáte vědět.“

„Spolehněte se,“ slíbila jsem mu a zvedla jsem se k odchodu.

„Iris byla velice nezávislá žena,“

řekl tiše s přivřenýma očima. „Ode dne, co se narodila, dělala vždy to, co chtěla. Obyčejně také dostala to, co chtěla, i když ne pokaždé.

Nedostala Harryho. To je největší škoda. Harry byl dobrý chlap.

Mohla s ním prožít šťastný život, dokonce i s těmi jejími problémy.“

Zavřel oči.

Marilyn k němu přistoupila a načechrala mu vlasy, pak se sklonila a políbila ho na čelo.

Dotkla jsem se jeho paže. Odešly jsme z pokoje a vystoupaly dva schody do předsíně.

„Usnul,“ oznámila Marilyn paní Hiresové.

„No, není divu, že je unavený. Měl náročné dopoledne.“

„Byl u doktora?“

„Ale vůbec ne. Nevytáhli jsme paty z bytu. Celé dopoledne strávil úklidem.“

„Co uklízel?“

„Zbavoval se starých krámů.“

Vytáhla zásuvku od sekretáře, který stál v hale. Byla skoro prázdná.

„Všechno vyndal, prohlédl to a vyhodil do odpadků. Krabice, nějaké papíry a spoustu dalších věcí. Trvalo mu to nejméně hodinu, a to nepřeháním.“

„Máte ty papíry?“ zeptala se Marilyn.

„Donutil mě odnést je dolů do kotelny a všechno spálit.“

„Myslím, že to nakonec udělal,“

povzdechla si Marilyn. Zhluboka se nadechla. „No nic, Chris. Zajdeme si někam na oběd.“

Šly jsme chodbou k výtahu.

Zastavila jsem se a otevřela dveře do kotelny v bláhové naději, že tam něco zůstalo, obálka, list papíru, který nepozorovaně vypadl na podlahu. Ale místnost byla prázdná, až na jediný nedopalek cigarety.

Paní Hiresová splnila svůj úkol dokonale. Dokumenty, které chtěl Abraham Grodnik zničit, byly nenávratně pryč.

·

22

„Musí to pro tebe být strašně namáhavé,“ řekla jsem, jakmile nás uvedli ke stolu v malé italské restauraci.

„To je.“ Návštěva ji očividně velice zmohla. „Myslím, že dnes si dám pro změnu něco ostřejšího. A co ty, Chris?“

„Sklenku bílého vína.“

Objednala si skotskou a usrkla z ní, než znovu promluvila. „Zbavil se úplně všeho,“ opakovala znovu nepříjemnou skutečnost. „Proč jenom nechce, abychom zjistily, kdo zavraždil jeho sestru?“

„Možná nevyhodil tohle. Mohly to být dokumenty, které dokazovaly, že Iris měla dítě nebo že byla ve vězení nebo že se podruhé vdala.“

„Iris nebyla zavřená.“ Zvedla jídelní lístek a krátce do něho nahlédla. „Zkusím tyhle těstoviny a salát,“ rozhodla se. „Dají ti na to omáčku, jakou si budeš přát.“

„To zní lákavě.“

Vybraly jsme si odlišné omáčky a odlišné zálivky do salátů a upíjely jsme odlišné nápoje.

„Včeera jsem mu nabízela, že se k němu přestěhuju, ale nechtěl. Řekl, že všechno je v pořádku, tak jak má být.“

„Je to velice nezávislý muž. A ty jsi stejná jako on, Marilyn.“

„Myslím, že máš pravdu. Vypadá strašně, co?“

„Od Velikonoc, co jsem ho neviděla, mi připadal pohublejší. A také bledší.“

„Nechodí moc ven. Kdyby se vrátil a zůstal u mě… No nic, takhle se nikam nedostaneme. Ve svém věku už se asi nezmění. Zdálo se, že byl opravdu překvapený, když jsi mu řekla, že Iris měla v plánu odcestovat.“

„To byl. Vsadím se, že o tom slyšel poprvé v životě.“

„Všimla sis, jak reagoval na zmínku o jejím manželství? Vysypal to ze sebe, jako by to byla všeobecně známá věc. A přitom tohle tajemství přede mnou úzkostlivě střežil po celý můj život. Dověděla jsem se o tom vlastně teprve nedávno.“

„Možná už mu to teď nepřipadá tak důležité.“

„Ale něco bylo tak důležité, že si sakramentsky pospíšil, aby se toho zbavil dřív, než jsme k němu přišly.“

„Marilyn, možná bychom to měly nechat všechno prozatím stranou.

Určitě máš starostí nad hlavu s tátovou nemoci.

„Víš, jak to je? Když přemýšlím o Iris, zapomenu aspoň na chvíli na tátu a neštěstí, které ho postihlo.

Docela mě baví lámat si hlavu těmi drobnými intrikami a polopravdami a snažit se je rozluštit. A koneckonců, ty toho taky nechceš nechat, že ne?“

„Ne. Já chci najít Shirley Finsterovou.“

„No, od táty asi žádnou záplavu nových informací čekat nemůžeme.

Takže nezbývá než doufat, že Sylvie bude sdílnější.“

V poklidu jsme poobědvaly a pak vyrazily do Bronxu. Sylvie byla má poslední naděje.

„Marilyn, tebe jsem nečekala,“

řekla překvapeně a zdálo se mi, že i trochu zklamaně, Sylvie.

„Musela jsem se jet podívat na tátu, a protože Chris říkala, že sem má taky namířeno, dohodly jsme se, že nám bude stačit jedno auto. Sednu si do ložnice, drahá. Nebudu vás otravovat.“

„Dobrá. Vezmi si s sebou nějaký časopis, ať nemáš dlouhou chvíli.“

Sylvie jich pár sebrala z pohovky a podala je Marilyn. Když odešla, posadily jsme se do kuchyně, kde na nás čekala konvice s čerstvě uvařeným čajem a krabice koláčků.

„Dřív jsem chodívala do pekařství.

Prodávali tam výborné čerstvé koláčky,“ vysvětlovala mi Sylvie, když nalévala čaj. „Ale to pekařství už dávno zavřeli. Nic není jako dřív.“

„Tyhle jsou taky dobré. Jak se cítíte?“

„Jakž takž to ujde.“ Napila se čaje a zakousla se do koláčku.

„Sylvie, když jsem tu byla poprvé, řekla jste mi, že Iris měla nového přítele.“

„To že jsem řekla?“

„Myslím, že ano. Setkala jste se s ním někdy?“

„Po Harrym jsem se s nikým dalším nesetkala.“

„Víte to jistě, že měla přítele?“

„Věčně tvrdila, že se musí s někým sejít, byla neustále zaneprázdněná, jakoby duchem nepřítomná, pořád někam chvátala, měla často návštěvy. Kdo jiný by to mohl být?“

„Já nevím. Není možné, že se jí narodil syn, když byla vdaná, a ten ji později vyhledal a přijel na návštěvu?“

„Iris? Dítě? Iris nikdy žádné dítě neměla. Vídala jsem se s ní pořád.

Taková věc se nedá zamaskovat.

Navíc byla velmi drobná. Poznala bych to na ní.“

„A vy nevěříte, že měla něco s panem Garganusem?“

„V žádném případě.“

„Sylvie, měla jste někdy auto?“

„Já? Nikdy. Ale měl ho můj syn.

Koupil si ho za vlastní peníze, když studoval vysokou školu.“

„Byl tehdy na té večeři, když Iris zemřela?“

„Ne, ne. Tou dobou byl pryč. V

New Yorku už nebydlel.“

Dost daleko na rychlý výlet z Bronxu. „Co Irisina kamarádka Shirley? Myslíte, že byste našla její adresu?“

„Ach, Shirley, ano. Jen co dopiju čaj, podívám se.“ Tím náš rozhovor prakticky skončil. Sylvie se rozpovídala o jiných věcech, o svých dětech, o druhém manželovi, o přítelkyni, která žila na Floridě.

Podezřívala jsem ji, že to udělala záměrně, aby odvedla mou pozornost od Shirleyiny adresy.

Také jsem nevěděla, jestli nemám navrhnout, abychom pozvaly Marilyn zpátky k nám, protože o Iris už jsme nemluvily.

Ona ale nezapomněla. Jakmile dopila šálek, vstala a řekla: „Půjdeme se podívat.“ A já ji následovala do zadní místnosti.

„Marilyn?“ zavolala. „Dojdi si do kuchyně nalít čaj. Já a Chris tady něco hledáme.“

„Už jste skončily?“ zeptala se Marilyn, když otevřela dveře z ložnice.

„Skoro,“ odpověděla Sylvie. „Jsou tam koláčky a čaj. Kde jsou šálky, víš.“

Sylvie si to namířila přímo ke skříni a vytáhla ven hranatou krabici, která ležela na dně. Víko bylo pokryté tlustou vrstvou prachu. Sylvie si znechuceně odfrkla, ale neobtěžovala se, aby ho utřela.

Opatrně víko zvedla a položila ho vedle na podlahu, aniž zvířila jediné smítko. Na krabici bylo rukou napsané jméno: „Bergdorf Goodman“. Tipovala jsem, že patřila její sestře.

„Mám tady pár Irisiných věcí.

Uvidíme, jestli mezi nimi není také adresář.“ Prohrábla věci ve svrchní vrstvě, ale nic nenašla, a pak začala postupně lovit a vytahovat na světlo vzpomínky na svou zavražděnou sestru –obálky s fotografiemi, hedvábnou šálu, malý klobouk se závojem, který musel pocházet ze čtyřicátých či padesátých let, kožený opasek, zarámovanou fotografii pod-mračeného páru v oblečení někdy ze začátku století.

„Moji rodiče,“ řekla a chvíli se na ni zadívala. „Možná bych ji měla někam pověsit, viďte?“ Položila ji na prádelník a vrátila se k obsahu krabice.

„Tuhle knihu měla vždycky vedle telefonu,“ řekla a vytáhla staré ošoupané desky o rozměrech asi deset na patnáct centimetrů. „Hned zjistíme, jestli je Shirley uvnitř.“

Nalistovala F a prstem sjížděla po stránce dolů. „Nevidím ji tady,“

zamumlala, vrásky na čele se ještě prohloubily díky úpornému soustředění.

„Možná tam bude zapsaná pod manželovým jménem.“

„Nevzpomínám si, jak se jmenovala po svatbě.“

„Můžu si ten zápisník prohlédnout?“

Sylvie zavrtěla hlavou. „Myslím, že tady není.“

„Možná si ji poznamenala pod S.“

Obrátila dalších pár stránek. „Je tady spousta listů s S. Uvidíme.

Měla jste pravdu, Chris. Shirley. Je to hned první jméno na stránce.“

Pero jsem měla připravené. „To je úžasné, Sylvie. Je tam i příjmení?“

„Finsterová Mandelbaumová. Tři sta sedmdesát osm, Prince Street, Teaneck, New Jersey. A tady je telefonní číslo.“ Nadiktovala mi ho a pak knihu zaklapla. „Myslím, že jste přišla na správné místo.“

Usmála se a uložila knihu do zásuvky prádelníku.

„Mockrát vám děkuju, Sylvie.“

„Teď už nemůžete říct, že jsem vám nepomohla.“

„Naopak, velice jste mi pomohla.

Opravdu si toho vážím.“

„Pojďme si nalít ještě trochu čaje.“

„Takže to tam leželo celou dobu,“

vyslovila Marilyn nahlas to, co bylo zcela zřejmé. „A ona o tom věděla, že jo?“

„Šla najisto, přímo ke krabici.

Zajímalo by mě, proč najednou změnila názor.“

„Sylvie je zvláštní. Vždycky byla taková. Někdy ti připadá, že kam ji postavíš, tam čeká, co jí řekneš, to udělá, a jindy se zasekne a je stejně tvrdohlavá jako táta. Možná si tě oblíbila. Možná si uvědomila, že je Shirley možná už dávno po smrti, a tak nikomu nebude vadit, když ti tu informaci dá.“

„Dnes večer jí zavolám.“ Podívala jsem se na hodinky.

„Marilyn, já vím, že jsme to dnes neměly v plánu, ale už jsou skoro čtyři a brzy se budou střídat hlídači toho ropného skladiště. Nastupuje odpolední směna od čtyř do dvanácti. Nevadilo by ti, kdybychom tam zajely? Není to odtud daleko a já bych s tím strážným ráda mluvila.“

„Proč ne?“

Ukazovala jsem jí cestu a Marilyn překvapilo, jak blízko skladiště bylo.

„Napadlo mě, že někdo ze Sylviiny rodiny tudy mohl projíždět a zapamatovat si, kde ta úložiště jsou.“

„A zavraždit Iris? Tomu nevěřím.

Její syn je příjemný milý člověk.

Tou dobou žil na severu v Bostonu.

Jaký by mohl mít důvod, aby ji chtěl zabít?“

„Ale někdo ten důvod musel mít.“

Zaparkovaly jsme právě v okamžiku, kdy se střídaly směny.

Počkaly jsme, až hlídač, co mu skončila směna, odejde, a pak jsme vykročily ke strážní budce.

Zaklepala jsem na dveře.

„Pojďte dál.“

Muž uvnitř byl pohledný vysoký hispánec ve věku kolem pětačtyřiceti, s jemnou opálenou kůží a s vypracovanou postavou, o niž nepochybně několikrát týdně pečoval v posilovně. „Co pro vás můžu udělat, dámy?“

Představila jsem nás a začala mu vysvětlovat důvod, proč jsme sem přijely.

„Myslím, že raději počkám venku,“

přerušila mě Marilyn. „Je tady na mě trochu moc horko.“

„Nebude to trvat dlouho,“ slíbila jsem jí.

„Je tady pěkně vytopeno, co? Ale když si v té zimě uděláte kolečko kolem celého areálu, je příjemné se sem vrátit. Mluvila jste o té mrtvole.“

„Našel jste ji?“

„No, slyšel jsem štěkat psa. Byl jsem zrovna na obchůzce a uvědomil jsem si, že je tam nějak moc hluku. Šel jsem se podívat, co se tam děje, a uviděl jsem to tělo.“

„Jaký byl váš první dojem?“

zajímalo mě.

„Že musela být mrtvá už nějakou dobu a že jí někdo ze světa pomohl dost brutálním způsobem. V té době jsem neměl mobil, a tak jsem běžel zpátky k telefonu a zavolal policii.

Ti dva kluci se psem byli pěkně vystrašení, proto jsem jim řekl, ať jdou na chvíli ke mně do boudy a sednou si tam. Policajti tady byli během několika minut.“

„Vy sloužíte od čtyř do dvanácti?“

„Předpokládám, že nevíte, jestli sem to tělo někdo odhodil během vaší směny.“

„Mohlo to být při mé směně, mohlo to být při směně kolegy. Podle mého názoru se to ale během dne nestalo.“

„Viděl jste ji někdy předtím?“

„Nikdy. Věřte mi, policajti si mě důkladně proklepli.“

„Není tu ještě někdo, kdo tady tehdy pracoval a mohl ji znát?“

„Máte na mysli ostatní hlídače?

Možné to je, ale já tomu osobně nevěřím. Jeden z těch chlapíků už zemřel. A ten druhý odešel do důchodu.“

„Zůstává většina z vás u téhle práce dlouho?“

„Říkáte většina? Jo, to jo, ale ne všichni. Máme tu chlapy, co nastoupí, ale nehodí se na to.

Někteří vydrží týden, jiní třeba i rok. Ale nakonec stejně zjistí, že to není pro ně, a odejdou.“

„Nevzpomenete si na nějaká jména, pane Castro? Lidí, kteří tady mohli pracovat přibližně v době, kdy se našla ta mrtvola? Nebo předtím.“

„Vy si na mě teda vymýšlíte otázky, jen co je pravda,“ řekl a podrbal se za uchem. „Není lehké se vracet tolik let zpátky. Byl tady jeden chlap, jmenoval se Mauer nebo tak nějak. Zůstal tady asi šest měsíců.

Pamatuju si ho, protože během dne chodil do kurzů, stejně jako já teď.

Pak získal titul a odešel.“

Zapsala jsem si to jméno hlavně proto, že začínalo na M. „Ještě někdo jiný?“

„Hm, chvíli tady pracoval chlápek jménem Scott, dělal od půlnoci do osmi. A pak taky nějaký Gordon nebo Giordano. Ale nechtějte po mně, abych vám řekl, jestli tady byli předtím nebo potom. Každopádně ani jeden z nich nevydržel. Když vyfasujete šichty od půlnoci do osmi, musíte na to mít náturu. Není to legrace.“

„Já bych to nemohla dělat ani náhodou,“ přiznala jsem.

„Mimochodem, do jakých kurzů chodíte?“

„Promoval jsem. Teď si dodělávám M. B. A., což je špičkový manažerský kurz. Jednoho dne se pustím do vlastního podnikání.

Otevřu si soukromou firmu.“ Usmál se a odhalil dvě perfektní řady zářivě bílých zubů. Byl to opravdu hezký muž s podmanivým úsměvem.

„Děkuju, že jste si na mě udělal čas.“

„Bylo příjemné se s vámi setkat. To víte, tady člověk trčí většinou sám a nemá moc příležitostí si popovídat.

Kdybyste měla ještě další otázky, najdete mě tady od pondělka do pátku.“

Ještě jednou jsem mu poděkovala a vyšla ven. Marilyn postávala u chodníku.

„Máš něco?“

„Nejspíš ne, ale musela jsem se zeptat. Neříká ti něco jméno Mauer?“

„Ne“

„Nemohla ho znát Iris?“

„Nikdy jsem to jméno od ní neslyšela.“

Nasedly jsme do auta. „No, takže nás čeká Shirley Finsterová Mandelbaumová a ještě jedna návštěva u paní Garganusové.“

„A pak všechny prameny vyschnou.“

„Bohužel to tak vypadá.“

„Mauer,“ opakovala si polohlasem.

„Budu o tom přemýšlet.“

·

23

S nadějí, že Shirley bydlí na stále stejné adrese, jsem vytočila její číslo. Ze sluchátka se ozval mužský hlas. „Mohla bych mluvit s paní Mandelbaumovou?“ zeptala jsem se.

„Kdo volá?“

„Christine Bennettová.“

„Vy něco prodáváte?“

Bylo už poměrně pozdě, chvíli poté, kdy lidé obvykle dojídají večeři, a proto jsem mu tu otázku neměla za zlé. „Ne, ne, nic takového. Je to soukromý hovor.“

„Počkejte minutku.“

Chvíli bylo slyšet nesrozumitelné zvuky, ale pak promluvil slabý ženský hlas: „Haló?“

„Paní Mandelbaumová, jmenuju se Christine Bennettová.“

„Mohla byste mluvit hlasitěji, prosím? Já totiž špatně slyším.“

Přidala jsem na hlase, když jsem opakovala své jméno. „Neteř Iris Grodnikové, Marilyn, mě požádala, jestli bych se nepokusila vyřešit její vraždu.“

„Ach, tak to jste vy. Sylvie něco říkala, že snad zavoláte.“

Takže Sylvie mě předběhla. „Ano.

To ona mi dala dneska odpoledne vaše jméno. Chtěla jsem vás požádat, jestli bychom se nemohly sejít a promluvit si.“

„Byla by to zbytečná cesta. Nevím, co bych vám mohla říct zajímavého.

Iris byla má nejlepší kamarádka od mateřské školky. Policii jsem řekla všechno, co jsem věděla, to znamená nic. Toho večera o Velikonocích prý vyšla Iris před dům na ulici a někdo tam přijel a unesl ji. Nikdy toho člověka nedopadli.“

„Paní Mandelbaumová, neznala Iris někoho, kdo se jmenoval Mauer?“

„Bauer?“ zeptala se.

„Ne, Mauer.“ Hláskovala jsem jí to.

„Nikdy o nikom takovém nemluvila.

Ale měla přátele v zaměstnání a také znala pár lidí v domě, kde bydlela.“

„Mluvila s vámi o svém šéfovi?“

„O panu Garganusovi? Milovala ho.“

„Chcete říct, že byl její přítel?“

„Ale ne.“ Zasmála se vysokým zvonivým smíchem. „Myslela jsem tím, že si ho nesmírně vážila a moc ráda pro něho pracovala.“

„Víte, že Iris asi týden před svou smrtí odešla ze zaměstnání?“

Nastalo ticho. Ze sluchátka se ozývalo jen charakteristické praskání a její sípavý dech. Zjevně jsem ji tou otázkou zaskočila. V

duchu jsem se modlila, aby mi prozradila něco nového, něco, co jsem zatím od nikoho neslyšela.

„Ona ale neodešla natrvalo,“ řekla po chvíli váhavě. „Počítala s tím, že se vrátí.“

Tak přece něco! Pocítila jsem aspoň prchavý záblesk úspěchu. „Ale vám tvrdila, že GAR na čas opouští,“

nadhodila jsem.

„To mi řekla. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Chystala se někam odjet. Chystala se – pro někoho něco udělat.“

„Víte pro koho? Nebo kam chtěla odjet?“ snažila jsem se jí rozvázat jazyk.

„Snad do Evropy. Když mi o tom povídala, ještě to nebylo přesně dojednáno.“

„Víte, komu chtěla prokázat laskavost?“ Byla jsem čím dál netrpělivější. Cítila jsem, že jsem narazila na zlatou žílu.

„Nemůžu vám to říct, paní…“

„Chris. Chris Bennettová. Paní Mandelbaumová, někdo zavraždil vaši nejlepší kamarádku. A já ho za to chci dostat před soud.“

„Oni ji nezabili,“ odpověděla tajuplně. „Byli to dobří lidé. Iris se mi svěřila s takovými věcmi, o kterých se s nikým jiným nebavila.

Řekla mi o tom, protože jsme byly nejlepší kamarádky, a důvěřovala mi, že to zůstane naším tajemstvím.

Nemám právo prozradit, o co se jednalo. Jedno však říct můžu; nemělo to nic společného s ní, to mi věřte. Byl to jen projev její dobré vůle. Iris byla dobrá duše a nikdy neváhala nabídnout pomoc.“

„Paní Mandelbaumová, máte po ruce tužku? Ráda bych vám dala telefonní číslo.“

„Není nic, co bych vám ještě mohla říct. Iris to už život stejně nevrátí a může to ranit někoho, kdo si to vůbec nezaslouží.“

„Napište si ho, prosím,“ naléhala jsem na ni a nadiktovala jsem jí číslo a jméno.

„Dobrá,“ svolila nakonec. „Nechám ho ležet tady, abych ho měla stále na očích. Možná mě něco napadne.“

„Děkuju vám.“ Nešlo o to, jestli si na něco vzpomene, ale jestli se rozhodne svěřit mi své tajemství.

Pletla jsem se v ní. Něco důležitého věděla.

Eileen volala ještě předtím, než se Jack vrátil domů. „Cítíš se líp?“

zeptala jsem se.

„Ano.Taffy se mi ozvala. Myslím, že si budeme muset promluvit. A po telefonu to nejde.“

„Souhlasím s tebou. Rozhovor z očí do očí je vždycky lepší. Snad nebude problém to nějak zařídit, ne?“

„Chris, víš, něco mě napadlo.

Mohly bychom k tomu účelu použít tvůj obývák?“

Vyrazilo mi to dech. To jsem opravdu nečekala. Pár vteřin mi trvalo, než jsem byla schopna odpovědět. „No jistě. Chceš, abych tam byla s tebou, nebo mám sednout do auta a někam zmizet?“

„Byla bych moc ráda, kdybys tam zůstala. Uděláš to pro mě?“

„Samozřejmě.“

„Vrátím se k tobě a domluvíme se na detailech. Vím, že v úterý učíš, takže musíme vybrat nějaký jiný den. Nechci, aby u toho byl brácha.

Když se zmíním o Taffy, má to stejný účinek, jako když začneš mávat před býkem červeným hadrem.“

„Chápu tě. Ale jeho taky. Všechno dělá jen proto, že tě miluje a tvůj prospěch klade nade vše.“

„To je celý on. Musí to proběhnout ve všední den.“

Slíbila jsem jí, že se přizpůsobím.

V úterý ráno jsem si ještě rychle vyřídila jeden hovor, než jsem odjela na fakultu. Cathy Hollowayová zvedla telefon téměř okamžitě a já se představila.

„Ano, Chris. Jak se máte? Už jste vypátrala, kdo Iris zavraždil?“

„Ještě ne, ale podařilo se mi vyhrabat spoustu starých a velice zajímavých informací. Ráda bych se vás zeptala, co víte o synovi manželů Garganusových?“

„Oni měli syna?“ zeptala se. „Jste si tím jistá?“

„No, myslím si, že měli.“

„Měli dceru, to ano. Ale o synovi jsem nikdy neslyšela.“

„Aha.“

„Byl to velice smutný příběh.

Snažili se to ututlat, ale vyšlo najevo, že spáchala sebevraždu. To děvče nemělo lehký život, samé problémy. Kolovala tady o ní spousta drbů. Znáte to, lidi toho napovídají.“

„Mohla byste mi o tom říct něco víc?“

„Vím jen to, že když byla mladší, dostala se prý do nějaké party, alkohol, drogy a tak podobně.“

Polkla jsem naprázdno a raději jsem nekomentovala stručnou, ale výmluvnou charakteristiku dívčiných problémů. „Pamatujete si, kdy zemřela?“

„Před pěti šesti lety. Mohlo by to být i víc. Myslím, že pan Garganus zemřel asi o rok později. Úplně ho to zlomilo. Tolik mu na ní záleželo.

Vlastně oběma.“

„Byla jejich jediné dítě?“

„Nikdy jsem o jiném neslyšela.

Ledaže by měli syna, o kterém jsem nevěděla.“

„Můžu se plést, Cathy. Tak jako tak vám mockrát děkuju. Naznačila jste mi nový směr, kterým bych se mohla ubírat, a to je pro mě velice cenné.“ Mrkla jsem na hodinky, spěšně se rozloučila a chvátala ven, abych nepřišla pozdě do vyučování.

Dnes jsme měly diskutovat o anglických romantických básnících a já se vždycky bavila různými reakcemi svých studentek na vyjadřování sentimentálních nálad, jimiž se to v tomto básnickém směru jen hemží. Shelleyho věčné nářky a pláč na většinu tříd žádný valný dojem neudělaly, přesto se sonet Ozymandias držel vcelku dobře.

Keats, můj osobní oblíbenec, si vedl daleko lépe, obzvlášť když si dívky uvědomily, jak byl mladý, když zemřel – ve věku, kterého většina z nich dosáhne během několika let a který já už bohužel měla delší dobu za sebou. S radostí studentky pozoruju, jak postupně objevují úžasnou linii, která propojuje všechny příběhy, a o jejímž původu neměly ani tušení, dokud neotevřely knihu a nenalezly ji tam. „Krása je pravdivá,“

„Nepřátelský kýč,“

„Zde leží ten, jehož jméno bylo vepsáno ve vodě,“ a má nejoblíbenější „Melodie, kterým nasloucháš, jsou sladké, ale ty dosud neslyšené jsou ještě sladší“.

Když jsme některé z těchto básní četly a rozebíraly je, viděla jsem v jinak mrzutých a mnohdy i vzdorovitých tvářích děvčat probleskovat úsměvy a první náznaky pochopení, které jsou vždy pro každého kantora tou největší radostí a zadostiučiněním.

Na oběd jsem si zašla do školního bufetu. Vybrala jsem si jídlo z nabídky v oddělení studentské stravovací služby a musím říct, že jsem si opravdu pochutnala. I když se občas stalo, že zapomněli osolit polévku, což je jistě snadno napravitelné nedopatření, jejich jídla byla vždy připravena s láskou a na talíři vypadala lákavě, což byl jeden z důvodů, proč jsem po hlavním chodu ještě zhřešila moučníkem v podobě neodolatelného kousku teplého borůvkového koláče.

Cestou do New Yorku mi rýmy básní ještě doznívaly v uších.

Nezdráhala jsem se a nechala jsem svou mysl vznášet se mezi slovy a sentimentálními představami, přičemž jsem na chvíli pustila z hlavy Eileen,Taf-fy a její sestru, i Shirley Finsterovou Mandelbaumovou, která mi snad ukázala malou trhlinu, do níž bude potřeba vrazit klín. Stále mi toho spousta chyběla, hromadu věcí jsem nedokázala vysvětlit. Možná ani neexistovalo žádné tajemství Grodnikovy rodiny kolem Irisina dávného manželství, a pokud skutečně něco skrývali, nemuselo to mít se smrtí Iris nic společného.

Dorazila jsem do New Yorku o chvíli dřív, než obyčejně bývá konec školního vyučování, a přes ulici naproti domu rodiny Garganusových jsem našla příhodné místo, kde jsem mohla počkat. Je velice obtížné chovat se nenápadně na ulici, kde za celý den potkáte pouze pár kolemjdoucích. Řekla jsem si, že bude přirozenější chodit než stát na místě, a tak jsem se raději nezastavovala a pochodovala sem a tam s výjimkou okamžiků, kdy se mi z přílišného pohybu začínala točit hlava. Neměla jsem ani zdání, jestli Erin přijede domů taxíkem nebo autem, jestli ji přiveze limuzína nebo přijde pěšky. Měla o ni babička takový strach, aby jí zakázala chodit samotné?

Samozřejmě jsem nevěděla, jakou školu dívka navštěvuje, a přestože jsem věděla o několika dobrých soukromých školách v okolí, ona klidně mohla chodit do jiné někde dál od domu, kam by už potřebovala dopravu.

Ačkoli ulicí projela oběma směry spousta aut, žádné z nich nezastavilo před domem rodiny Garganusových, a když už jsem si začala myslet, že Erin zůstala ve škole déle kvůli nějaké zájmové aktivitě, vynořila se zničehonic zpoza rohu a ledabyle kráčela dolů po chodníku. Učebnice nesla v plátěném batůžku, který byl pravděpodobně podle měřítek dospívající mládeže vysoce stylový, ale mně připadal poněkud ošuntělý a nevzhledný. Pomalu, krok za krokem, se jako v polosnu ploužila ulicí, a kdybych k ní stála blíž, nepřekvapilo by mě, kdybych uslyšela, jak si pobrukuje nějakou melodii.

Přešla jsem ulici a namířila si to přímo k ní, ale zdálo se, že mě vůbec nezaregistrovala, dokud jsme do sebe málem nevrazily.

„Ahoj, Erin,“ oslovila jsem ji, „jsem Chris Bennettová. Mluvila jsem s tebou a tvou babičkou minulý týden.“

„Aha. Ahoj. Vzpomínám si. To bylo ten den, co jsem byla nemocná a musela jsem zůstat doma.“

„Přesně tak. Jdeš zrovna ze školy ‚viď?“

„Hm. Krásný den, že ano?“

„Nádherný. Kolik ti je let, Erin?“

„Patnáct a půl. Vy bydlíte někde tady poblíž?“

„Ne. Jenom bych se potřebovala na něco zeptat tvé babičky. Můžu jít s tebou?“

„Samozřejmě. Měla by být doma. A pokud ne, bude zpátky co nevidět.“

Během několika okamžiků jsme stály přede dveřmi s ozdobným mosazným kováním. Erin zazvonila.

Dveře otevřela služebná v uniformě; na Erin se vlídně usmála, zatímco mně věnovala tázavý pohled.

„Ahoj, Eleno. Je babička doma?“

„Odpočívá nahoře.“

„Tohle je Chris. Musí s babičkou něco vyřídit. Nedělej si starosti.“

Elenin výraz mě nenechal na pochybách, že s mou návštěvou nesouhlasí, ale já využila momentu překvapení, vklouzla jsem dovnitř a pospíchala za Erin. Vystupovaly jsme po nádherném schodišti k ještě nádhernějšímu obývacímu pokoji.

„Ahoj, babi,“ zašvitořila Erin sladce a po měkkém koberečku uháněla ke křeslu, kde seděla babička s knihou v ruce. Políbily se a Erin řekla: „Je tady Chris. Chce s tebou zase mluvit. Já si jdu napsat úlohu, abych mohla jít večer k Jennifer. Děláme spolu na jazykovém projektu.“

Paní Garganusová se na ni usmála a pak o poznání kyseleji pohlédla na mě. „Nemáme už spolu o čem mluvit, paní Bennettová,“

prohlásila, když Erin poskakovala po schodech nahoru.

„Myslím, že se mýlíte. Jsem přesvědčena, že váš muž se viděl s Iris Grodnikovou toho večera, když zemřela.“

„Paní Bennettová, to je absurdní.

Paní Grodniková už v té době pro GAR nepracovala. O čem by s ní můj muž potřeboval mluvit?“

„To bych ráda slyšela od vás.“

„Není nic, co bych vám mohla říct, protože oni neměli o čem mluvit.“

Její hezká tvář byla zachmuřená a prsty pravé ruky nervózně žmoulaly zlatý náhrdelník, jako by se chtěly ujistit, že je stále na svém místě.

„Erin je asi patnáct a půl roku, že ano?“ začala jsem ji zpracovávat.

Tvář jí ožila. „Proč se zajímáte o takové věci?“

„Mám dojem, že mezi Erin a Iris Grodnikovou existuje jistá spojitost.“

„To je směšné. Erin se narodila až po Irisině smrti. Žádná spojitost neexistuje.“

„Jak Erin přišla ke jménu Garganusová?“

„Protože je – paní Bennettová, do toho vám ale skutečně nic není.

Jestli hned neodejdete, zavolám policii a nechám vás odvést.“

„A jestli vy mi neprozradíte to, o co vás žádám, jestli mi nevysvětlíte, co váš muž pohledával na Východní sedmdesáté první ulici tu noc, kdy Iris zmizela, seznámím detektiva Harrise Whita se svým podezřením.

Případ bude znovu otevřen, přetřásán v tisku a vyšetřování se soustředí na vašeho muže.“

Znovu se dotkla zlatého náhrdelníku. S uspokojením jsem zaznamenala, že se ani nerozjela ke zvonku, aby přivolala služebnou, ani k telefonu, který stál na stole několik metrů od jejího vozíku.

Poslední věc, kterou si přála, byla přítomnost policie, ať už by ji zavolala ona nebo já. „Je nade vší pochybnost, že jste dospěla k několika mylným závěrům,“

pronesla a ze všech sil se snažila působit klidně a vyrovnaně.

„Iris prokazovala vašemu muži jistou laskavost.“ Snažila jsem se ji přesvědčit, že vím o případu mnoho důležitých podrobností.

„Prokazovala laskavost vám oběma.

Oni si na ten večer domluvili schůzku, aby jí mohl něco dát. Co to bylo, paní Garganusová? Peníze?

Nebo klíč k bytu, kde by se mohla s někým scházet?“

Z obličeje se jí vytratila barva, byla bledá, téměř průhledná. „Vy si ani neuvědomujete, jaké nesmysly říkáte. Tohle je mnohem horší než nějaká naivní scestná domněnka, než nepodložené dohady; tohle je cílený zlomyslný útok.“

„Dohadovali se o výši částky? On ji pak popadl, odtáhl do auta a někam odvezl? Řídil auto sám, nebo měl řidiče, který byl svědkem celé události?“

„To je absurdní, sprostá pomluva, a já to nemusím poslouchat.“

Nepohnula se ovšem ani o píď.

Seděla jako kamenná socha.

„Řekněte mi, co se té noci stalo.“

„Nemůžu.“

„Ale víte to, že ano?“

„Můj muž byl tady se mnou. O

Irisině smrti jsme se dověděli, až když bylo nalezeno její tělo. To je vše, co vím.“

„Co vaše dcera?“ Nechtěla jsem to vyslovit. Vzpomínka na dceru pro ni musela být velice bolestivá, a já jsem do poslední chvíle doufala, že tohle nebudu muset vůbec otevírat.

Kdyby se o tom chtěla bavit, začala by sama.

„Co je s mou dcerou?“ zeptala se tichým chvějícím se hlasem.

„Byla v jiném stavu.“

„Vypadněte odtud.“

Na tuhle myšlenku mě nakonec přivedl příběh Taffy a Eileen. Erin Garganusová se narodila po Irisině smrti a právě Iris mohla být ta osoba, kterou rodina vybrala, aby se postarala o jejich těhotnou dceru.

Možná už tehdy se u ní začaly projevovat sebevražedné sklony.

Možná se rozhodla pro potrat, ale Garganusovi to nechtěli dovolit. Iris ale mohli plně důvěřovat a ve všem se na ni spolehnout. Ochotně by odjela s jejich dcerou do Evropy, do Švýcarska nebo kamkoli jinam by si její rodiče umanuli, a zůstala by s ní, dokud by neporodila. Pak by se vrátila a nastoupila znovu do práce, poté co si užila báječné placené dovolené. A drbnám v kanceláři by pak mohla vyprávět o krásách Švýcarska, o romantickém kouzlu Paříže a o božském klidu a odpočinku ve Španělsku. Něco se ovšem toho velikonočního večera pokazilo, a místo aby odcestovala do Evropy, skončila zavražděná mezi reznoucími vraky náklaďáků ve skladech ropy.

„Nebraňte se, paní Garganusová, a povězte mi to. Udělám vše, co bude v mých silách, abych ochránila vaše i Erinino soukromí, aby nic, co je vám drahé, nebylo pošlapáno.“

„Nemám, co bych dodala.“

„Grodnikova rodina se chce dovědět, co se stalo jejich sestře.

Její nejstarší bratr umírá, už mu nezbývá mnoho dnů, a její sestra začne každoročně při velikonoční večeři plakat. Řekněte mi prosím, co víte.“

„Můj manžel jí nezkřivil jediný vlásek na hlavě.“

„Co tam potom toho večera dělal?“

V této chvíli jsem nepochybovala o tom, že Wilfred Garganus byl tím člověkem, za nímž Iris vyběhla ven, aby se setkali. Když jsem před pár minutami vstupovala s Erin do dveří tohoto domu, ruku do ohně bych za to nedala, ale nyní jsem o tom byla skálopevně přesvědčena.

Nyní jsem věděla, že má nejasná podezření se zakládala na pravdě.

Přestože jsem neznala přesné detaily toho, co se toho osudného večera stalo, musela jsem být zatraceně blízko, protože paní Garganusová se očividně obávala, že vím totéž co ona.

„Svlékněte si kabát a posaďte se tady na pohovku. Nesnesu, když tam takhle stojíte.“ Natočila vozík tak, abychom seděly čelem k sobě.

„Nikdy jsem nikomu neprozradila, co teď uslyšíte a co už takovou dlouhou dobu skrývám v srdci.

Jakmile se našlo Irisino tělo, policie okamžitě přišla za manželem a vyslýchala ho. Řekl jim pravdu, tedy aspoň takovou část, která byla podle jeho názoru nezbytná. On skutečně nevěděl, co se jí stalo, a protože do celé věci nebyl nijak zapletený, usoudil, že rodinné záležitosti, které se vraždy přímo netýkají, není potřeba probírat.“

„Ale já jsem se dostala blízko, že ano?“ nadhodila jsem tázavě.

„Velice blízko. Paní Bennettová, já nevím, kdo ji zabil. A upřímně vám povím, že nevím, jestli to věděl můj muž. Myslím si ale, že ne a ani mě to nezajímá. Měli jsme tenkrát dost starostí ve vlastní rodině.“ Popojela ke mně trochu blíž. „Naše dcera byla problémové dítě. Obětovali jsme jí všechno, udělali jsme pro ni, co jsme jí na očích viděli. Žádná škola pro ni nebyla dost dobrá, nikde nenašla ty správné spolužáky.

Žádný doktor nebyl schopen probudit v ní sílu charakteru, s nímž se narodila – o tom jsem přesvědčena –, ale nebyla schopna ji v sobě zalarmovat ve chvíli, když ji potřebovala. Začala se scházet se špatnými lidmi, začala pít alkohol ve věku, kdy mě to vůbec nenapadlo, začala brát drogy. Byla naše jediné dítě, a my jsme byli zoufalí, protože jsme jí nemohli pomoct.“

„To je mi líto. Chápu, jak těžké chvíle jste si musela prožít, a jak těžké to musí být teď, když se k tomu znovu vracíte.“

Pohlédla letmo na schodiště a hned se obrátila zpátky ke mně. Erin ležela v knihách ve svém pokoji; vzorná studentka, která pracuje na domácím úkolu. Doufejme.

„Přišla do jiného stavu asi před šestnácti lety. Zjistili jsme, že otcem je mladík přibližně v jejím věku.

Oběma bylo tehdy kolem dvaceti. A teď mi věřte – v tom mládenci nebylo za nehet dobrého. Nestála jsem o to, aby si ho vzala, o nic víc než ona sama. Nejdřív prohlásila, že si dítě nechá, pak zase přišla s tím, že ne, a nakonec už bylo příliš pozdě o něčem rozhodovat. Příroda to udělala za ni. V tak pokročilém stadiu těhotenství už umělé přerušení nepřicházelo v úvahu.

Nevěděli jsme, co dál. Porodí a dítěte se vzdá, nebo se pokusí ho vychovávat jako svobodná matka?

Napadlo mě, že mateřství by ji mohlo změnit, mohlo by jí dát důvod, aby přestala užívat drogy.

Pokud jsem tehdy byla naivní, omlouvám se. Byla to má jediná dcera a nosila v sobě plod, který mohl být mým jediným vnoučetem.

Nechtěla jsem ale, aby se na veřejnosti přetřásaly soukromé rodinné věci.“

„Proto jste se rozhodli, že ji pošlete do Evropy, aby porodila dítě tam.“

„Přesně tak. Ale nemohli jsme ji nechat cestovat samotnou. Mohla jsem s ní odjet já – v té době jsem byla ještě plná sil –, ale vyvolalo by to mnoho dohadů a zbytečných vysvětlování. Ani nevím, kdy nás napadla Iris, ale v okamžiku, kdy padlo její jméno, jsme věděli, že ona je ta nejlepší osoba. Neměla žádné rodinné závazky, znali jsme ji léta a Wilfred jí důvěřoval, jako by byla jeho vlastní sestra. A byl tu ještě jeden další důležitý aspekt,“

zdůraznila a naklonila hlavu lehce na stranu. „Měla výbornou povahu.

Byl to šťastný člověk, neustále naladěný na pozitivní vlnu.

Vycházela dobře s lidmi a ti ji za to milovali. Wilfred ji jednoho dne v práci oslovil a vysvětlil jí náš záměr. Byl to krátký rozhovor, protože jsme chtěli, aby Pattie – to byla naše dcera – odtud odjela dřív, než na ní bude těhotenství vidět.

Vzpomínám si, že Iris tenkrát namítla, že nemůže odjet hned.

Blížily se Velikonoce a ona plánovala, že se sejde s celou rodinou u svátečního stolu. Navíc se měla brzy vdávat jedna z jejích kamarádek a Iris jí slíbila, že se s ní přijde rozloučit. Ale hned potom by prý byla připravena odjet.“

„Takže předstírala, že ukončila pracovní poměr a odešla ze zaměstnání.“

„Ano. Odešla v pátek a požádala nás o několik týdnů, aby si vyřídila osobní záležitosti. Tvrdila, že před odjezdem musí ještě navštívit pár lidí, musí podělit své přítelkyně květinami z bytu, aby se o ně postaraly, musí si pořídit nějaké oblečení na cestu. Samozřejmě jsme jí všechno zaplatili, to se rozumí.“

„Své rodině o tom neřekla ani slovo,“ podotkla jsem. „Ti dokonce ani nevěděli, že odešla ze zaměstnání. Jediná osoba, které se se vším svěřila, byla její nejlepší kamarádka.“

„Jsem si jistá, že by všechno dala do pořádku v následujícím týdnu.

Vím, že si objednala pas.

Pravděpodobně jí ho doručili až po smrti. Wilfred pro ni a pro Pattie rezervoval letenky a vybral a zařídil pro ně místo, které by se jim ve Švýcarsku stalo dočasným domovem. A právě toho večera, kdy byla unesena, jí předával letenky a peníze v hotovosti.“

„On jí dal nějaké peníze?“

„Nechtěl, aby někde existoval záznam, že jí na účet přišla větší suma peněz. Wilfredovi velice záleželo na okolnostech. Kdyby někdy došlo k prověřování jejích účtů, jak by vysvětlila tak velký vklad? Dal jí dost peněz na to, aby se obě pohodlně dostaly na místo určení, a měl v úmyslu jí později poslat mnohem víc. Bylo domluveno, že převezme peníze a ráno za ně nakoupí cestovní šeky.

Bohužel k tomu už nedošlo.“

„Máte přehled o tom, kolik jí dal?“

„Jistě to nevím, ale bylo to minimálně tisíc dolarů.“

„Takže ona měla v ruce nebo v kapse kabátu tisíc dolarů a letenku do Švýcarska.“

„Nejspíš v kabelce.“

„Tu jsme našli minulý týden v šatníku jejího bratra. Ležela tam šestnáct let zapadlá mezi botami a deštníky. Na schůzku s vaším mužem odešla bez kabelky.“

„Z toho plyne, že zamýšlela co nejdřív vrátit se zpátky nahoru.

Domluvili se, že se Iris na pár minut vytratí a setká se s ním před domem.“

„Šel tam pěšky nebo jel autem, paní Garganusová?“

„Šel pěšky. Měl rád večerní procházky. Když bylo dobré počasí, chodívala jsem s ním. Toho večera šel sám.“

„Jak se choval, když se vrátil domů?“

„Připadal mi nervózní. Řekl, že tam Iris přišla, že jí všechno dal, ale bylo vidět, že ho něco trápí. Nechtěl o tom vůbec mluvit, asi proto, aby mě ušetřil zbytečných obav. Teprve potom, co se našlo Irisino tělo, z něho vylezlo, že když se s ní loučil, uslyšel, jak někdo zavolal její jméno.“

„Byl to muž?“

„Takový dojem to ve mně vzbudilo.

Ať to byl kdokoli, opodál stálo jeho auto a Iris prý do něj nastoupila.“

„Vzpouzela se? Křičela?

Dohadovala se s ním?“

Vypadala utrápeně. „Wilfred měl sice takový zvláštní pocit, že se jí do toho auta moc nechtělo, ale žádné otevřené projevy nesouhlasu, o kterých jste mluvila, u ní nezpozoroval. Iris prostě nastoupila, Wilfred ještě minutku dvě počkal, a když viděl, jak auto odjíždí pryč, vrátil se domů.“

„Zapamatoval si číslo auta? Nějaký bližší popis?“

„Paní Bennettová, v tom okamžiku ho ani ve snu nenapadlo, že ten muž za volantem je vrah. Byl to určitě někdo, koho znala, protože na ni zavolal jménem. Vlastně – počkejte chvilku.“ Svraštila čelo, jako by hluboké vrásky mohly pomoct osvěžit paměť. „Wilfred řekl, že ji ten muž oslovil I.“

„I? Jako Iris?“

„Ano. Zavolal na ni: ‚I? Iris?‘

Přesně tak mi to Wilfred opakoval.

Zkrátka a dobře, když jsme se dověděli, že je mrtvá, bylo už příliš pozdě začít přemýšlet o poznávací značce nebo o popisu auta.“

„Nic z toho policii neřekl, že ne?“

„Upřímně řečeno, já vůbec nevím, co policii řekl a co ne, ale předpokládám, že o tomhle nemluvil. Důvod, proč se s ní setkal, byl čistě osobní. Policie se to netýkalo. A protože nemohl poskytnout popis muže ani auta, proč by se o tom měl zmiňovat?“

Pomyslela jsem si, že by se několik pádných důvodů určitě našlo, ale po šestnácti letech už dávno nemělo smysl z toho dělat vědu a já nechtěla trápit ženu, která s tou nešťastnou událostí neměla nic společného. „Co se stalo s těmi letenkami?“ zeptala jsem se místo toho.

„Když se našlo její mrtvé tělo, Wilfred okamžitě rezervaci zrušil.“

„Chápu.“

„S Pattie jsme to zařídili jinak,“

vysvětlovala mi, jako bych potřebovala znát konec celého příběhu. „A když se Erin narodila, přestěhovaly se k nám. Nakonec jsme ji adoptovali.“

„Vypadá to, že jste to vyřešili velice dobře.“

„Ano.“ Sklopila zrak. Ztratila dceru, ale udělala pro ni maximum.

„Zatím se zdá, že na druhý pokus jsem ve výchově dítěte uspěla mnohem lépe.“

„Nepochybuju o tom, že ani první pokus nebyl špatný, paní Garganusová. Žádná matka přece nemůže kontrolovat každý krok svého dítěte.“

„Snad máte pravdu,“ usmála se na mě smutně. „Ale může se trochu víc snažit.“

·

24

Iris se toho večera setkala na ulici se dvěma muži a oba dva znala.

Josepha měla pravdu; jeden z nich jí něco dal. Ale Grodnikovi uvažovali také správně; ten druhý jí něco vzal. Nakonec i život. Dva muži a Iris oba znala. Otázkou ale zůstává, jestli byly obě schůzky naplánované, nebo se ta druhá odehrála čistě náhodou. Žádná poznámka o nějakém setkání během velikonoční večeře neexistuje.

Je možné, napadlo mě cestou od Garganusova domu k autu, že se s šéfem dohodla na poslední chvíli, možná až odpoledne narychlo po telefonu. A ta druhá schůzka, která ji stála život, mohla být pouhá shoda okolností. Bylo dokonce možné, že záhadný M, s nímž se měla setkat večer při druhém sederu, si to rozmyslel a rozhodl se, že se za ní zastaví při první večeři. Takže musel vědět, kde se bude slavnost konat a že tam Iris přijde.

Nasedla jsem do auta a vyrazila na sever s hlavou plnou nové teorie a několika dalších věcí. Zmínka paní Garganusové o cestovním pasu mě také zaujala. Když ho Marilynina matka našla v poště v Irisině bytě, muselo to v rodině vyvolat spoustu dohadů a otázek. Dost možná, že to byl jeden z dokumentů, které Abraham včera ráno tak chvatně likvidoval. Co si asi mysleli? To mi vrtalo hlavou. Že se Iris chystá s někým utéct? Že požádala o předčasný odchod do důchodu, aniž to někomu řekla, a stěhuje se do Evropy? Že chce navštívit smyšleného syna, který zřejmě existoval jen v mé fantazii?

Abraham Grodnik mi to nikdy nepoví a sama jsem se ho na to zeptat nemohla.

Vybrala jsem si výpadovku FDR

Drive a vyjela směrem k mostu George Washingtona. Měla jsem s sebou adresu Shirley Mandelbaumové a mapu Bergen County. Jack se dneska vracel pozdě, takže mi nezáleželo na tom, kdy se dostanu domů, a kdybych ji náhodou zastihla a trochu přitlačila do rohu informacemi, které jsem získala od paní Garganusové, možná bych se od ní dověděla něco víc. Přejela jsem přes most a vyhledala cestu na Teaneck. Předtím jsem tu byla všehovšudy jednou, když jsem vyšetřovala první vraždu své amatérské detektivní kariéry, ale tentokrát můj zájem směřoval do části s obytnými domy, ne do katolického kostela. Několikrát jsem špatně zabočila a musela jsem se dvakrát ptát, kudy mám pokračovat dál, a pak jsem se ocitla v tiché ulici s trávníky, stromy a keři, ne nepodobné té v Oakwoodu, kde bydlím. Před několika domy si hrály děti a tři ženy s kočárky stály na okraji chodníku a povídaly si, zatímco jejich batolata se zvědavě rozhlžela kolem a žvýkala vlhký kus koláče.

Dům Mandelbaumových stál na vzdálenějším konci ulice. Byl to jeden ze skupiny starších kamenných domů, postavených mnohem dřív než ty, kolem nichž jsem právě projížděla. Stromy zde byly vyšší s mohutnějšími kmeny, větvičky keřů byly vzájemně propletené, a vytvářely tak neproniknutelně husté hradby živých plotů. Zaparkovala jsem u obrubníku a vykročila nahoru po břidlicovém chodníčku vedoucím ke vchodu.

Žena, která otevřela dveře, by mohla být sestrou Iris Grodnikové.

Drobná a velice štíhlá, s bujnou kšticí šedivých vlasů a s jiskrnýma rošťáckýma očima, které nezapřely svolnost k nějaké čertovině.

„Paní Mandelbaumová, jsem Chris Bennettová. Včera večer jsme spolu mluvily.“

Zavrtěla hlavou. „To jste se nemusela trmácet takovou dálku.

Tak pojďte dál. Můžu vám nabídnout šálek kávy, ale nic víc k tomu, co jsem vám už řekla, vám bohužel nepovím.“

„Právě před malou chvílí jsem mluvila s paní Garganusovou.

Vyprávěla mi o cestě, na kterou se Iris chystala.“

„Ona vám to řekla?“

„Úplně všechno.“ Svlékla jsem si kabát a ona ho pověsila do skříně.

„Také o své dceři, která byla v jiném stavu.“

„Pořád nemůžu uvěřit tomu, že se vám s tím svěřila. Dáte si trochu kávy?“

„Ne, díky.“

„Půjdeme si sednout do obýváku.

Harold je vedle v pokoji a sleduje na kabelovce nějaký třicet let starý baseballový zápas.“ Usmála se. „Já ty chlapy nechápu. Hrálo se to před třiceti lety, a on tam sedí s očima přilepenýma k obrazovce a hltá každou akci, jako by to byl přímý přenos.“

Nevím proč, ale od prvního okamžiku mi byla sympatická.

Posadila jsem se na židli v obývacím pokoji, který vypadal, že se moc nepoužívá. Všechno tam bylo modré a trochu pompézní a v člověku to probouzelo zdání nerušeného důstojného klidu muzea.

Shirley se posadila na tvrdou židli a okamžitě mi vysvětlovala, že kdyby si vybrala tu měkkou pohovku, už by se z ní nezvedla.

„Shirley?“ ozval se mužský hlas.

„Máme návštěvu?“

Zcela znenadání se ve dveřích objevil starší pán v manšestrových kalhotách a flanelové košili.

„Můžeš se vrátit zpátky k televizi, Harolde. Tohle je ta paní, co jsem ti o ní vykládala, jak se snaží vypátrat, kdo zavraždil Iris. Chvíli si popovídáme a pak ti ohřeju večeři. Radši už běž, nebo zmeškáš nějakou důležitou akci.“

Pozdravil mě a odešel. „Žijete tady dlouho?“ zeptala jsem se.

„Bezmála třicet let. Harold byl vdovec se dvěma dětmi. Potkalo mě veliké štěstí.“

Vůbec jsem o její poslední větě nepochybovala. „Nikdo o vás nikdy nemluvil jako o paní Mandelbaumové.“

„Ne. Vypadá to, že pro Grodnikovy už navždy zůstanu Shirley Finsterová.“

„A když vás vyslýchala policie, byla jste také Shirley Finsterová.“

„Tohle víte taky?“

„Mluvila jsem s tím detektivem.“

„Nebylo nic, co bych mu mohla říct.

Proč bych měla mít pořád policii za dveřmi? Chris, co mám udělat, aby vám to pomohlo odhalit Irisina vraha?“

„Myslím, že jste jediná, která to ví.“

„Zavraždil ji muž, který ji pravděpodobně i oloupil. Jak bych mohla vědět, kdo to byl?“

„Protože ji znal. Ten večer se Iris vytratila z bytu, před domem svého bratra se sešla s panem Garganusem, který jí předal peníze a letenky na cestu do Evropy. Paní Garganusová mi dneska odpoledne řekla, že její muž prý slyšel, že na ni ten druhý volal jménem.“

„Ach.“ Její rozjasněná tvář se zakabonila. „Doufám, že tohle jste si nevymyslela.“

„Ne. Pan Garganus měl bez meškání nahlásit policii, co viděl a slyšel, ale neudělal to, protože se chtěl vyhnout nepříjemnému vysvětlování, proč se sešel toho večera s Iris. Takže policie se nikdy nedověděla, že tam byl a viděl, jak Iris nastupuje do auta.“

„Můj bože. Tam byl někdo s autem?“

„Někdo s autem, někdo, kdo ji znal.

Myslíte si, že to mohl být Harry Schiff?“

„Harry? V žádném případě. Byl do ní blázen. Nikdy by jí neublížil.“

„Byl to tedy její nový přítel?

Někdo, kdo na ni hrozně žárlil, a proto nechtěl dopustit, aby odletěla na šest, možná sedm měsíců do Evropy?“

„Drahá, pokud měla Iris nového přítele, já jsem o něm nikdy neslyšela.“

„Mohl to být Martin Handleman, její bývalý manžel?“ navrhla jsem jednu z posledních možností.

„Cože? Ten idiot, co si ho v devětatřicátém vzala? To je směšné.

Od rozvodu ho nikdy víc neviděla.“

„A co třeba její syn, kterého měla s Handlemanem? Ztracený syn, který se vrátil a chtěl od ní peníze?“

Zavrtěla hlavou, v obličeji upjatý výraz, čelo svraštělé. „Žádného syna neměla. Neměla žádné děti, na to můžete vzít jed.“

Pozorovala jsem ji. Něco jí vrtalo hlavou. Připadalo mi to, že s každým podezřelým, kterého jsem odškrtávala z pomyslného seznamu, jako bychom se stále těsněji přibližovaly k člověku, jehož jméno nechtěla vyslovit. „Vy víte, kdo to byl, viďte?“ podívala jsem se jí do očí.

„Jste si jistá, že zavolal její jméno?“

„Tak to aspoň pan Garganus řekl své ženě.“

„Můj bože! Tomu nemůžu uvěřit.“

„Zavolal na ni I, paní Mandelbaumová. Řekl: ‚I? Iris?‘“

snažila jsem se imitovat imitaci paní Garganusové.

Shirley zbledla.

„Kdo byl ten muž?“ vyslovila jsem klíčovou otázku.

Zavrtěla nešťastně hlavou. „Nemám právo. Abe je stále naživu?“

„Umírá, ale stále se s tím statečně pere.“

Jděte domů, drahá. Zapomeňte na to. Předstírejte, že se to nikdy nestalo.“

Vstala jsem. V hlavě mi hučelo.

Vzpomínky se prolínaly a vytvářely nepřehledný labyrint. Usilovně jsem se snažila si vybavit něco, co jsem viděla nebo slyšela, ale v tom okamžiku jsem tomu nevěnovala patřičnou pozornost. Někdo mi něco řekl. Ale co? Mluvila jsem s tolika lidmi, vstřebávala tolik kusých informací. A najednou, jako když vypínačem rozsvítíte žárovku, se mi hlava vyjasnila, a já si uvědomila, že stojím naproti Shirley, která mě pokradmu pozoruje, jako bych se chystala provést něco unáhleného nebo přinejmenším nezdvořilého. Já však pouze pátrala v hlubinách svého vědomí a znovu se vracela na jednotlivá místa a setkávala se s jednotlivými postavami tohoto případu.

Z vedlejšího pokoje se ozval hlasitý řev. „Bravo!“ vřískal Shirleyin manžel. „Ty na to máš! Dokážeš to!

Běž a nezastavuj se. Nemají šanci tě zastavit.“

Usmála se a já si představovala jejího muže, jak se divoce plácá dlaněmi do stehen a bláznivě povzbuzuje hráče, jehož dělové odpaly uváděly diváky do varu před třiceti lety. A najednou jsem to měla.

„Co se stalo?“ zeptala se zvědavě Shirley, když zpozorovala změnu ve výrazu mé tváře.

„Já už vím, kdo to byl. Teď si musím ještě něco ověřit.“

„Počkejte chviličku. Nemáte ani ponětí…“

„Ale mám. Pracoval ve skladištích ropy. Josepha měla pravdu.“

„Celou jste mě popletla.“

„Zavolám vám, paní

Mandelbaumová. A děkuju. Moc jste mi pomohla.“

„Ať už uděláte cokoli,“ žádala mě, když mi podávala kabát, „nesmíte prozradit, že jsem vám něco řekla.“

Telefonní záznamník blikal, ale já jsem se nechtěla zdržovat posloucháním vzkazů a hned jsem zavolala Marilyn.

„Chris,“ zvolala, „celý den na tebe myslím. Určitě máš něco důležitého na srdci, o co se chceš se mnou podělit.“

„To teda mám. Odpoledne jsem se dověděla spoustu věcí. Paní Garganusová se konečně nechala obměkčit a řekla mi celý příběh.

Člověk, za kterým tehdy Iris vyběhla ven, byl její muž. Něco jí dal – nechci to teď rozebírat po telefonu, popovídáme si o tom později – a pak také viděl, jak nasedá do auta k jinému muži a odjíždí s ním pryč.“

„Copak on to nenahlásil na policii?“

„Odjela s ním dobrovolně, takže nebylo proč dělat paniku. Navíc se s tím mužem musela znát. Oslovoval ji křestním jménem, přesně řečeno, zavolal na ni I.“

„I-jako Iris?“

„Ano. Neznáš někoho, kdo to používal?“

„Takhle spatra si nevzpomenu. Mel něco takového žvatlala, když byla malá, I nebo Ice, ale že by to říkal nějaký dospělý, na to si nevzpomínám.“

„Nevíš, kam se chtěla Iris vypravit na druhý seder?“

„Dobrá otázka. Před šestnácti lety bych to možná věděla. Rodiče obvykle zorganizovali ten první a na druhý šli někam jinam. Možná k bratrovi. My jsme byli, myslím, pozvaní k rodičům mého muže.“

„Mluvíš o svém bratrovi Davovi?“

„Ano. On je nejstarší.“

„Jaké je jeho příjmení, Marilyn?“

„Gordon. Oba moji bratři si změnili jména.“

Srdce se mi rozbušilo tak silně, že to snad muselo být i slyšet. S jejím nejmladším bratrem Sandym jsem se seznámila před několika měsíci a úplně mi vypadlo z hlavy, že se jmenoval Gordon. „Když jsi odešla ven ze strážní budky v těch naftových skladech, hlídač mi řekl, že tam krátkou chvíli pracoval muž jménem Gordon.“

„Chris, žádný z mých bratrů tetu Iris nezabil. Dave se té večeře osobně zúčastnil a Sandy trávil večer s rodinou své manželky. Kdyby tam Sandy nejel, můžeš si být jistá, že jeho žena by kvůli tomu udělala pěknou scénu. Dělala mu scény kvůli všemu.“

Věděla jsem, že se Sandy se ženou nakonec rozvedl. „Budu muset zavolat toho strážného a zeptat se ho, jestli si vzpomene na křestní jméno pana Gordona, který tam pracoval.“

„Radši bys ke mně měla přijet,“

navrhla mi Marilyn hlasem, který postrádal obvyklý důraz a jistotu.

„Přijedu.“

Vytočila jsem číslo na Manhattan, ale nikdo to nebral. Strážní musí dělat namátkové obchůzky, uvědomila jsem si, a já jsem se asi zrovna do jedné trefila. Ukrojila jsem si plátek rostbífu z ledničky, zabalila jsem ho do alobalu a dala do trouby ohřát. Pak jsem otevřela plechovku zeleninové směsi – můj způsob, jak zabezpečit, abych ochutnala ode všeho trochu – a ohřála ji na sporáku. Vitaminová bomba v podobě půlky grapefruitu mě nastartovala, při jeho konzumaci jsem si přečetla ranní noviny. Po půlhodince už jsem měla umyté nádobí a znovu jsem vytočila číslo Juana Castra.

„Bezpečnostní stráž. Castro u telefonu.“

„Pane Castro, tady Chris Bennettová. Včera jsme spolu mluvili.“

„Ach, ano. O té mrtvole.“

„Říkal jste, že někteří lidé u vás pracovali jako strážní jen krátkou dobu.“

„Správně. Giordano byl jedním z nich.“

„A pracoval tam také nějaký Gordon.“

„Jo, nějaký Gordon tady byl. Už je to hodně dávno.“

„Dokážete odhadnout, jak byl ten muž asi starý?“

„No, žádný mladík už to nebyl.

Mohlo mu být tak kolem šedesátky.“

Což se téměř shodovalo s věkem Iris. „Víte o něm něco víc?“

„Trochu. Nebyl zdaleka, prý cestoval. Říkal, že se vrátil do New Yorku, protože tady znal pár lidí. V

mládí tady žil. Víte, u nás to není jako v kanceláři. Nemáme tolik příležitostí si na chvíli sednout a poklábosit, protože jeden přijde do práce a druhý odchází. Tu a tam prohodíte pár slov a to je všechno.

Zajímal jsem se o něho, protože hezky vyprávěl o cestování. Sám bych chtěl totiž podniknout něco podobného.“

„Pamatujete si na jeho křestní jméno?“

„Jemine!“ Nastalo ticho. „Hm, něco jako Morrow? Nebo Maurice? Je těžké si vzpomenout. Už je to tak dávno.“

„Morrow nebo Maurice,“

opakovala jsem. „Tak nějak to znělo. Možná Morris. Jo, myslím, že to je ono. Morris Gordon. Starý mozek, ale pořád funguje. Že bych se pokusil o doktorát z filozofie?“

,Jděte do toho! Vsadím se, že ho uděláte, pane Castro. Ani nevím, jak vám mám poděkovat.“

Položila jsem sluchátko a podívala se na jméno, které jsem si poznamenala na rub obálky. Morris Gordon. Marilyn o žádném Morrisu Gordonovi nemluvila, takže to muselo znamenat, že existuje další člen rodiny, kterého neznala. Znovu jsem zavadila očima o blikající světýlko záznamníku a zmáčkla jsem tlačítko PLAY.

„Ahoj, Chrissie, tady Arnold.

Sehnal jsem ti docela zajímavou zprávičku. Brnkni mi, až přijdeš domů.“

Arnold pověřil svého asistenta, aby pro mě překontroloval nějaké oddací a rodné listy. Vytočila jsem číslo k němu do kanceláře, ale zjistila jsem – a mě to –, že tam nikdo není. Poradila jsem se s diářem a vytočila jsem Arnoldovo číslo domů.

Telefon zvedla Harriet. „Nemohla sis to líp načasovat,“ řekla. „Právě se vrátil, stojí v předsíni a nadává jako špaček. Zatím jsem nedokázala zjistit, jestli ho tak rozčílil nedokonalý systém dopravy nebo zkostnatělý systém práva.“

„Oba dva,“ uslyšela jsem ve sluchátku Arnoldův hlas. „Poslechla sis můj vzkaz?“

„Poslechla jsem si mnohem víc, Arnolde. Tak už mě nenapínej a povídej.“

„Našel jsem její oddací list a adresu, kde žil Martin Handleman, když si ji vzal za ženu. Ten dům už ale zbourali a nic víc o něm nevím.

Vyhledali jsme také rodný list Iris Grodnikové, a teď se podrž. Víš, že když se narodila, přišly na svět dvě děti?“

„Ona měla sourozence dvojče?“

„Vypadá to tak. Volali jsme do té nemocnice, kde všechny podobné dokumenty skladují v archivu neomezenou dobu. Morris a Iris Grodnikovi se narodili stejné matce v den, který jsi uvedla.“

„Musel to být bratr,“ vydechla jsem vzrušeně. „Arnolde, ty jsi prostě jednička.“

„V zásadě s tebou samozřejmě souhlasím, Chrissie, ale musím upřímně přiznat, že já sám bych se tak daleko nedostal. Poděkuj hlavně archivu města New York, že se tak pečlivě starají o uchovávání důležitých dokumentů. Je to ten tvůj vrah?“

„Myslím, že jo. Ani nevím, jestli je ještě naživu, ale všechny tyhle informace předám co nejrychleji detektivovi.“

„Jestli někoho zabil, bude mít v policejním archivu svou složku.“

„Pochybuju o tom, že by měl za sebou nějakou pestrou zločineckou kariéru. Kdysi pracoval jako ostraha v úložištích ropy, kde bylo nalezeno Irisino tělo. Určitě si ho tenkrát důkladně proklepli.“

„Vsadil bych se, že ne tak důkladně, jak si představuješ. Donedávna se totiž o minulost nikdo moc nezajímal. Věř mi nebo nevěř, ale polovička trestných činů v New Yorku padá na vrub ozbrojených hlídačů.“ Arnold jako obvykle přeháněl. „Byla jsi to ale ty, kdo odhalil tu spojitost. Policie v tom případu vyhořela na celé čáře a já doufám, že až budeš volat tomu detektivovi, nezapomeneš mu to politováníhodné selhání důrazně připomenout.“

Upřímně jsem se zasmála. Arnold byl opět v ráži. „Je to velice milý člověk, a když mu tu vraždu přidělili, byl to naprostý zelenáč, sotva mu stačil uschnout inkoust na jmenovacím dekretu. Možná tě potěší, že to byla vlastně sestra Josepha, která mě poprvé na tu spojitost upozornila. Když jsem jí případ popisovala, hned zkraje zdůraznila naprosto logickou věc, která mně ovšem na první pohled unikla, že kdyby ona někoho zabila, snažila by se těla zbavit co nejdřív, a nejpříhodnější místo je Central Park.“

„Kam se všichni hrabou na ženskou mazanost? Pozdravuj ji ode mě.

Zítra ti pošlu kopie toho oddacího a rodného listu. Teď se jdu najíst.“

Čekal mě ještě jeden důležitý telefonát; musela jsem se spojit s Harrisem Whitem z třicátého čtvrtého okrsku. Nebyl u sebe a já se během zlomku vteřiny rozhodla, že mu nenechám na záznamníku své jméno. Možná bych to mohla udělat jinak. Vytáhla jsem naši sbírku telefonních seznamů a pustila se do hledání Gordonových, kteří bydlí v Queensu. Byla tam spousta žen a tři Morrisové. Jeden z nich s titulem MUDr., čímž byl z kola venku.

Zavolala jsem druhému, a ozvala se mi žena, jejíž muž zemřel před třinácti lety. Pak jsem vytočila třetí číslo.

„Haló?“ Byl to hlas staršího muže.

„Mluvím s panem Morrisem Gordonem?“

„Ano. Kdo je tam?“

„Sehnala jsem vaše jméno od Shirley Finsterové.“

„Od koho?“

„Od Shirley Finsterové. Irisiny kamarádky. Určitě si na ni pamatujete.“

Slyšela jsem jeho dech. „Říkala jste Iris?“

„Ano. Iris Grodniková.“

„Kdo je tam?“

„Jsem přítelkyně rodiny.“

„Nevím, o čem mluvíte.“ Zavěsil.

Srdce mi málem prorazilo hrudní koš.

·

25

„Jak můžeš vstávat s takovým elánem? Vždyť je skoro půlnoc,“

zabručel Jack a převalil se na druhý bok.

Bylo pět hodin ráno. „Když patnáct let den co den neděláš nic jiného, dostane se ti to pod kůži navždycky.

Už nespi, nebo mě donutíš, abych použila jeden velice drastický způsob, jak tě dostat z postele.“

„Máš na mysli strhávání nehtů z jednoho prstu po druhém?“

„Vedle jak ta jedle. Neudělám ti kávu,“ prohodila jsem ledabyle a přitom jsem se oblékala.

„Všechno, jen tohle ne.“ Posadil se na posteli a začal se líně protahovat. „Opravdu tam chceš dneska jet?“

„To si piš. Jdu si dát snídani.“

Diskutovali jsme o tom včera večer a Jack nakonec, ač nerad, souhlasil, že se mnou brzo ráno pojede do Queensu, aby to stihl na šedesátý pátý na desátou, kdy mu začíná směna. Rozhodla jsem se, že než si promluvím s detektivem Harrisem Whitem, ráda bych se setkala s Morrisem Gordonem osobně a sama. Chtěla jsem si udělat představu, jak vypadá, jak mluví, jak se chová. Vyrazili jsme z domu před šestou.

Naštěstí Jack vždycky zvolí tu nejoptimálnější trasu, jako by znal v New Yorku i ty nejzapadlejší uličky, nejodlehlejší zákoutí a nejzastrčenější nároží, což samozřejmě není pravda. Vzali jsme si dvě auta, abychom pak mohli odjet každý svým směrem. Když Jack konečně vyhodil směrovku a zastavil u obrubníku, sevřel se mi žaludek. Byli jsme na místě.

Ulice budila dojem, že je přeplněna starými domy, mezi nimiž sotva zbývalo místo na úzké příjezdové cesty, projektované podle předválečných norem. Stály tam vedle sebe dvojdomky jako střižené podle newyorského stylu nebo jednogenerační domy, které se tu a tam mohly pyšnit verandami. Před nimi se hojně zelenaly malé veselé ostrůvky trávníků, i když někteří majitelé se je rozhodli nahradit, pro mě z naprosto nepochopitelných důvodů, odpudivými šedými plochami z betonu. Vystoupili jsme z aut.

„Přes ulici,“ řekl Jack suše.

Byl to jeden z jednogeneračních domů, který mi –pokud nebyl přestavěn – k panu Morrisi Gordonovi vůbec neseděl, i když nevím, na základě čeho jsem k takovému názoru dospěla. Vyšli jsme pár kroků do mírného kopce ke vchodovým dveřím a Jack zazvonil.

Otevřela nám žena v županu s ospalým výrazem v obličeji a zírala na nás prázdným pohledem.

„Hledáme pana Morrise Gordona,“

řekl jí Jack.

„Copak, lidi, nemůžete počkat, než se rozední?“ odsekla nabroušeně.

„Dveře jsou na příjezdové cestě.

Bydlí v suterénu.“

Jack jí poděkoval. Otočili jsme se a vykročili podle ženiných instrukcí.

Dveře byly v úrovni ulice a z několika oken jste mohli sledovat čilý ruch na příjezdové cestě, nepochybně úchvatný výhled. Jack zmáčkl tlačítko zvonku a z druhé strany dveří se ozvalo hlasité bzučení.

„Jsem trochu nervózní,“ přiznala jsem. „Ale chci s ním mluvit.“

„Nejdříve musíme zjistit, jestli je vůbec doma.“

Byl. Otevřel nám starší muž s řídnoucími šedými vlasy a s dvoudenním strniskem tmavých vousů na bradě a tvářích. Narychlo přes sebe přehodil modrý froté župan. Mlčky si nás měřil nedůvěřivýma očima.

„Pan Gordon?“ zeptala jsem se.

„Co to má znamenat?“

„Jsem Christine Bennettová, pane Gordone. Telefonovala jsem vám včera večer.“

„Kdo je on?“

„Můj muž, Jack Brooks. Můžeme si s vámi promluvit?“

„O čem?“ Nervózně těkal pohledem z jednoho na druhého.

„O Iris.“

„Vy jste policajt?“ zeptal se Jacka.

„Ano, jsem.“ Jack mu ukázal služební odznak, ale Morris Gordon na něj sotva pohlédl.

Otevřel dveře dokořán a my jsme ho následovali dolů po schodišti.

„Dali jste si pěkně na čas, to se musí nechat,“ řekl, jako by se posmíval. „Kolik už je to let?“

„Šestnáct,“ pomohla jsem mu osvěžit paměť.

„Posaďte se.“

Jack zůstal u dveří a já si vybrala starý pohodlný ušák. Morris Gordon se posadil na pohovku a zapálil si cigaretu. Všude, kam se člověk podíval, se povalovaly většinou po okraj naplněné popelníky.

„Nechápu to. Co tady děláte?“

pohlédl na mě tázavě.

„Jsem kamarádka Irisiny neteře.

Požádala mě, abych se tu vraždu pokusila objasnit.“

Usmál se a zavrtěl hlavou. „Takže jste mě nakonec našla vy?“

„Ano, já. Pamatoval se na vás jeden z hlídačů v ropných úložištích.“

„Ten hezoun se španělským jménem.“

„Co se tehdy stalo, pane Gordone?

Proč jste to udělal?“

„Už si na nic nepamatuju. Uteklo moře času.“ Vyfoukl kouř. Měl bledou pleť, která volala po sluníčku; asi ven moc nechodil. Byl to muž nevelkého vzrůstu, sotva tak vysoký jako já. Dokonce i když seděl, vypadal malý.

„Byly Velikonoce,“ vybídla jsem ho. „Jel jste k bytu vašeho bratra.“

„A proč bych nejel? Vždyť jsem také patřil do rodiny, nebo nepatřil?“

„Co se stalo s Iris?“

„Snažila se mě odbýt, zbavit se mě.

Zrovna se začalo blýskat na časy.

Vypadalo to, že se zase postavím na vlastní nohy. Měl jsem práci, ona to věděla, ale měl jsem dluhy.

Pomáhala mi, ale pak jednoho dne přišla s tím, že to musí přestat.

Nemůže to takhle trvat donekonečna, tak mi to řekla. Pak vyrukovala s tou pohádkou, že zanedlouho odjíždí, že ji šéf posílá na šest měsíců do Švýcarska, a že už mi víc pomáhat nemůže. Copak si myslela, že jsem padlý na hlavu?

Ona byla sekretářka. A šéfové své sekretářky přece do Švýcarska neposílají. Ještě naposled se se mnou chtěla sejít, něco málo mi strčit a tím by mě měla z krku.“ Típl cigaretu a hned se začal shánět po další. „Jako dárek na rozloučenou.“

I po šestnácti letech ho pouhá vzpomínka na ty okamžiky dokázala pěkně rozčílit.

Nijak jsem jeho vyprávění nekomentovala. Začaly se v něm znovu probouzet staré pocity, vzpomínky na ten večer a jednotlivé detaily se vynořovaly jeden za druhým a draly k povrchu, jako bubliny unikající z husté bažiny.

Potřebovaly čas, aby se spojily, zmohutněly, nabyly na síle a prolomily neprůchodnou krustu na hladině, aby vytryskla čistá pravda.

„Takže jsem se tam vypravil. K

domu svého bratra. Jak dlouho jsem ho vlastně neviděl? Čtyřicet let nebo víc? Byl to můj bratr.

Velikonoce. Jaká vhodnější chvíle se člověku naskytne, aby se zastavil na kus řeči a pozdravil se s vlastní rodinou?“

A pokusil se urovnat pošramocené vztahy, aby mu s dluhy pomohl někdo jiný, když Iris už nechtěla.

Byl to muž, který jen mlčky trpěl, považovaný ostatními členy rodiny za černou ovci. Toho večera se však něco pokazilo a vymklo kontrole.

„Zaparkoval jsem kousek od domu a viděl ji, jak vychází ze dveří.

Užuž jsem na ni chtěl zavolat, ale ona spěchala za nějakým mužem, který tam postával a zjevně na ni čekal. Byl to opravdu kus chlapa, takový nabouchaný hezoun. V tom večerním šeru mi dokonce připomínal nějakou slavnou filmovou hvězdu. Prohodili spolu pár slov, nanejvýš minutku dvě, a on pak sáhl do kapsy a něco vytáhl – vypadalo to jako obálka nebo něco podobného – a podal jí to.

Chvíli si ještě povídali, ona se pak otočila a rychle se vracela ke dveřím. Tak jsem na ni zavolal a ona přišla k autu.“ Zapálil si další cigaretu, několikrát z ní nervózně potáhl a vypustil oblak kouře.

„Chtěl jsem s ní jenom mluvit,“

pokračoval, jako by vzlykal.

„Zeptal jsem se jí, co je v té obálce, ale ona řekla, že mě to nemusí zajímat. Vytrhl jsem jí ji z ruky, abych se přesvědčil sám.“

Podíval se na mě a já jeho upřený pohled opětovala. Vzrušením jsem téměř nedýchala.

„Víte, co tam bylo?“ zeptal se.

„Nejméně tisíc babek. Víc. Ten chlápek jí dá obálku naditou penězi, a ona nemůže bráchovi trochu vypomoct?“ Vzedmula se v něm nová vlna vzteku. „Nastartoval jsem a vyrazil. Někam. Ani jsem nevěděl, kam jedu. Celou tu dobu jsme servali a křičeli na sebe. Má vlastní sestra se mě snažila vyřadit ze hry, odsunout na vedlejší kolej, zničit.“ Popotáhl z cigarety. „A tak jsem ji uhodil.“

Jack se trochu zavrtěl, poprvé od chvíle, co jsme přišli, a posunul se o kousek blíž k místu, kde jsme seděli. „Musím vás upozornit, pane Gordone,“ skočil mu do řeči. „Máte právo nevypovídat. Máte…“

„Zapomeňte na ty šaškárny z televize,“ ušklíbl se pohrdavě Morris Gordon a zamítavým posunkem Jacka umlčel. „Znám dobře svá práva. To, co jsem řekl –a to, co jste slyšel – je pravda, a za tím si stojím. A žádný právník na tom nic nezmění. To je hotová věc.“

Opřel se do opěradla a kouřil, ale svaly v obličeji mu přeskakovaly a ruka, v níž držel cigaretu, se sotva znatelně chvěla.

Polkla jsem naprázdno. „Musel jste být strašně rozzlobený.“

Zavrtěl zoufale hlavou. „Má vlastní sestra.“ Podíval se na Jacka.

„Zatknete mě?“

„Ano, pane,“ přisvědčil vážně Jack.

„Nejdřív se ale oblékněte.“

Morris udusil cigaretu a odešel do ložnice. Našla jsem telefon a vytočila číslo Harrise Whita.

„Chris. Takového rána bych se teda nenadal,“ vítal mě Harris White, když jsem se objevila před jeho psacím stolem. Od chvíle, kdy jsme s Jackem v Queensu překročili práh suterénního bytu Morrise Gordona, uplynulo několik hodin, a teď už seděl zadržený na stanici Jackova okrsku.

„Můžete to zopakovat.“

„Pořád tomu nemůžu uvěřit.

Přísahám, že jsem všechno několikrát prověřoval.“

„Jeden můj známý advokát sehnal Irisin rodný list a zavolal do nemocnice, kde se narodila. Tak jsme přišli na to dvojče. Dohledat jeho adresu už nebyl žádný kumšt, stačilo otevřít telefonní seznam Queensu.“

„Také jsem nezahálel potom, co jste mi volala, a něco jsem zkusil.

Zjistil jsem, že Gordon bydlí ve svém bytě už sedmnáct let.“

„Takže když Iris zemřela, on už tady rok bydlel.“

„A šest měsíců stejného roku strávil jako noční hlídač v ropných úložištích. Všechno do sebe zapadá.

Dneska odpoledne se chystám zajet do Queensu a vyslechnout ho, ale počítám, že už se stejně plně doznal.

Nechcete se se mnou podělit o to, co jste se dověděla?“

„Proč ne?“

„Půjdete na oběd? Zvu vás.“

„To nemůžu odmítnout.“

Popsala jsem mu, jak celé to dopoledne probíhalo, a také všechno ostatní, o čem jsem byla přesvědčená, že bude užitečné.

Ačkoli Wilfred Garganus byl už dávno po smrti, vysvětlila jsem mu, co se stalo mezi Wilfredem a Iris, abych objasnila motiv Morrisova jednání. Harris mi slíbil, že uchová v tajnosti vše, co si pan Garganus nepřál, aby se dostalo na veřejnost.

Ke konci oběda už naše konverzace nabrala zcela jiný směr; on mi ukázal fotografie svých dětí a já z něho tahala rozumy, jak nejlépe postavit rodinný pokoj.

Vracela jsem se domů, a při pomyšlení, že budu muset Marilyn všechno dopodrobna vyprávět, se mi svíral žaludek. Strýc, o jehož existenci neměla ani tušení, byl živ a zdráv, a v současné době ho vyslýchala policie kvůli vraždě její tety. V žádném případě to nebylo téma na poklidný uvolněný rozhovor.

Když jsem se dostala domů, měla jsem na záznamníku dva vzkazy.

První byl od Eileen; žádala mě, abych jí zavolala. Druhý tam nechala Mel, a zvláštní zastřený tón jejího hlasu nevěštil nic dobrého.

Okamžitě jsem jí zavolala.

„Ach, Chris,“ ozvala se unavená a utrápená. „Děda včera večer zemřel.“

„To je mi strašně líto,“ vypravila jsem ze sebe. Ta informace mě zasáhla jako blesk. „Doufám, že netrpěl.“

„Myslím, že ne. Paní Hiresová ho našla dneska ráno. Zemřel ve spánku. Pohřeb je zítra.“

„Ráda bych tam šla.“

„Můžeš přijet autem k nám a na hřbitov pojedeme společně. Ty bys asi sama jet nechtěla. Zařiď si to tak, aby ses sem dostala před devátou.“

„Dobře. Budeš dneska doma?“

„Jistě. Mamka všechno zařizuje a pak se asi zastaví pro tetu Sylvii.

Neměla by teď zůstat sama. Byl to její poslední bratr.“

Nekomentovala jsem to. „Vyberu ti něco k večeři, Mel. Odpoledne to k vám hodím.“

„Ach, Chris. Jsi moc hodná.“

„Není divu. Naučila jsem se to od hodných lidí.“

Vydala jsem se do košer lahůdek, kam mě poprvé dovedla Mel, a koupila ode všeho trochu, tak jak to dělala ona. Salát vypadal lákavě a celozrnný žitný chléb voněl tak, až se člověku sbíhaly sliny. Odcházela jsem s tolika věcmi, že by se mi hodila nákupní taška.

Mel mi otevřela dveře nešťastná, vyčerpaná a unavená, a když mě objala, obě jsme začaly brečet.

„Pojď si na chvíli sednout,“ zvala mě dál. „Hal odjel pro tetu Sylvii a já bych ráda chvíli mluvila o něčem jiném. Je to strašné. Tolik si přál ještě naposled se potěšit pohledem na kvetoucí stromy.“

„Všimla jsem si, že na některých už raší listy. Určitě je včera viděl.“

„Doufám, že měl to štěstí.“ Vstala a přešla k oknu. „A víš, že máš pravdu? Vrby už se zelenají a také ostatní stromy jsou plné pupenů.

Možná je opravdu viděl. Možná to stihl.“

Chvíli jsme si povídaly, ale nedokázaly jsme se odpoutat od té smutné rodinné události. Nakonec jsem se rozloučila se slovy, že se uvidíme zítra.

„Nezůstaneš na večeři?“ nadhodila Mel.

„Myslím, že ne. Musím ještě zařídit pár věcí.“

„No vidíš. Málem jsem zapomněla, že vyšetřuješ vraždu Iris.“

„Probereme to jindy.“

Odešla jsem domů a zavolala Eileen. Chtěla se mnou domluvit čas utajovaného setkání s Taffy.

Navrhla jsem jí, že by mi nejvíc vyhovoval pátek, a u toho zůstalo.

Pak jsem vytočila číslo Shirley Finsterové.

„Ve vazbě?“ vydechla překvapením Shirley. „Vy jste dostala Morrise Gordona do vazby?“

„To on zavraždil Iris. Dnes dopoledne jsem s ním osobně mluvila.“

„Ach můj bože.“

„Věděl vůbec někdo z Marilyniných vrstevníků, že měla Iris bratra dvojče?“

„Nikdo. Vůbec nikdo. Odešel ze školy, když byl ještě malý kluk. Byl to průšvihář už odmalička. Žádné vážné prohřešky nedělal, ale bylo těžké s ním vyjít. Dneska by byl označen za člověka s velice nízkou úrovní sebeúcty a hrdosti. Tenkrát se říkalo, že trpí komplexem méněcennosti. Vsugeroval si, že každý z rodiny to dotáhl dál než on, že ho nikdo neuznává a že je na světě zbytečný.“

„Znala jste ho, Shirley?“

„Samozřejmě že ano. Chodili do stejné školy jako já. Pak se jednoho dne něco semlelo, prý se doma strašně pohádal s rodiči a odešel.

Mluvíme o době před šedesáti lety, o třicátých letech dvacátého století.

Byla hospodářská krize. Mohl mít v kapse jeden dva dolary, možná dokonce méně. Iris to strašně trápilo. Ať se stalo cokoli, ona ho milovala. Od té doby jsem ho už nikdy neviděla.“

„Ale Iris ano.“

Zhluboka se nadechla. „Moc o tom nemluvila, ale myslím, že jí občas telefonoval nebo napsal dopis.“

„Dávala mu peníze,“ řekla jsem.

„To mě nepřekvapuje.“

„Proč nešel také za ostatními sourozenci?“

„A co by jim asi tak řekl?

‚Podívejte. Tak mě tady máte po čtyřiceti letech zpátky. Nemohli byste mi do začátku něco půjčit, teď když jsem se vrátil?‘ Vždyť on ani nepřijel, když mu zemřeli rodiče.

Když byl někdo z jeho blízkých nemocný, nikdy nikomu nezavolal, aby se poptal, jak se jim daří, jestli jim může nějak pomoct. Jistě víte, co to znamená být černou ovcí rodiny. Morris byl naprosto dokonalý prototyp.“

„Před tím osudným velikonočním večerem mu oznámila, že už mu žádné peníze nedá, že odjíždí do Švýcarska a že je prostě konec.“

„Ne,“ opáčila smutně Shirley. „To nebyl konec. Pro Iris nikdy žádný konec nenastal.“

„Řekla bych, že Morris to nepochopil.“

„Pak byl ale jediný, to mi věřte.“

·

26

Pohřeb byl krátký. Okna obřadní síně, kde se poslední rozloučení konalo, byla holá. Stejně jako při prvním židovském pohřbu, kterého jsem se zúčastnila, tu chyběly květiny. Dřevěná rakev stála v popředí uprostřed, ale smuteční hosté jí většinou nevěnovali pozornost. Všichni se soustředili na rabína, který řečnil pár minut o životě a rodině Abrahama Grodnika a pak předal slovo Marilyninu staršímu bratrovi. Ten se omezil pouze na krátké, ale velice upřímné a srdečné poděkování zesnulému a očividně dojatý dokončil svůj proslov jen s velikými obtížemi. Po několika závěrečných slovech rabína obřad skončil.

Podepsala jsem se do knihy a promluvila s každým členem rodiny, kterého jsem znala. Pak jsem se rychle vytratila a vrátila se zpátky do Oakwoodu. Na záznamníku na“

mě čekal vzkaz od Harrise Whita.

Okamžitě jsem mu zavolala.

„Máme, co jsme potřebovali,“

oznamoval mi bez zbytečných průtahů. „Učinil plné doznání.“

Paradoxně jsem pocítila záchvěv provinění. Měla jsem to říct Marilyn. Možná by mu někdo z rodiny sehnal advokáta. „Shoduje se to v hlavních rysech s tím, co řekl mně?“

„Ne tak docela, ale je to dostatečně výmluvné. Samozřejmě že vraždu neplánoval. Měl prý namířeno do domu svého bratra, aby poprvé po více než čtyřiceti letech navštívil rodinu. Když tam ale přišel, jeho sestra se právě vynořila z vchodových dveří a s někým se setkala. Pozoroval je a viděl, že jí ten muž něco předal a pak odešel.

Tvrdil, že se s ní chtěl sejít následujícího dne odpoledne v Queensu. Nikdy nám přímo nepřiznal, že mu dala peníze –myslím, že ten chlapík přece jen má nějakou hrdost –, ale připustil, že se začali prát a on ji uhodil. Iris na následky zranění zemřela a on se musel zbavit těla. Oba víme, že se to odehrálo jinak a že tu situaci popsal dost zjednodušeně. On ji doslova umlátil.“

„A ukradl jí peníze a letenky.“

„Přesně tak. Některé detaily jako třeba tohle popisoval poněkud nejasně, ale díky tomu, že se opravdu snažil spolupracovat, máme na čem postavit případ.“

„Harrisi, včera zemřel jeho nejstarší bratr. Dopoledne jsem byla na pohřbu. Měla bych o tom s někým v rodině promluvit, podat jim informace. Nedokážu si představit, jak budou reagovat a co udělají, pokud vůbec něco. Tohle je velice zapeklitá situace.“

„Chápu. Já ale budu muset všechno, co jsme zjistili, předat státnímu návladnímu, a proti Gordonovi bude vznesena obžaloba. Pokud víte o někom, kdo by mu mohl sehnat dobrého obhájce, řekl bych, že není na co čekat. Čím dřív tím líp.“

„Postarám se o to.“

Bylo už pozdě, když se Grossovi vrátili domů. Tipovala bych, že museli Marilyn doprovodit ze hřbitova domů. Chvíli jsem počkala a dopřála Mel čas, aby si vydechla a setřásla ze sebe únavu z nekonečného, vyčerpávajícího dne.

Pak jsem se vydala ulicí dolů a zazvonila u jejích dveří.

„Jen pojď dál,“ usmála se na mě bezbarvě. „To byl ale den. Byli jsme u mamky, dokud to tam děti vydržely. Přinesla jsem nějaké koláče. Sedíme teď s Halem v obýváku s nataženýma nohama a pochutnáváme si na nich. Pojď si taky dát.“

Pár minut jsme mluvili o tom, kdo přišel na pohřeb, jak daleko museli cestovat, kolik přátel Abraham Grodnik měl dokonce i v tak pokročilém věku.

Pak jsem si odkašlala a začala jsem: „Mel, mám něco, co nemůže počkat. Týká se to Iris. Dopadli jsme jejího vraha.“

Oba na mě upřeli zvědavé oči.

Doslova mi viseli na rtech a ve tvářích se jim zračil šok a nelíčený zájem. Spoustu detailů jsem vynechala, ale to podstatné jsem jim sdělit musela. Irisin bratr dvojče byl ve vazbě. Když jsem skončila, Mel se obrátila na svého muže: „Hale, vím, že je to pro tebe nepříjemné, ale mohl bys dovézt Chris k mamce, aby se mohla rozhodnout, co dál? Myslím, že Chris má pravdu. Tahle věc nesnese odkladu. Musí se řešit hned.“

Protestovala jsem, že tam můžu dojet sama, ale Hal už měl boty na nohou. Během několika minut jsme seděli v autě a vyrazili. Dům Marilyn Marguliesové, vzdálený od Oakwoodu asi dvacet minut jízdy, byl celý rozsvícený a oběma směry podél celého bloku parkovala auta.

Vešli jsme otevřenými vchodovými dveřmi dovnitř a našli Marilyn zabranou do rozhovoru s příbuznými. Změřila si nás zvláštním pohledem, když jsme se objevili na prahu, pak vstala a přišla k nám.

„Chris pro tebe má zprávu, která tě určitě nepotěší,“ naznačil Hal další téma rozhovoru. Pak se obrátil ke mně a kývl, čímž mi předal slovo.

Marilyn je klidná vyrovnaná žena.

Dokáže s přehledem zvládat pohromy, jako by se jednalo o běžné nešťastné náhody. Tentokrát ji ale mé vyprávění chladnou nenechalo. Neustále mě přerušovala, abych jí něco zopakovala nebo abych jí vysvětlila věci, o nichž jsem ani mluvit nechtěla. Objasnila bych je později, ale ona trvala na tom, že je potřebuje vědět hned, aby všemu dokonale porozuměla. Nakonec řekla: „Kde je?“

„Nejsem si jistá. Včera dopoledne ho odvezli na okrsek v Queensu, ale teď už ho nejspíš vzali do centra na Centre Street, aby ho zaregistrovali u soudu. Kde bude trávit dnešní noc, nevím, ale řekla bych, že během několika dní skončí ve věznici Rikers.“

Zbledla. „Má nějakého advokáta?“

„Přidělí mu ho.“

Chvíli o tom uvažovala. „On přece potřebuje advokáta, co říkáš?“

obrátila se na Hala.

„S dobrým obhájcem by měl u soudu daleko větší šanci na mírnější trest.“

„Znáš nějakého?“

„Víš určitě, že to pro něj chceš udělat?“

Vypadala, jako by si nebyla jistá.

„Je to bratr mého otce,“ řekla nakonec. „Pokud přiznal svou vinu, pravděpodobně ho usvědčí tak jako tak, ale schopný obhájce by mu to možná mohl ulehčit. Myslím, že bychom mu měli nějakého sehnat. Je to přece rodina.“

Hal mě vysadil před domem.

Snědla jsem polovinu z obsahu balíčku, který mi Mel před odchodem vnutila. Jack se později s chutí postaral o zbytek, zatímco já mu vyprávěla zážitky z celého dne.

Ani jsme si při tom všem povídání nevšimli, že venku už se setmělo.

Jedinou věc jsem si nechala pro sebe; že se k nám zítra chystá jeho sestra, aby se tu sešla tváří v tvář s Taffy.

Eileen přinesla oběd, takže kromě toho, že jsem utřela prach a připravila obývák, na mě žádná práce nezbyla. Když jsem s tím byla hotová, odešla jsem do jídelny, abych si udělala pořádek v papírech na stole. A v tu chvíli jsem si toho všimla.

Na kraji stolu ležel oddělený štos papírů s poznámkou od Jacka navrchu. Chris, miláčku, prohlédni si ty papíry a pak si o tom popovídáme. Jack.

Odsunula jsem židli a posadila se.

Ležely přede mnou hrubé návrhy rozpočtu na přístavbu rodinného pokoje, nad nímž by byla ložnice, a k oběma místnostem přiléhaly koupelny. Dále jsem si mohla přečíst ručně psané poznámky od lidí, jejichž jména mi byla vzdáleně povědomá –jeden sliboval, že se postará o hrubou stavbu, druhý si vezme na starost obklady a dlažbu, jiný zase zavedení elektriky. Těkala jsem očima z řádku na řádek a jímala mě hrůza. Úplně vespodu jsem našla formuláře z banky, které vypočítávaly konkrétní půjčku nutnou k pokrytí nákladů na rekonstrukci. Když jsem uviděla pětimístná čísla, pokoušely se o mě mrákoty. Pak jsem se ale pozorněji podívala, jaké měsíční splátky bychom museli zahrnout do našeho rozpočtu a kupodivu vypadaly mnohem méně hrozivě, než jsem předpokládala. Smlouva musela být stvrzena dvěma podpisy. Jackův už tam byl.

Dobrá, řekla jsem si. Slíbila jsi před Bohem, že ho budeš milovat a ctít navždy. Tak se přestaň bát a jdi do toho. Udělej to, Kix. Udělej to, dokud máš kuráž.

Podepsala jsem.

Eileen přijela před polednem a v rukou opatrně nesla veliký balík.

Vzala jsem ho od ní a ona mě na oplátku obdařila svým typickým úsměvem.

„Mám hrozný strach, však víš z čeho,“ řekla stísněně. „Díky za to, žes mi poskytla azyl, abych to mohla v klidu vyřídit.

Mimochodem, balíčky, na nichž je nápis ‚oběd‘, si ohřejeme teď.

Zbytek si nechte s Jackem na jindy.“

„Jsi na nás moc hodná, Eileen,“

poděkovala jsem jí. Odnesla jsem krabici do kuchyně a začala třídit její obsah.

„Ví brácha o téhle dnešní akci?“

„Přece jsem ti slíbila, že mu neřeknu ani slovo. Dobře víš, jak je tvrdohlavý. Zastává jediný názor: abys podala trestní oznámení a s Taffy se nepotkala nikde jinde než v soudní síni.“

„A to já právě udělat nechci – podat trestní oznámení. Tolik jsme toho spolu prožily. Na druhé straně jsem si ale všechno promyslela a mám jasno, co jí řeknu a co jí neřeknu.“

Na víc jsem se jí neptala.

Domluvily jsme se, že se nejdřív naobědváme. Schůzka s Taffy byla naplánována na jednu hodinu, já počkám ve vedlejším pokoji a objevím se, jenom když mě Eileen zavolá. Pevně jsem doufala, že k tomu nedojde.

Když časovač v kuchyni zazvonil, Eileen vyndala jídlo z trouby a společně jsme prostřely stůl.

Tentokrát jsme měly rolku z filetů z mořských jazyků na víně, plněnou znamenitou houbovou nádivkou.

Jako přílohu zvolila Eileen rýži ochucenou několika druhy koření –kombinace chutí neměla chybu, ale přestože jsem se snažila, nedokázala jsem odhalit, co použila – a na talíři samozřejmě nemohla chybět bohatá zeleninová obloha.

Na ošatce před námi ležel bochník čerstvého chleba, který koupila dneska dopoledne ve svém oblíbeném pekařství, kam chodí vždycky, když organizuje nějakou akci.

Při jídle jsme mluvily o všem možném, jen tématu Taffy jsme se úzkostlivě vyhýbaly. Vylíčila jsem jí Jackovy plány ohledně rodinného pokoje a ona prohlásila, že je to výborný nápad, že to dům trochu pozmění, ale ne natolik, aby ztratil svou tvář.

Po obědě jsme se spolu pustily do nádobí a před jednou jsem přichystala kávovar tak, aby stačilo jen zmáčknout tlačítko, až zazvoní zvonek. Než vypršely poslední vteřiny do stanoveného času, byla jsem skoro stejně nervózní jako má švagrová.

„Jen se mnou, prosím tě, zůstaň, dokud nepřijde. OK?“ škemrala Eileen, když jsme odcházely z kuchyně.

„No jistě.“

„Kde budeš? Nahoře? Nebo v kuchyni?“

„Můžu být kdekoli. V kuchyni bych všechno slyšela. Nahoře ne. Je mi to jedno.“

„Ještě to promyslím,“ řekla Eileen a znovu se podívala na hodinky.

„Rozhodnu se, až sem přijde.“

Zavrtěla hlavou. „Pořád nemůžu uvěřit tomu, k čemu se tady schyluje. Nemůžu uvěřit, že jsem z toho tak vystrašená.“

„Jen měj pořád na paměti, žes neudělala nic špatného a nemáš proč se omlouvat. Ať se rozhodneš jakkoli, stojíme za tebou. Já i Jack.“

Ve čtvrt na dvě vstala a podívala se z okna. Ulice byla jako obyčejně úplně prázdná. Pro děti bylo ještě příliš časné odpoledne, aby se tu proháněly na kolech, a protože Pine Brook Road vlastně nikam nevede, nikdo ji nepoužívá ani jako zkratku, ani jako spojovací komunikaci. Je to taková ospalá ulice v ospalém městě. Jeden z důvodů, proč se nám tak líbí.

Za pět minut půl druhé jsem se zeptala: „Upozornila jsi ji, jak dlouho jí to asi zabere, než se sem dostane?“

„Spočítala jsem jí to na minuty. A na popisu cesty jsem si dala obzvlášť záležet. Kolem poledne tady není žádný provoz. Musela prostě vyjet pozdě. Sakra.“

Cítila jsem, jak v ní narůstá zlost a zklamání. Nelíbilo se mi to.

Vypadalo to, jako by Taffy, která teď měla navrch, chtěla držet vývoj situace pevně v rukách tím, že nejprve stanoví pravidla a pak je poruší podle toho, jak se jí to hodí.

V půl a pět Eileen přišla s návrhem: „Možná bych jí měla zavolat.“

„Nedělej to,“ vymlouvala jsem jí to. „Ona přece má tvé číslo. Má i adresu. Neustupuj a nenabízej jí uspokojení z toho, že se něčeho doprošuješ.“

„Máš pravdu.“

„Nemám udělat kávu? Opravdu nemusíme na nic čekat.“

„Dobrý nápad.“ Vystartovala do kuchyně. „Já ji klidně udělám.“

Během několika minut se obývacím pokojem začalo šířit

nenapodobitelné aroma čerstvě uvařené kávy. Vstala jsem a šla jsem do kuchyně ji nalít. Cestou jsem vyhlédla z okna – po Taffy ani stopa. Eileen mi byla v patách.

„Nakrájím koláč. Doufám, že ho máš ráda. K. obědu jsi toho moc nesnědla, jen ses v talíři povrtala.

Já se mám na co vymluvit, ale ty ne.“

„Možná jsem jen stejně nervózní jako ty.“

Odnesly jsme šálky a talířky s koláčem zpátky do obýváku a posadily se. Zazvonil telefon.

Vyskočila jsem a podívala se na Eileen, jako bych ji žádala o svolení, jestli můžu zvednout vlastní telefon. Pak jsem odešla do kuchyně.

„Chris, tady Marilyn.“

„Ahoj, Marilyn. Jak to jde?“

„Dneska odpoledne čekáme ještě poslední návštěvu –doufám, že krátkou – a pak si naordinuju až do neděle naprostý klid. Hal sehnal advokáta pro –“ trochu zaváhala, „–mého strýce.“

„To je od vás velice laskavé a velkorysé.“

„Vypadá to, že kvůli Morrisovu plnému doznání už advokátovi velký manévrovací prostor nezbývá. Ale třeba mu aspoň pomůže, aby se dostal někam jinam než do vězení. Je už v dost pokročilém věku a jeho zdraví asi nebude nejlepší. Z toho, co jsem slyšela, bylo jasné, že o sebe moc nepečoval.“

„Mockrát ti děkuju, žes mi zavolala.

Ještě jednou se omlouvám, jak jsem to na tebe včera vybalila.“

„Udělala jsi správnou věc,“

ujišťovala mě Marilyn. „Bylo to naléhavé. Až se trochu srovnám, musíme si spolu sednout a budeš mi celý příběh vyprávět.“

Slíbila jsem jí to a vrátila jsem se do obýváku. Byly skoro dvě.

„Nevím, co si o tom mám myslet,“

mračila se Eileen. „Cítí se trapně?

Nebo snad zabloudila nebo si to všechno rozmyslela?“

„Určitě nezabloudila.“

„Ne, to určitě ne. Máš pravdu.“

Čekaly jsme do čtvrt na tři. Pak Eileen vstala. „Myslím, že tímhle mi vlastně taky poslala určitý vzkaz,“ řekla rezignovaně a sotva se bránila slzám.

„Co kdybychom se prošly? Budeme mít dům stále na očích. A když se ukáže, okamžitě se vrátíme zpátky.“

„Proč ne? Výborný nápad.“

Otevřela šatník a vzala si z něj kabát, zatímco já jsem šla pro klíče.

Venku svítilo slunce, ale bylo chladno, i když mnohem příjemněji než před několika málo dny. Jaro přebíralo vládu nad přírodou. Vrba pár kroků dolů ulicí od domu Grossových se zahalila do svěží zeleně. Šly jsme pomalu, nebylo kam spěchat. Začala jsem mluvit o Iris Grodnikové. Eileen byla jako na trní a pořád se ohlížela zpátky k domu, ale z mého vyprávění jí neuniklo ani slovo. Ten příběh ji fascinoval a zasypávala mě doplňujícími otázkami. Na vzdálenějším nároží jsme se obrátily a zvolna vykročily zpátky.

Bylo po půl třetí, když jsme se zastavily před vchodem.

„A je to,“ ušklíbla se Eileen a pokývala hlavou. „Nepřijde. Je po všem. Nikdy se nedoví, co jsem jí chtěla říct. Nevadí. Napadla mě totiž jedna věc – pokusím se přemluvit mamku, aby se se mnou do podnikání pustila ona. Proč bychom spolu nemohly vybudovat novou rodinnou firmu?“

„Eileen, to je skvělá myšlenka.“

„Beztak nám vždycky pomáhala, když jsme potřebovaly, a nikdy si za to nic nevzala. Teď se může stát plnoprávným partnerem. A až se jednou rozhodne odejít do důchodu, zařídím se podle toho. Ale to je ještě dlouhá doba.“

„Líbí se mi to,“ ocenila jsem její plány. „A vsadím se, že jí se to bude taky zamlouvat.“

„Mohlo by to fungovat taky proto, že mám vlastní byt. Nedokážu si představit, že bych s ní byla celý den v práci, večer bychom se spolu vracely domů a seděly bychom u jedné televize. Tahle konstelace nemá chybu.

Udělej pro mě něco, Chris.

Bráchovi o dnešku nic neříkej. On je pan Perfektní, má vždycky pravdu a to je někdy nesnesitelné. Však to znáš.“

„Nemá vždycky pravdu,“ opáčila jsem spiklenecky a snažila se zachovat vážnou tvář. „Vzpomínám si, že asi před půl rokem něco pokazil, prostě udělal nějakou botu.

Nic vážného, ale stalo se. Nedalo se to zapřít.“

Eileen se rozpustile hihňala jako malá holka.

„Víš,“ řekla jsem. „Já mám vlastně u tvé přítelkyně Taffy veliký dluh.

Když jsem přemýšlela oni a o problému, který měla se svou sestrou, přivedlo mě to k něčemu, co bylo velice důležité a moc mi to pomohlo při vyšetřování vraždy Iris Grodnikové. Ačkoli ses o tom konkrétně nezmínila, vyrozuměla jsem, že Taffyina sestra byla těhotná – předpokládám, že Taffy se snažila sehnat pro ni místo, kde by mohla počkat, než porodí – a tehdy mě napadlo, že dcera Irisina šéfa mohla být také v jiném stavu. Jako by se téměř stejná historie po šestnácti letech opakovala.“

„Taffyina sestra ale není těhotná.“

Eileen na mě zmateně zírala.

„Není?“

„Pokud vím, tak ne. Propadla hazardu. Nadělala obrovské dluhy a začali jí vyhrožovat, pokud okamžitě nezaplatí.“

„To je neuvěřitelné,“ řekla jsem.

„Od prvního okamžiku, kdy jsi mě s tím příběhem seznámila, jsem si byla jistá, že vím, o co jde.“

„Bohužel. Nechtěla jsem tě nasměrovat na nesprávnou cestu, ale tak se to prostě stalo.“

Teď byla řada na mně, abych se rozesmála. „Že to ale bylo šťastné nedorozumění,“ pochvalovala jsem si. „Mám nápad. Co bys řekla malé projížďce? Už strašně dlouho jsem se neviděla s bratrancem Genem.

Vezmu mu kousek koláče.“

Eileen mě objala kolem ramen a přitiskla se ke mně. „No, nejsi ty ta nejlepší švagrová?“

Málem mi vyhrkly do očí slzy, jak mě to polichocení dojalo.

·

27

Přes víkend jsme se rozhodli, že jakmile seženeme stavební firmu, vrhneme se do toho. Abychom to oslavili, vypravili jsme se na večeři do Ivy’s. Jack si objednal humra –vyhlášenou specialitu podniku – a já jsem si vybrala salát šéfkuchaře.

„Salát k večeři?“ divil se Jack.

„Možná jako lehký oběd. Na jídelní lístek to dávají jen kvůli ženským, které nejedí nic jiného než celerové výhonky. Jsi v pořádku?“

„Je mi fajn. Jenom nemám hlad.“

„Nevypadáš dobře.“

„Proč?“ _

„Zhubla jsi. Nelíbí se mi, jak málo jíš. Nejsi těhotná?“ Ta poznámka mě na okamžik zarazila. „Řekla bych, že jo. Ty myslíš, že je to příčina toho, že nemám chuť k jídlu?“

„Možná.“

„Jak je možné, že ty o tom víš, a já ne?“

„Když jsem byl malý, ledacos jsem odposlechl od dospělých. Eileen tě totiž práskla, žes ani včera jídlu moc nedala.“

„Ona ti řekla, že tady včera byla?“

„Jo. Proč by neměla?“

„Nevím. Měla jsem dojem, že si to chtěla nechat pro sebe.“

„A proč by to dělala?“

„Zapomeň na to. Asi jsem si něco špatně vyložila.

Včera jsme spolu obědvaly. Možná jsem toho opravdu nesnědla tolik jako obyčejně.“

„Chce začít podnikat s mamkou.

Proč jen mám takový pocit, že už o tom víš?“

„Myslím, že to je perfektní nápad.

Řekla mi o tom včera, když přišla na oběd.“

Významně pozvedl obočí, což svědčilo o tom, že v něm klíčí jisté podezření, ale přešel to mlčením a na nic se neptal. „Takže z naší máti se stane obchodní partnerka a babička zároveň. To je senzace!“

„A z tebe bude otec John Brooks.“

„Myslím, že už jsem,“ prohlásil pyšně. Usmál se na mě způsobem, který je jedním z důvodů, proč ho tolik miluju. „Zvládli jsme to, co říkáš?“

„To je fakt.“

„Už jsi byla u doktora?“

„Ještě ne. Ale brzy se tam chystám.“

Naklonil se ke mně a dal mi pusu.

„Chceš, abych tam napoprvé šel s tebou?“

„Jsi opravdu moc hodný. Ale myslím, že to není dobrý nápad.

Zvládnu to sama, neboj se. Jen chci, abys tam byl, až přijde naše dítě na svět.“

„To bych si nenechal ujít ani za nic.“

O pár týdnů později, když listí na stromech opět o poznání více zhoustlo, mi zavolala Marilyn a pozvala mě a Mel k sobě na oběd.

Pochopila jsem, že to je jedna z těch výjimečných příležitostí, kvůli níž každá žena chce mít doma sváteční stříbrné příbory, kvalitní porcelán a křišťálové sklenice.

Marilyn prostřela na stůl v jídelně, jako by čekala královskou návštěvu nebo přinejmenším významnou zahraniční delegaci. A je asi zbytečné dodávat, že jídlo bylo znamenité.

„Táta se mi po sederu svěřil, jak je rád, že se s tebou mohl seznámit, Chris,“ řekla mi Marilyn. „A jaký prý to byl povedený vtip, když se Jack objevil v místnosti právě v okamžiku, kdy se měl dostavit Elijáš.“

„Myslím, že tak nějak to chtěl udělat Morris Gordon před šestnácti lety.“

„To je velice smutná kapitola.

Doufám, že advokát udělá maximum pro to, aby se nedostal před soud.“

„Jak se na to díváš ty?“ zeptala jsem se. „Přece nejsem žádná krvežíznivá bestie. Dověděli jsme se, co se Iris stalo, a Morris si za to už své vytrpěl. Zjistila jsem, že jeho dluhy zaplatila, když to sám nezvládl. Prosázel prý spoustu peněz na dostizích. Měla zlaté srdce, to víme všichni. A on s tím počítal. Sylvie za ním jezdí do vězení.“

„Musí to být pro ni těžké.“

„To jistě, ale ona ve skutečnosti není tak měkká, jak vypadá. Víš, dokonce mi prozradila, že když s mamkou vyklízely Irisin byt, narazily na Morrisovy dopisy, které psal Iris. Táta za žádnou cenu nechtěl, abychom se o tom my děti dověděly. Morris byl špatný, byl pryč, pro rodinu přestal existovat.

Možná to zní drsně, ale táta tak prostě žil, byl to jeho styl. Před šestnácti lety všechno zničili, a to, co zůstalo, pokud vůbec něco, nechal paní Hiresové spálit v den, kdy jsme si s ním přišly promluvit.“

„Takže kdybychom se nevydaly do těch ropných skladišť a nepromluvily si s Juanem Castrem, nejspíš bychom se nic nedověděly.“

Marilyn se lišácky usmála. „Táta byl sice mazaný, ale na jednu věc zapomněl.“ Vstala a otevřela jednu ze zásuvek kredence. Vrátila se zpátky ke mně s černou knihou, jejíž stránky byly zbarvené dočervena.

„Tohle je rodinná bible, kterou otec zdědil po smrti svých rodičů.

Podívej.“ Otevřela ji na jedné straně téměř uprostřed a podala mi ji.

Byl tam seznam členů rodiny.

Začínal jmény, která jsem nikdy neslyšela, pokračoval k Abrahamovi, a pak následovali ostatní bratři a sestry, seřazeni podle dat narození. O pár řádků níž jsem našla Iris a Morrise.

„Takže i kdybys za mnou nepřišla, abych se pokusila objasnit Irisinu smrt, otevřela bys tuhle bibli přibližně ve stejné době a jméno bys objevila sama.“

„Jaký by to byl ale šok,“ domýšlela situaci Mel. „Jednoho krásného dne zjistíš, že někde po světě chodí tvůj strýc, kterého jsi nikdy neviděla, ani o něm neslyšela.“

„Možná by to byl menší šok, než jak se to opravdu stalo,“ opáčila Melina matka. „Já bych ale spojitost mezi ním a Irisinou vraždou nikdy nenašla. A nevěděla bych, kde ho mám hledat. Takhle mám o zkušenost víc.“

„Člověk se pořád učí,“ souhlasila jsem. Vrátila jsem bibli Marilyn a ona ji opět uložila do šuplíku. Vtom mě něco napadlo. „Našla jsi otcovy básně?“

„Jaké básně?“

„Svěřil se mi, že když byl mladý, měl veliký sen stát se básníkem.

Tvrdil, že má v bytě plnou krabici básniček.“

Zmateně jsme na sebe zíraly a pozvolna nám docházela realita nezvratné pravdy.

„On je spálil,“ vydechla nevěřícně Marilyn. „Můj táta zničil všechny své básně.“

„On prostě nechtěl, aby je někdo četl,“ vysvětlovala Mel. „Nechtěl, abychom je rozebírali a hodnotili.“

„Tak proto se tolik rozčiloval, že někdo chodí do jeho bytu a slídí tam, když on tam není,“ připomněla jsem. „Nebyly to důkazy o Morrisovi, co před námi skrýval; bál se, že najdeme jeho poezii.

Těch ostatních věcí se zbavil už před šestnácti lety.“

Marilyn zavrtěla uznale hlavou.

„Uchoval si svou hrdost až do posledního okamžiku, viď? To byl ale muž. Báječný chlap.“

Jaro nezadržitelně zaplavilo přírodu přívalem pestrých barev, které tolik miluju. Půjčku nám přiklepli, předběžný termín pro dokončení přístavby byl stanoven a já poprvé navštívila gynekologa, když jsem vzala do ruky Hagadu, kterou mi po sederu věnovala Mel.

Jednoho příjemného slunného odpoledne jsem se posadila na zahradu za domem a listovala knihou sem a tam, očima jsem pozorně skenovala stránky a snažila se najít něco, co jsem si matně pamatovala a chtěla si to znovu přečíst. Byli čtyři synové – moudrý, hříšný, hloupý a ten, který se nedokáže na nic zeptat. Přemítala jsem, kterého z nich asi Morris Gordon nejvěrohodněji zosobňoval.

Určitě nebyl moudrý a možná se až příliš nabízela podobnost s hříšným synem. Ale třeba ani jedna z těch charakteristik neseděla dokonale.

Možná byl hloupý, příliš prostoduchý na to, aby dokázal rozlišit dobré od špatného, příliš váhavý, aby se rozhodl pro tu správnou věc. Podívala jsem se dolů na překlad do angličtiny. A možná byly špatně všechny tři.

Možná ten Morrisův největší balvan, který před sebou celý život valil, byla jeho neschopnost se v pravou chvíli zeptat, neschopnost prostě zvednout telefon a říct: „Abe? Tady Morris. Vím, že už je to pěkně dlouho, co jsem se neozval, ale mohl bych přijít o Velikonocích na návštěvu?“

Ani na okamžik jsem

nezapochybovala, jakou by dostal odpověď.